Pokyweb

Nasávat atmosféru

11 Čvc 2010

Představte si komára. Tedy spíše komáří samičku. Protože komáří samci krev nesají. A tahle komářice krouží někde nad Ústím nad Orlicí. A asi dvacet kilometrů po proudu Orlice, třeba v Chocni u náhonu se prochází člověk, vydechuje oxid uhličitý, potí se a tak všelijak vyzařuje člověčinou. Ta komářice má vážně hlad, potřebuje krev a ona je schopná těch dvacet kilometrů uletět a toho potícího se oxida uhličitého nabodnout. Tohle je seriózní informace. Letí po čichu a dvacet kilometrů.

Autobusová zastávka u pražského letiště. Konec června, k večeru. Tři italští turisté hledají spoj do centra města. Zřejmě. Já jen pozoruji. Lezou předními dveřmi do autobusu, který právě dorazil. Ptají se řidiče. Ten krčí rameny a posílá je ven. Oni vylézají a koukají na jízdní řád. Rozhodují se pro návrat, ale řidič jim mezitím zavírá dveře před nosem a odjíždí. Welcome to Prague.

Jakoubkova branka ve Stříbře. Je to takový domek s průjezdem, ale Jakoubek byl kdysi, někdy za husitů, jeden z mála obyvatel naší kotliny, který uměl číst a psát, tak se tomu říká takhle honosně. Tou brankou prochází cyklostezka číslo 37 od Plzně směrem k Německu. Tím průjezdem v brance ale zároveň prochází napříč lešenářská tyč ve výši ramen rozumně narostlého člověka. Třeba mých ramen. Cyklista musí sesednout a pak se vydat do stoupání po cestičce na náměstí, která by byla nebezpečná i pro peší výlet. Vydrolený asfalt, díra, díra. Těsně před náměstím se pak ve výloze pohřební služby vystavuje plakát: Kremace již od 8000 CZK.

Čtvrtek, pozdní odpoledne, Františkánská zahrada. Já, lavička, časopis a těším se, půjdu na čaj.

Bárta ministrem dopravy a John ministrem vnitra. Jsem vyděšen a jeden z VyVolených shání pro svoji partaj nástěnku. Vypadá to na choceňské nádraží. Ty vole, proč VV, chci mu říct a protože ho znám už asi od jedenácti let, tak mu to i říkám.

Vybaluji doma v kuchyni červeno-modro-bílou vlajku. Tu, za kterou se nestydíme jenom, když kluci překvapí v hokeji. Dávám ji taťkovi. Ten ji zavěšuje pod pergolu. Špatně. Červená má být napravo, bílá nalevo. Že je to prý nelogické? Koho zajímá logika, když jde o státní symboly. Vlajka ale nerušeně dál visí pod střechou s bílou barvou napravo, prý je to tak logické. Aha.

Úterý, kluk ušatá krájí na druhém bloku na Hvězdě chleba a připravuje sůl se slivovicí na přivítanou. Rád ho po půl roce vidím i ty jeho zrzavé vlasy.

Plzeň. Most u Domu kultury, u otřesného Kulturního domu, most přes jednu z těch plzeňských řek. Úhlava, Úslava, Radbuza, Mže, nebo Berounka. Nevím. A na mostě je bílou barvou napsáno skromné sdělení: Až láska k člověku přemůže lásku k moci tak nastane mír. Nebo něco v tom smyslu. Bylo hrozné vedro. A pak na nástupišti německá rodinka. Táta, synek a dvě dcerky. Ani jedno dítě není starší šesti let. A baví se spolu. Já stojím vedle a poslouchám. Dítě: „němčina, němčina, němčina, němčina, němčina, němčina, Zug, němčina, němčina?” A otec na to: „němčina, němčina, němčina, němčina!”

Křižovatka v Hálkově ulici u vysokomýtského stadionu. Celých dvaadvacet let, nebo kolik si toho dvaadvacetiletý účastník provozu může pamatovat, tam nebyla žádná jednosměrka a najednou je tam. Ale na kole těch deset metrů bez zamyšlení prostě projedu. Jednosměrka nejednosměrka.

Rodinný pivovar U Rybiček. Na stole přede mnou třináctistupňový kvasnicový Duchmaus s citrónem schovaným v pěně. Bolí mne levý prsní sval, žádný strečink po tenise. Školácká chyba. Babička se ptá, co mi je. Neříkám, že mám natažený sval, ale uklidňuju jí, že to asi infarkt nebude. Babička se lehce vyděsí a chce mne poslat na EKG k doktorovi Cikánovi. Prý je dobrý analytik.

Smíchovské vlakové nádraží, začátek července a já jsem nervózní. Dvacet minut zpoždění. Jsem nervózní. Bylo to příjemné, ale pořád jsem nervózní. A je to poznat.

Ranvej v Ruzyni, nikdo naštěstí netleská, z reproduktorů se line Vltava. Let ČSA OK 491 Stockholm Praha právě přištál. Mám rád Vltavu, i když Dvořák je mnohem lepší než Smetana, a ta hudba je milá. ČSA ale krachují a já nechápu, proč je pořád dotují z mých daní. Ano, dobrá, z mých nepřímých daní.

Měšice, Lomená ulice, zvoním a ze dveří vybíhá Eda. Čuchá, rád mne vidí a já jeho docela taky, i když mám mnohem radši kočky než psy. Ale Eda je prostě dobrý polštář. Ale měli by ho nechat ostříhat. Já bych se taky měl objednat ke kadeřnici.

Jsem zpět a nasávám atmosféru. Nasajte taky.

(1) Komentář
Štítky: drobnosti, svátky

Objektivně: svatba, subjektivně: děs, běs

V rubrice: Erasmus| Mezi řádky| Společnost a jiné

18 Čer 2010

Bröllopet Hudba a pestrý klip s labutí, žábou, poletujícím andílkem a královským palácem ve Stockholmu v televizi. Vlezlá hudba. Kýč. SVT1. První kanál švédské televize. Přímý přenos ze střechy královské opery. Pod střechou hrají Turandot, na střeše stojí tři vyfešákovaní moderátoři. Zítra se vdává korunní princezna Victoria, tak proto. Victoria a Daniel. Daniel a Victoria. Jsou všude a nejde jim utéct. Někteří šílí, jiným to je jedno. Mě to spíš otravuje. Ne teda tolik, jako ty trumpety na afrických stadionech, ale když už zapnu po několika měsících televizi, nechci pořád koukat na ten královský úsměv. A je jich tam víc: dánská královna Margrethe, norský korunní princ Haakon s ženou, nějaký Japonec, princ Edward, belgický královský pár prý přijede až zítra (asi řeší rozpad svého království), finská prezidentka Tarja Halonen s mužem a všichni si postupně chodí potřást rukou s premiérem Reinfeldtem, který vypadá jako Mr. Proper a který společně se svou ženou pořádá slavnostní večeři. Úplný zástup tučňáků s motýlky. I Mona Sahlin, která se s ním před pár dny hádala v parlamentu, jak to šéfové dvou největších politických stran vždycky dělají, se usmívá a potřásá mu rukou. Nizozemská královna Beatrix a vlastně všichni ti degenerovaní panovníci s modrou krví, kteří za pár generací budou mít tak tlusté rty jako Habsburkové za zenitem, jsou tam. A SVT1 je u toho. A proto to vidím i já.

A najednou střih a Reinfeldt je na střeše s fešákem a fešák se ho ptá, jaký bude mít zítra smoking. Reinfeldt se směje a ptá se, jak má jako popsat smoking. Je prostě pěkný, říká. Reinfeldt má u mě bod. Pak ale pokračuje a tvrdí, že se mu ten humbuk kolem Det kungliga bröllopet, jak se ona královská svatba švédsky nazývá, velmi líbí. Tím u mě ten bod hned ztrácí. Fešák cituje průzkum mezi lidmi. Sedm z deseti Švédů si myslí, že je naprosto ok, když Victorii dovede k oltáři její otec Carl Gustav. Já si taky myslím, že je to docela ok, stejně tak, jako by bylo ok, kdyby si to jeden z páru zítra v kostele rozmyslel a odběhl s pláčem a později vysvětlovat, že se ještě necítí připraven/a. To by bylo možná i víc než ok. To by se mi líbilo. Ale to se asi nestane, protože na letišti na Arlandě prý visí velký plakát Stockholm – City of Love, obchody jsou plné hrníčků a talířů s budoucími novomanželi a rekonstrukce jejich budoucího sídla Haga slott už stála neskutečné peníze. Stejně jako celý několikadenní festival švédské radosti. A já vzpomínám, že jsem nedávno zahlédl rostoucí skupinu požadující, aby zároveň s Carlem Gustavem držícím Victorii, přišla k oltáři Danielova matka a tam ho předala své budoucí snaše a královně. Rovnost totiž musí být. Jak švédské.

Ale ať už to zítra dopadne jakkoli, buďte rádi, že tady teď nejste. Trocha naivity na závěr: zrušit bulvár, zrušit království.

Žádný komentář
Štítky: drobnosti, Erasmus, Stockholm, Švédsko

Jak jsem objevil Bornholm

V rubrice: Erasmus| S mapou a s chutí...

13 Čer 2010

Bornholm Cestovatelský orgasmus, ano téměř cyklisticko-dobrodružný orgasmus. Chybí a neštimuje mi jen pár věcí, jinak bych si nemohl stěžovat na nic. Byl jsem dneska na pláži, hledal jsem továrnu na mlhu, která se vznášela nad poli a všude kolem cesty, procházel jsem se ulicí s hrázděnými a barevnými domy, seděl v knihovně, prohlídl si vojenské muzeum, jel s větrem o závod, viděl zbývající dva oválné kostely, a tak mám za sebou už celkem čtyři a v celém Dánsku jich je jenom sedm. Mám víc než půlku. Pak jsem zmokl a uschl, ztratil se a našel, viděl jsem přírodu dělat kouzla s mraky a umyl kolo od bláta.

To, co mi lehce vadí: bolí mne záda a masáž žádná nebude, vychlazená dvanáctka taky nehrozí, ani dobrou společnost tady nemám – nemám tady totiž žádnou společnost, jenom les a boudu, ve které budu spát. Několikrát jsem dneska měnil náladu podle toho, jestli se mi bunda zase zapletla do zadního kola a jestli mi platební terminál přijímal mojí kartu – dvakrát ne a lehce mne donutil uvažovat nad otázkami typu Nevyhladovím? Přežiju? Ty jsem pak ale nakonec nemusel vyvracet jen písničkami Není nutno, není nutno a Always Look on the Bright Side of Life, protože v samoobsluze v Klemenskeru, kde jsem koupil známku na pohled dědovi a babičce a podíval se na pět minut prvního zápasu mistrovství světa mezi domácí JAR a Mexikem, karta fungovala. Teď už jen doufat, že mne ta zatraceně silná dánská koruna nezničí. Pak mi sem do boudy už pomalu přestává svítit světlo a taky přesně nevím, jak se zítra dostanu z Ystadu nahoru do Uppsaly. Bude to určitě víc jak 700 km. Zkusím stopovat a uvidím. Ve Švédsku se už začínám cítit až nebezpečně jistě, takže ta cesta nějak dopadne. Nějak. A ještě k tomu kolu, co jsem před hodinou umyl od bahna. Už bych ho správně neměl mít. Tedy ještě bych mohl dvě hodiny a deset minut, pak mi vyprší nájemní smlouva. Ale na druhou stranu jsem si zaplatil tři dny, což jsou sedmdesát dvě hodiny, a ty uplynou až zítra po poledni. Smlouva sice na žádné hodiny nehraje, ale já ráno vstanu brzo, sbalím se a dojedu těch patnáct kilometrů do Rønne dřív než se babka z půjčovny probudí a otevře. Kolo zamknu, klíč hodím do poštovní schránky, přesně jak babka ve středu řekla a nikdo si ničeho nevšimne. Aspoň můžu zůstat i dnes v téhle boudě pro handicapované turisty a nemusím přespávat někde na lavičce u přístavu.

Bornholm

Ležel jsem v boudě, nikdo nemluvil, nikdo tam totiž kromě mne nebyl, jen venku foukal vítr a stmívalo se. A já si psal pár poznámek o Bornholmu. O dánském ostrově nedaleko švédského pobřeží a také kousek od Polska s Německem, který jsem třetí den objížděl na kole. Tam a zpátky. Den poté jsem přeplul Balt a vrátil se do Švédska. To jen tolik než pokročím v rekonstrukci poznámek a jejich přeměně ve článek o ostrově.

FOTOGALERIE Z BORNHOLMU (53 fotek)

Pokračování článku »

Žádný komentář
Štítky: Bornholm, cestování, Dánsko, doprava, Erasmus, kolo

Rok na Uppsala Universitet, rok v Uppsale, rok ve Švédsku, I. část

V rubrice: Erasmus

5 Čer 2010

Katedrála v Uppsale Kde budu bydlet? Co se budu učit? Kam můžu jít večer na pivo? Jak daleko je nádraží? Vystačí mi peníze? A mnohé jiné. Spousta otázek se mi honila hlavou před tím, než jsem poprvé usedl do letadla směr Sever a zakotvil v Uppsale kvůli svému dvousemestrálnímu pobytu Erasmus. Odpovědi se nehledaly úplně snadno. Abych předešel podobné situaci u budoucích studentů na Uppsala Universitet, napíšu vám návod. Jestli se chcete nechat školou, městem i zemí překvapit, což je samozřejmě také strategie, tento článek přeskočte, adresu zapomeňte a nechte to osudu. Já na osud nehraju, v informacích je totiž síla.

Zkusím zapojit i systém a strukturu a třeba zde pak najdete něco užitečného. A ti, kteří do Uppsaly studovat nemíří, mohou alespoň nasát atmosféru. Pokusím se představit školu, studenty, město, ubytování, zajímavosti, drobnosti a další věci, které jsou s mým rokem ve Švédsku spojené. Není možné napsat o všem, ale to nejdůležitější se snad povede vystihnout. Kvůli rozsahu a přehlednosti článku jsem se ho rozhodl rozdělit na dvě části a každý z nich pak dále rozčlenit na kapitoly. Takže, Uppsala přichází.

Univerzita a město

Uppsala Universitet se řadí mezi nejstarší evropské univerzity a stejně jako ta naše Karlova v Praze se tím velice ráda chlubí. Tyhle staré školy se dokonce sdružují ve spolku zvaném Coimberská skupina a přestože o něm nic víc nevím, tuším s pomocí těch nejtemnějších stereotypů a předsudků, že se tam rektoři a děkani v parukách plácají po ramenou a oslavují jeden druhého za hromového Gaudeamus Igitur. Prostě tradice. Tudíž před číslovkou 1477, kdy byla škola založena, jen tak neutečete. Jak už z logiky věci vyplývá, nachází se v Uppsale, která je s přibližně 140 000 obyvateli čtvrtým největším švédským městem. O charakteru města pak hodně naznačí číslo 40 000, jelikož tolik studuje na univerzitě studentů. Jeden ze tří a půl člověka je student. Což je hodně. Studenti jsou všude a studenti jsou ten kredit, který Uppsala má. Je to náběh na klišé, uznávám a jistě, stojí tu úžasná katedrála, největší v celé Skandinávii, pokud rádi pěstíte a chováte, potěší vás všudypřítomný Karl von Linné, jestli jste fanatik do OSN, narazíte tady na hrob Daga Hammarskjölda (není překvapivé, že oba jsou s městem spojeni především kvůli univerzitě), kdyby vás zajímal bandy hokej, na finále švédské ligy musíte do Uppsaly, ale pokud se řekne Uppsala, tak to znamená univerzita a studenti. Pokračování článku »

Žádný komentář
Štítky: Erasmus, IMS, peníze, Švédsko, švédština, Uppsala

Úžasný Gotland

V rubrice: Erasmus| S mapou a s chutí...

31 Kvě 2010

Visby Prosklená knihovna nedaleko pobřeží s výhledem na staré město obehnané hradbami. Moc pěkná. Taková ta, do které bych chodil číst klidně i noviny nebo aspoň pít kafe a zírat z okna. Možná. Venku slunce, kačeny a racci, kousek nalevo dětské hřiště. Vedle mne Thomas a naše dvoučlenná česko – rakouská expedice Gotland právě odhodila velké batohy do šatny, koupila si kafe, nanuka a tak všelijak se sbírá z ranního vstávání, přesunu do přístavu Nynäshamn a následné tříhodinové cesty trajektem do Visby na Gotlandu.

A tohle jí v dalších třech dnech čeká:

Obejde celé centrum podél těch starých hradeb. Půjde chvíli z vnější strany, potom zase z vnitřní. Vyleze na pár těch věží a proleze několika branami. Sedne si na pobřeží a bude prohlížet probíhající běžce, procházející chodce, projíždějící cyklisty a prolétávající ptáky. Pak se vydá dovnitř, kde bude namátkově odbočovat do malých uliček a nakukovat za rohy barevných domů. Obhlídne zříceniny starých kostelů, bude stoupat do kopce, vyhlížet z kopce, sedět v botanické zahradě, fotit, nakupovat maso na grilování, grilovat maso na útesu nad mořem, stavět stan a spát ve stanu.

Pobřeží

Ráno půjde na autobus, odjede s ním na druhý konec Gotlandu, přeplaví se trajektem asi jeden kilometr na ostrov Fårö, kde žil Ingmar Bergman a u jednoho z kostelíků je také pohřben, nebo tu o prázdninách docela často rozjímal Olof Palme, pak půjde po silnici a znovu si ověří, že Švédsko vážně není zemí pro stopování, když ji asi až po nějakých 6 kilometrech a řadě netečných švédských aut zastaví auto plné ulévajících se dánských astronomů z Kodaně, toho času na konferenci ve Visby a doveze je k pobřežním skalám zvaným raukar. Tam pak bude prolézat skály a šplhat po kamenech, sveze se s Dány zpátky ke hřbitovu s Bergmanem, projde se kolem moře a zakončí den nasednutím na trajekt a další nocí ve stanu na břehu moře.

Na venkově

Po ránu pak dorazí zpět do Visby, kde si pronajme starého passata kombi, naplní nádrž nějakými dvaceti litry naturálu a bude uhánět po pobřeží na jih ostrova, odtud směrem do vnitrozemí, navštíví nějaký ten gotický kostel, rybářskou osadu, vyfotí si koně a zjístí, že divadelní sezóna ve zříceném klášteru Roma teprve začne, protože fošny na jeviště se teprve stloukají dohromady. Poté auto zaparkuje, udělá znovu táborák, nají se, vyrazí na průzkum stmívajícím se Visby, nahlédne do sklářské dílny a do dalších oken, sklopí zadní sedačky v kombíku a na pár hodin usne, jelikož brzy ráno pak vrátí klíče od auta a nasedne na trajekt plný těch švédských ostrovanů a stráví v blízkosti jejich na patku nagelovaných vlasů a červených opileckých obličejů tři hodiny cestou zpět na pevninu.

FOTOGALERIE Z GOTLANDU (75 fotek) Pokračování článku »

(1) Komentář
Štítky: cestování, doprava, Erasmus, Gotland, Švédsko

Baron Prášil

V rubrice: Společnost a jiné

23 Kvě 2010

Baron Prášil Nevím, jak to napsat. Ano, prostě nevím.

Už jsem si připravil fotku Jirky Paroubka a barona Prášila, chtěl jsem psát něco o tom, jak mi je ten člověk neskutečně nesympatický, jak ztělesňuje hádky, osobní útoky, urážky, nezodpovědnost, jednoduchost, nadutost, sebestřednost a všechno to, co se mi na politice nelíbí, jak mu nevěřím ani slovo a tak. Chtěl jsem taky psát o tom, že třeba i má kladné stránky, ale já je prostě vidět nechci. Možná bych i zmínil to, že ho docela i obdivuji, jak dokáže tu mojí nesympatii vydržet. Jak když ho někde zmerčím, jak se ta moje nesympatie koncentruje a vysílá velice negativní signály a ono to s ním ani nehne.

A pak bych napsal to samé o panáčkovi v modrém. Ať už se jmenuje Mirek, Pavel, Ivan nebo Petr. Absolutně neexistující odpovědnost před voliči, lhostejnost, arogance, debilní pravičácký úsměv na rtech a ochrana svých vlastních zájmů. Hra na nejnižší pudy, populismus. Předstíraná odlišnost od svých soupeřů, ale ve skutečnosti zcela stejné chování.

Ale psát o tom asi ani nemá cenu.

Skutečnost je taková, že máme problémy. Ovšem, jsou to evropské problémy. Jsou to problémy země s poměrně kvalitními výsledky, když přijde na předpokládanou délku života, gramotnost, vzdělání a životní standart. Ale jsou to problémy, které mi velice vadí. Korupce, bratříčkování, nezodpovědnost, lacinost, agresivita, neschopnost a tak dále.

A teď jsou volby. Jindy se toho moc udělat nedá.

Běžte volit!

Nevěřte iDnes ani Haló novinám. A přemýšlejte u toho!

Žádný komentář
Štítky: politika

Schizofrenní Bergen

V rubrice: Erasmus| S mapou a s chutí...

7 Kvě 2010

Tři hlavy Dva obrázky. První z terasy nějakých 310 m n. m. Kousek nad terasou je stanice zubačky s číslem 320 metrů, tak hádám těch 310 tady dole. Sedím na terase, přede mnou tři blonďaté hlavy. Vlasy stočené do drdolu. Trochu mi stíní ve výhledu na fjord, ale zase to jsou pěkné hlavy. Vedle mne posedává řada německých turistů, kteří sem vyjeli těch 320 metrů zubačkou a pak sešli 10 metrů pěšky. K lanovce pak dojeli z Německa tou velkou lodí, co právě kotví dole pod námi v přístavu a čeká až si Němci koupí plastové troly a samolepky s losem na dopravní značce. Jedna z těch turistek má zaručeně paruku, protože si drží vlasy. Drží si je tak, jako by se bála, že jí vítr odnese paruku, tak proto si myslím, že má paruku. Fouká, ale jinak svítí slunce. Což je v Bergenu docela výjimečná situace. To slunce, ne ti Němci.

Druhá situace taky z výšky. Asi dvakrát výš. Píšou 643 m n. m., tak proč nevěřit. Stojím vedle vysílače, ten vidím zřetelně, dokonce se můžu prsty svézt po jeho betonovém plášti, co je ale dál než pár metrů, vidět není. Měl by tam být Bergen, tak proč nevěřit. Ale přišla strašná mlha, prší a já přemýšlím, co se asi stalo s tou skupinkou dětí z mateřské školky, kterou jsem potkal asi před čtvrt hodinou těsně pod vrcholem. To bylo ještě docela vidět a pršelo jen trochu. Někteří haranti se smáli, jeden nebojsa se mne dokonce zeptal, jak se jmenuju, nebo aspoň si to myslím a na takovou otázku jsem mu odpověděl, jiní byli zticha, pár jich začínalo natahovat. Ale celkový obraz byl dobrý, takhle nějak se vychovávají ti správní a tvrdí Norové. Sebrat třídu z mateřské školky a hurá do kopce. Počasí, nepočasí.

Bergen

Ono v Bergenu když je aspoň trochu ne-hnusně, je vlastně fajn den. Prší tu hrozně, a kdybych kdysi ve škole při fyzice dával pozor, dokázal bych i vysvětlit proč. Má to něco společného s pobřežím, mořskými proudy, kopci kolem a těmi tlakovými výšemi a nížemi. Asi. Každopádně slušný rekord 85 deštivých dnů v řadě mezi říjnem 2006 a lednem 2007 je docela výmluvný. Mraky přichází ze západu, z východu, ze severu i zprava.

Bryggen

Ale mraky nemraky, turisté se do Bergenu hrnou. Chtějí vidět starou nábřežní část postavenou německými obchodníky, která patří od roku 1979 na seznam UNESCO, chtějí se procházet v přístavu a nakupovat čerstvé ryby od rybářů, chtějí vyrazit nahoru do kopců nad Bergenem, sednout si tam na lavičku s nanukem Diplom-IS Royal Sommerbær a dívat se dolů na fjord a na dřevěné i kamenné domy rozeseté po svazích, chtějí se projíždět lodí sem a tam, fotit všechno kolem a třeba se i dozvědět něco o historii města plné obchodníků z Hanzy, stavby lodí a sušení ryb.

FOTOGALERIE Z BERGENU (104 fotek)

Pokračování článku »

Žádný komentář
Štítky: Bergen, cestování, doprava, fotbal, hory, Norsko

Oslo, sága pokračuje

V rubrice: Erasmus| S mapou a s chutí...

6 Kvě 2010

Stortinget Posledně jsem skončil u fotbalového muzea a psal něco o sportování chtivých Norech. Než vás vyděsím další sportovní zmínkou, ujistím vás, že je snad tou poslední. Nepíšu o tom však jenom kvůli přesvědčení, že občas trochu rozhýbat své tělo není vůbec špatné ať už se jedná o jakoukoli aktivitu, ve slabé chvíli a pod vlivem pravdomluvných látek bych dokonce i souhlasil s krasobruslením, ale sami Norové se snaží své hlavní město prezentovat jako Capital of culture and nature, takže on ten pohyb z té kultury a přírody tak nějak vyplývá.

Tudíž ten, kdo se aspoň trochu zajímá o atletiku, zná Zlatou ligu, nebo tedy Diamantovou, pokud diamant nebyl už dostatečně drahým kovem a soutěž byla opět přejmenovaná, omlouvám se za neznalost. Ale nehledě na název ti atleti se každý rok jednou sejdou v Oslu na stadionu Bislet a tam běhají, skákají, vrhají a házejí. A tenhle Bislet leží někde mezi královským palácem a Vigelandovým parkem. Stadion je to v porovnání s těmi obrovskými monstry v Římě, Paříži, Berlíně nebo Londýně prťavý, ale za to působí velice příjemně. Navíc je přístupný veřejnosti. Takže pokud máte s sebou v brašně tretry, což většina turistů jednoznačně mívá, můžete projít bránou, seběhnout několik řad zelených sedaček a jste na oválu. Svá lýtka tady protáhli Usain Bolt nebo Blanka Vlašić a vy si je tam můžete protáhnout taky. Nebo se jen na jednu z těch sedaček posadit a dívat se na probíhající pod vámi.

Bislet

Ale uznávám, že to žádný dechberoucí zážitek asi není, navíc sedět se dá v Oslu skoro všude. Třeba v jednom z parků, kterých je ve městě dost nebo třeba na nábřeží v přístavu. Tam se dá dívat na lodě nebo na rybáře na těch lodích. A odolávat rackům kolem. Když vás to už přestaně bavit, hned nad přístavem je pevnost Akershus.

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

Pokračování článku »

Žádný komentář
Štítky: cestování, Erasmus, Norsko, Oslo

Dělej, co chceš

V rubrice: Svázáno vazbou

6 Kvě 2010

SMS odeslaná ze vzdušného prostoru nad střední Afrikou v dubnu 2005.

Řítíme se k zemi.

Miluju tě.

Dělej, co chceš.

Táta.

Takhle začíná další kniha Erlenda Loe, se kterou jsem strávil pár dnů. Měla jen nějakých 160 stránek. Ale abych se dostatečně pochlubil, byla celá ve švédštině. Což sice není Norova mateřská řeč, ale docela nebezpečně se jí přibližuje. Ve švédštině se kniha jmenuje Gör vad du vill, což znamená to samé jako můj originální nadpis, v norštině pak kniha vyšla pod názvem Muleum. V češtině pro jistotu nevyšla vůbec.

Tedy zatím, nakladatelé se totiž docela snaží a po Naivní. Super., o které jsem pro svůj vlastní duševní klid radši ani nepsal, po Dopplerovi, o kterém jsem s klidem psal, po Faktech o Finsku a po Rybě, o kterých jsem psát zatím nestihl, a po Tichých dnech v Mixing Part, které by měly údajně vyjít tento rok, třeba dojde řada i na Dělej, co chceš, nebo na Muleum a já bych byl nerad, aby vás pak přítomnost této knihy mezi těmi našimi hraničními velehorami nějak připravila o rovnováhu.

Julie, adresátka té SMS ze vzdušného prostoru nad střední Afrikou, je osmnáctiletá Norka. A společně s tátou, který SMS poslal, se s Afrikou tvrdě srazilo nejen letadlo, ale i její matka a bratr Tom. Takže ona zůstala sama ve velkém domě v Oslu. Jen s polským obkladačem Krzysztofem, který pracuje na obkládání jejich bazénu. Tedy, na jejím bazénu.

Julie si píše deník a kniha je tímto deníkem. Den za dnem Julie popisuje, jak se cítí ztracená. Tak vymýšlí plán na sebevraždu, která se nepovede kvůli rychlému pokroku ve vývoji horolezeckých materiálů s důsledkem příliš elastických lan a provazů. Před svým psychologem pak utíká z Norska a s plánem létat tak dlouho, až se ocitne na palubě padajícího letounu, krouží kolem světa a tráví svůj čas na letištích. A vůbec má další zajímavé myšlenky.

Ale o nich psát nebudu. I když jsou neskutečně vtipné. Jen si počkejte a sami se pobavíte.

Loe nijak nezklamal a já jsem sám sebe se švédštinou překvapil. A já sám sebe docela rád překvapuju.

(3) Komentáře
Štítky: knihy, Norsko, recenze, švédština

Dva dny v Oslu

V rubrice: Erasmus| S mapou a s chutí...

26 Dub 2010

Královský zámek v Oslu Nagelované vlasy a kožená bunda. A sebevědomí, které já nikdy nebudu mít. Přijde k neznámé sedící ženě a začně do ní hučet. Ona zakoulí očima, on se jen otočí a jde. A pak to zkouší jinde. Je mu asi 16, ale možná víc, věk se mi hádá špatně. Není sám a jejich plné Oslo S, neboli oselské hlavní nádraží. Ne, že by to v jiných velkoměstech bylo jiné, nádraží jsou emigrantů plná, ale já jsem teď právě na tom Oslo S, tak proto píšu o těch oselských.

Oslo S je velký komplex, propojený i s autobusovým nádražím a nabízí všechno, co se dá od takového komplexu očekávat. Trafiky, obchody s květinami, fastfoody, kosmetiku, internet, záchody za 10 NOK a mnoho dalšího. A tenhle komplex leží téměř v centru Osla. Téměř? Protože Oslo snad ani žádné centrum nemá. Teda, je tu ulice Karl Johans gate, podle krále Karla Johana, která vystřeluje na severozápad od nádraží, na téhle ulici stojí Storting, což je parlament, katedrála, pak takové náměstí uprostřed něhož si Norové postavili norské národní divadlo a aby to bylo všem jasné, obestavili ho Ibseny a Bjørnsony. Na stejném náměstí stojí univerzita a na kopci pak docela skromný královský zámek. Nedaleko od náměstí, směrem k moři, nelze přehlédnout radnici, kde vám jednoho krásného 10. prosince předají Nobelovu cenu míru. Tak tohle je asi centrum Osla.

Oselský tygr

Na jih od nádraží se na nábřeží nachází nová budova opery a baletu. Moderní a netradiční, pěkná. Ne všude mají tak bojácné politiky jako v Praze. Ta opera (používat pořád opera a balet je moc dlouhé, nic víc) má stoupovou střechu, po které se dá vylézt až úplně nahoru a tam třeba pít, jíst, mluvit nebo fotit. A pokud máte štěstí, můžete fotit pěkné panorama, pěkné racky nebo pěkné lidi. Třeba takové ty blonďaté a modrooké Seveřanky, nad kterými každý muž aspoň jednou přemýšlel, jak asi vypadají bez šatů. Ale zpět k umění, o to tam přeci jde. Můžete se jít podívat dovnitř, a pokud je to tam aspoň z poloviny tak zajímavé jako zvenku, tak to stojí za to. Já nevím, já byl jen na té střeše.

Národní divadlo

V Oslu už jsem jednou byl. Jsou to dva roky. Půl dne jsem tam chodil s lyžemi v rukou a druhého půl dne zase zabrala cesta na poloostrov muzeí Bygdøy. Tudíž představu co dělat a kam nechodit jsem měl. Ne že by Thor Heyerdahl nestál za to a třeba vikingské lodě nebyly zajímavé, ale takto zbyl čas na jiná místa. Vzhledem k téhle zkušenosti jsem tedy věděl, kde si na nádraží schovat batoh a že turistické informace, kde vám něco poradí a doporučí, se nachází hned u východu z nádraží za sochou obřího tygra. A tohle jsem si kromě už zmíněné opery vybral já: Holmenkollen, Vigelandův park, Ullevål, Bislet, Akershus a Nobel Peace Center.

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

Pokračování článku »