“Tajný deník” studenta Západoevropských studií

V rubrice: Svázáno vazbou| Škola, etc.

26 Led 2012

ireland

Věc se má tak, že všichni ti, co mají moc nad naším akademickým konáním, chtějí po nás studentech Západoevropských studií recenze. Možná je tedy nechtějí všichni, ale rozhodně je chtějí ti, kteří mají moc i nad těmi, co mají sice moc nad námi, ale nemají ji nad těmi, co ty recenze chtějí. Je to složité, chápu, ale takový je už život. Proto čteme knížky o zemích, o nichž zhola nic netušíme. Proto se pak trápíme nad klávesnicemi a snažíme se vytvořit texty, jež by ty, co naše recenze budou číst, přesvědčily o opaku. Tedy o tom, že o dané zemi víme všechno. A nejlépe dvakrát. A zpaměti.

Tak to chodí na katedře Západoevropských studií.

Jednou z nás všech díky tomu budou chytří lidé.

Proto jsem četl o Irsku. A proto jsem o něm poté i psal.

Zásahem jakési vyšší síly, které můžeme říkat třeba doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., PhD. se mi tentokrát – a počítám zcela výjimečně – rozšířily možnosti výběru. Mohl jsem si totiž v rámci předmětu Sociálně politický vývoj Irska vybrat i beletrii. Nemusel jsem proto sahat do neuvěřitelně prázdných regálů odborné literatury se štítkem „Irsko“, kterými doslova překypují české knihovny. Mohl jsem si vzít román. Sice nějaký aktuální, nějaký, který se vztahuje k sylabu tohoto povinného předmětu, nějaký, o kterém by se dala vytvořit recenze hodná naší katedry, ale prostě román. Tedy knížku, při jejímž čtení nemusím nervózně přejíždět očima do spodních partií stránek, abych tam kontroloval poznámkový a odkazový aparát. To znamená knížku, kterou jsem před několika lety tolik miloval a na kterou teď obyčejně vůbec nemám čas. Knížku, při které se nerušeně přenesu někam úplně jinam, ujíždím tam na vlnách fantazie, nemusím se při jejím čtení zatěžovat nějakými výpisky a je mi s ní krásně.

Jedná se prostě o knihu, kterou vy čtete pravidelně, zatímco já skoro vůbec ne.

Akademický „patos“ jsem pro tentokrát nechal stranou i v recenzi, snad mi to doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., PhD. odpustí. Napíšu mu pak za odměnu seminární práci o imigraci do Irska s tolika poznámkami, odkazy a komentáři, že se jejich konce ani nedopočítá.

Sebastian Barry, Tajný deník (Praha: Odeon, 2009).

Chudoba, emigrace, venkov, ovce, náboženství, mystika, občanská válka, pozdní a hektická modernizace, hudba, whiskey a tmavé pivo. Jen několik pojmů, které si lze vybavit pří zmínce o Irsku – o ostrově plném kontrastů. Snad právě kvůli těmto kontrastům pak Irsko patří k těm zemím, jež silně přitahují pozornost okolního světa, a to i v dobách, kdy se ekonomika země nenachází v problémech. A právě tak popisuje ve svém románu Tajný deník svou zemi irský spisovatel Sebastian Barry.

Děj Barryho románu čtenáře přenese do Irska na počátku 21. století, v němž s pomocí deníků stoletá Roseanne McNulty a stárnoucí psychiatr William Grene rekonstruují své osobní příběhy na pozadí irských dějin minulého století. Tedy dějin velice pohnutých a plných zvratů. Velikonoční povstání, válka za nezávislost na Británii přecházející poměrně plynule v mnohem krvavější válku občanskou, období konsolidace a hojení válečných jizev, éra emigrace Irů do vyspělejších částí světa a následná modernizace země a společnosti, která v Evropě zřejmě nemá obdoby. To jsou jen základní obrysy vývoje Irska v posledních sto letech. Je paradoxní, že ačkoli Barryho román vlastně není knihou historickou, irské dějiny jsou v něm přiblíženy tak zdařile a citlivě, že netvoří pouhou kulisu příběhu, ale z osudů hrdinů vysloveně vyčnívají. Díky tomu ono zmíněné přenesení čtenáře do děje románu proběhne téměř v opravdovém slova smyslu, tedy tak, jak to dokáže jenom dobrá kniha. Pokračování článku »

Jak si Švédi chvíli věří, chvíli nevěří, a jak o tom říct Čechům

V rubrice: Skáčeme, běháme

17 Led 2012

handboll

Nedávno jsem se znovu přesvědčil, že slávistickému číslu 2 to pořád sluší. Za poslední rok se toho prostě moc nezměnilo. Házenkářky se při zápasech pořád vzájemně strkají, mlátí, tahají se za dresy a sem tam nějaká z nich spadne na zem. Jednou Češka škrtí Slovensku, podruhé se Slovenka sápe na Češku. Číslo 2 sice moc nehraje, ale je z celého týmu jednoznačně nejhezčí. A jak by to jistě okomentoval můj kamarád od Domažlic: „Kvůli tomu na tu ženskou házenou přeci většina lidí chodí.“ Alespoň tak jsem to vnímal, když jsem se po roce vrátil do Vršovic na zápas česko-slovenské interligy. Slavia v něm porazila Partizánske, což je město ležící kdesi u Trenčína, jehož jméno na mne nejprve zapůsobilo svým měkkým i, aby mne pak uvrhlo do češtinářských depresí, protože vůbec netuším, jak ho skloňovat. „Partizánske, Partizánske,“ opakoval jsem si, když jsem pozoroval to škrcení, mlácení, tahání, padání a sápání. Je sice pravda, že o házené nevím o moc víc než o stupňování přídavných jmen v portugalštině, ale líbilo se mi to.

Navíc jsem se ve vršovické hale dozvěděl, že se za pár dnů v oblíbené zemi značné části mých albánsky nekorektních kamarádů (Srbsku) má konat házenkářské mistrovství Evropy mužů. Ačkoli chápu, že téma házená, navíc mužská, dokáže u většiny čtenářů tohoto blogu vzbudit asi stejné nadšení, jako kdyby měli hrát pexeso sami proti sobě, dnes to o házené bude. Jen málokdy se totiž naskytne příležitost představit čtenářům v aktuálních souvislostech oblast pisálkova zájmu natolik obskurní a alternativní, jakou představuje Skandinávie. Dnes taková příležitost je. Blíží se totiž zápas mezi Čechy a Švédy na mistrovství Evropy a toho musím využít. Musím ale postupovat obezřetně. Tuším, že existuje řada atraktivnějších témat. Skandinávie se českému čtenáři musí podávat přiměřeně, po kapkách. Nesmí to být násilné a chce to jistou šikovnost. Kdybych byl narcis, napsal bych teď: „Musí se to dělat prostě tak, jak to dělám já.“

S nabytou informací o blížícím se šampionátu jsem tedy zahájil výzkum. Mnozí by řekli, že jsem snad prokrastinoval, jak se pěkně česky vyjadřuje chorobné odkládání povinností, ale nebylo tomu tak. Naopak. Přibližně od začátku tohoto roku totiž nazývám neutuchající sledování informací v severských novinách, časopisech a televizích výzkumem. Prostě zkoumám. A samé důležité věci. Ačkoli je proces pořád stejně časově náročný a jeho důležitost pro můj reálný život se nijak nezvýšila, termín výzkum zní mnohem lépe než prokrastinování. V lednu jsem proto jednoduše přestal ztrácet svůj čas, v lednu jsem zahájil výzkum.

Za posledních několik dnů jsem pak zjistil, že se v severských médiích začíná častěji objevovat slovo házená. Začalo to nesmělými články schovanými kdesi hluboko ve sportovních rubrikách, ale teď se rozhovory, analýzy a reportáže dokážou na nějakou tu dobu udržet i na titulních stranách vedle příběhů o lyžařích, hokejistech nebo fotbalistech. Švédští novináři se rozepisují o svých modro-žlutých hrdinech, norští a dánští zase odhadují šance těch svých v červeno-bílých dresech. To samé platí zřejmě i pro Island. Ten je pro mne ovšem jazykově neproniknutelný, a to ani nemusí jeho sopky čoudit nad Evropou.

Seveřané to všechno pročítají, protože mají házenou rádi. Mužskou i ženskou. Zatímco švédský tým dominoval mužským soutěžím na přelomu tisíciletí, Dánky a Norky si v posledních dvaceti letech rozebraly drtivou většinu medailí ze soutěží ženských. Norský tým minulý rok zvítězil na mistrovství světa žen a Švédi si po delší době věří na úspěch na právě probíhajícím evropském šampionátu. Veřejně vyhlášeným cílem je sice jenom postup ze skupiny, ale oni se vidí mnohem výš.

Švédi si totiž velice rádi věří. Mediální ujišťování švédské veřejnosti o kvalitách modro-žluté reprezentace („Podívejte, jaký máme tým snů“, „Vybojujeme zlato“, „Švédská ‚zeď‘ světové kvality“) však po překvapivé remíze švédského týmu v úvodním zápase s Makedonií přešlo ke kritice nekoncentrovanosti týmu v závěru zápasu. A dnes noviny již bez takové euforie očekávají zápas proti Česku, za které hraje „nejlepší házenkář světa Filip Jícha“. Švédi rozmýšlejí, jak ho bránit a mají z něj obavy („Jícha – dnes večer největší švédská překážka). Včetně jejich brankáře Andrease Palicky, jenž sice česky neumí skoro nic, ale jeho táta z Čech pochází.

Ale protože jsem dostatečně empatický, cítím, že už článek dávno nečtete. Proto dnešní malou kapku Skandinávie ukončím zpravodajským: Česko – Švédsko, dnes ve 20:15 v srbském Niši.

‘Allo, ‘allo, zis is Night’awk, are you receiving me?

V rubrice: Společnost a jiné

12 Led 2012

allo allo

2 470 minut odpovídá více než 41 hodinám, což jsou zase skoro dva dny. Možná je ve výpočtu chyba, to nevím, znovu to počítat ale rozhodně nebudu. To vím. Ukazuje to tak moje kalkulačka. Je plastová se zeleným tlačítkem Enter a nelíbí se mi. A navíc ji ovládám já. Prostě kombinace, za kterou neručím.

Ať tak či onak, 2 470 minut je spousta času. A 2 470 minut trvá dohromady všech devět řad britského seriálu ‘Allo, ‘Allo!. Všech 2 470 minut jsem za poslední tři měsíce zvládnul zhlédnout. Neunikla ani jediná.

Můj stařičký počítač chroustal všech 85 epizod při snídaních, během líných odpolední, ve chvílích, kdy jsem měl připravovat prezentace o potratech v Irsku a alkoholu ve Švédsku (ano, i to jsem za poslední tři měsíce dělal), když jsem v kuchyni opatrně seškrabával halušky z dřevěného prkýnka do vařící vody a také před spaním. Chroustal ty epizody prostě docela dost často. Já ty minuty hltal před ním. Byli jsme dobrá dvojka. Já a můj věrný druh počítač. Dnes jsme dohodovali. Jak jeho (a také mojí) operační pamětí procházely poslední minuty seriálu, začínal jsem cítit prázdno. René – Hero of the Resistance, Herr Otto Flick – „you may kiss me“, Michelle – „listen very carefully, I shall say this only once“, Officer Crabtree – „I was pissing by the door…“ a celá řada dalších mi totiž ty snídaně a líná odpoledne během posledních tří měsíců úspěšně zpříjemňovali.

Během své desetileté aktivní kariéry (1982-1992) se ‘Allo, ‘Allo! stal jedním z historicky nejúspěšnějších britských sitcomů. BBC se v této parodii na hrdinné příběhy z druhé světové války podařilo sestavit osazenstvo okupovaného francouzského městečka tak dokonale, že se během všech jeho devíti řad dozvíte víceméně všechno o celém konfliktu. Příběh odehrávající se z velké části v Reného kavárně na náměstí v Nouvionu to navíc předkládá neskutečně vtipnou formou. Snaha francouzských odbojářů vrátit přes La Manche sestřelené britské letce se prolíná se vzájemným zcizováním obrazu The Fallen Madonna with the Big Boobies mezi německými důstojníky, Gestapem a nedobrovolným odbojářem Reném. Úsilí téměř všech žen v seriálu vystupujících o srdce pupkatého a plešatícího Reného se zase mísí s pokusy starého funebráka Monsieura Alfonse – „Alfonse, undertaker, swiftly and with style“ o ruku Reného manželky a zpěvačky s nezapomenutelným hlasem Madame Edith.

Konverzační humor celého seriálu je kouzelný. Italský kapitán Alberto Bertorelli vysvětluje řady medailí hrdě vystavené na své uniformě takto: „The first row are for service in Abyssinia. The second row are for service in North Africa.“ A poslední řada? „They are for servicing Fiats!“ Stereotypní homosexuál Lieutenant Gruber zase na Reného otázku ohledně utajovaného dynamitu: „Do not tell me, that you have a dynamite in your trousers?“ odpovídá se zálibným úsměvem: „René, do not listen to gossips.“

Snad ještě lepší než humor, jsou jazyky, jimiž hrdinové seriálu mluví. Všichni používají angličtinu, ale francouzské, německé a italské postavy nerozumí Britům ani slovo. Ti zase neznají ani slovo ve „francouzštině“. Angličtina s francouzským přízvukem, jež seriálu zcela dominuje, pak mým uším doslova lahodí. A to už od té doby, kdy jsem před pár lety ve Švédsku bydlel s několika Francouzi, kteří mne svou výslovností celý rok doslova ničili.

Možná trochu překvapivě dostal ‘Allo, ‘Allo! příležitost představit se i českým divákům. Seriál byl nadabován do češtiny a pod názvem Haló, haló ho již několikrát vysílala Česká televize. Nicméně právě kvůli jazykům a přízvukům seriálových hrdinů doporučuji všem, kteří aspoň trochu mohou, sledovat seriál v původním znění. V češtině přijdete zejména o to kouzelné „H“, které Francouzi z nějakého tajemného důvodu nikdy nedokážou vyslovit.

Paradoxní na této opěvující amatérské recenzi třicet let starého seriálu je, že se její autor vlastně za žádného velkého seriálového fanouška nepovažuje. Dokonce ani neví, jestli se v článcích o seriálech slovo recenze vůbec používá. Ano, MacGyver, byl můj dětský hrdina, Michael Knight, černý stín letící krajinou mne připravil o nějaký čas a s Červeným trpaslíkem jsem se také hodně natrápil, ale soustavné sledování seriálů se mi zatím vyhýbalo. Odolal jsem Dallasu, odolal jsem Esmeraldě, zvládl jsem i nápor 24 hodin, stejně jako HIMYM, The Office nebo Doktora House, ale ‘Allo, ‘Allo! mne dostalo. Jestli máte 2 470 minut nazbyt, hodně snídáte a sem tam zažijete líné odpoledne, třeba vás dostane taky.

Seriálový amatér se vzhledem k poslednímu vývoji trochu obává dnů následujících. V sobotu bude v divadle sledovat Jistě, pane ministře!, tak těžko říct, co přijde poté. Tenhle seriál má totiž 38 dílů, tak abych se brzy znovu netrápil se svou kalkulačkou a nepočítal, kolik že je to minut a dnů…

Něco měkčího

V rubrice: Mezi řádky

10 Led 2012

zázvorový čaj

Stačí trochu vody, lehce zázvoru, nějaký ten citrón a lžička medu.

Vodu ohřát, zázvor nakrájet, citrón stejně tak, přidat med a droga je na světě.

Každý píše seminárky pod vlivem jiných látek. Existují zastánci múz alkoholových, kteří je hledají ve víně či whiskey. Já je však letošní zkouškové budím ze zázvorového čaje.

A není to vůbec zlé.

Dopis Ježíškovi

V rubrice: Společnost a jiné

23 Pro 2011

Glóbus, hokejové kartičky, sportovní rukavice, kazetu Rychlých šípů 2, budík, nafukovací člun, kazetu od Kelly Family, album Barbie, medvěd s mládětem na břiše, houpacího koně.

Brožurku s tímto obsahem jsme kdysi vytvořili se sestrou. Já kreslil, ona lepila. Oba jsme ji pak připevnili za okno a začali se předhánět v úvahách, komu co zabalí Ježíšek pod stromečkem. Ted už dopisy Ježíškovi netvoříme. Dárky nás už tolik neberou – ani tvrďouši, ani měkkouši*. Stárneme.

tvrďouš – zabalený vánoční dárek, na omak tvrdý a slibující tedy nějaký hodnotný předmět

měkkouš – zabalený vánoční dárek, na omak měkký a slibující velké zklamání v podobě ponožek a jiných věcí (alespoň jak je to vnímáno dítětem)

I tak jsou Vánoce docela fajn svátky. Takže šťastné a veselé vám všem!

001

002

003

004

Chlapíci v buřince

V rubrice: S mapou a s chutí...| Společnost a jiné

19 Pro 2011

Kadlec a Tkadlec

Tihle dva chlapíci s buřinkou se jmenují Kadlec a Tkadlec*, ale nechtějte po mně, abych určil, který je který. Není to totiž snadné, jsou k nerozeznání. Zatímco jeden z nich by sám sebe popsal asi takto: „Vykračuju si s dřevěnou holí a pyšním se hustým knírem,“ ten druhý by zvolil charakteristiku následující: „Pyšním se hustým knírem a vykračuju si s dřevěnou holí.“ Oba jsou detektivové Scotland Yardu, a to neuvěřitelně nešikovní detektivové Scotland Yardu. Přesto, nebo právě proto, jsou mými nejoblíbenějšími postavami vystupujícími v komiksovém pokladu zvaném Tintin.

* Tintin samozřejmě není výtvor český, proto mají detektivové v různých jazycích odlišná jména: francouzština: Dupond et Dupont, nizozemština: Jansen en Janssen, němčina: Schulze und Schultze, angličtina: Thomson and Thompson, španělština: Hernandéz y Fernández, polština: Tajniak i Jawniak

Pár dnů mi už pánové visí na klíčích. Přesně ti dva z fotografie. Velice pravděpodobně je z plastu vymodeloval nějaký Číňan, jenž za ně dostal zaplaceno mizerné peníze, kvůli nimž by Evropan ani neuvažoval o vstávání. Jiný, ale stejně špatně placený Číňan je zabalil do krabice, aby pak jejich obdobně zneužívaný kolega napsal na krabici velkým písmem EUROPE a poslal je lodí spolu s hromadou jiných krabic do jednoho z velkých evropských přístavů pro nákladní lodě. Tam je vybalili a rozvezli po celém Bruselu. Já je pak za pár eur koupil v  Belgian Comic Strip Center (v nizozemštině zvaném kouzelně Belgisch Stripcentrum) a zavěsil je na své klíče.

Duchovním otcem obou pánů je belgický kreslíř Hergé, který je nechal vniknout do světa komiksu v roce 1930. Pokud zamlčíme jistou retroaktivitu*, tak do světa komiksu vnikli naprosto velkolepým způsobem, když jim Hergé věnoval úplně podřadnou roli v prvním obrázku epizody Tintin v Kongu. Dva muži v tmavých oblecích stojí v pozadí scény na bruselském vlakovém nádraží a komentují Tintinovo loučení se skupinkou přátel a obdivovatelů: „To má být nějaký mladý reportér, který odjíždí do Afriky.“ Více se už v příběhu z černé Afriky Kadlec s Tkadlecem neobjeví. V dalších dílech vznikajících až do roku 1976 se ovšem detektivové především díky své neopatrnosti a nešikovnosti vypracují na jedny z nejdůležitějších postav dobrodružství zrzavého novináře.

* Hergé domaloval oba detektivy do příběhu z Konga až v přepracovaném vydání z roku 1946. Doopravdy poprvé se Kadlec s Tkadlecem do příběhu zapojili v roce 1932 v příběhu Faraonovy doutníky, nicméně to se mi tolik nehodí do výstavby článku, z toho důvodu to zatloukám.

Pochopení Tintina a v návaznosti na to i jeho úspěchu a popularity je možné začít snad jen u představení jeho autora – Hergého. Tento Belgičan, jehož pravé jméno znělo George Remi, ve své práci totiž čerpal zejména ze své…

No, nějak takhle by zhruba měl začínat článek, který bych si sám rád přečetl. Ještě by bylo nutné vhodně jeho publikování načasovat, doprovodit citlivou a zároveň i cílenou mediální kampaní a bylo by to.

Jenže na to já nemám dostatek sil ani času. Svět zajímá smrt Kima a Václava, Čechy zajímá smrt Václava a Kima, mé spolubydlící zajímá, jak se co nejšíleněji rozloučit s Prahou, šupinatého kapra, jenž ještě včera plaval v naší vaně, zajímá, jak přežít v chladné Vltavě, mojí sestřenici bude zajímat, co jí zabalím pod stromeček, mne zajímá to samé a dr. Matějku zajímají mnou napsané oponentské posudky, které jsem také ještě nenapsal. Proto nechám svůj několika hodinový research o Tintinovi tak říkajíc u ledu, kde bude mrznout společně s dalšími nepublikovanými dokumenty o Belgii.

Je to škoda pro Belgii, je to škoda pro lidstvo, vím, ale tak už to běží.

Dobytí jižního pólu

V rubrice: S mapou a s chutí...| Společnost a jiné

14 Pro 2011

amundsen

Nebude to asi takové překvapení, ale přesně před sto lety byla na jižním pólu zima.

Včera v noci nebylo o moc lépe. -40 °C.

Přesto se tam na lyžích právě prochází řada norských dobrodruhů a mezi nimi i premiér Jens Stoltenberg. Všichni přemáhají tyhle šílené mrazy v teplých červených bundách, rukavicích a čepicích s nápisem Norsk Polarinstitutt. Kolem Jense pobíhá kamera a jaksi zatuhlá artikulace mrznoucího premiéra potvrzuje, že teplo mu vážně není. Premiér dodává, že ještě nikdy neměl takový problém s časovým posunem jako teď na lyžích v blízkosti pólu. Pozornost se sice soustředí převážně na něj, ale skupinka několika polárníků, se kterými Jens pochoduje, je na svém pochodu už šest týdnů. Jens se k nim sice přidal jen na posledních pár kilometrů, ale prostor dostává hlavně on. Má funkci a tak to na světě prostě chodí. „Jsme tu, abychom oslavili jeden z největších úspěchů v historii lidstva,“ říká Jens sympaticky v množném čísle a odkazuje k události staré přesně sto let.

14. prosince 1911 se totiž na stejném místě pohybovali jiní Norové. Bez kamery, ale s pořádnou dávkou odvahy a odhodlání. Norští polárníci toho dne dobyli jižní pól. Roald Amundsen, Olav Bjaaland, Helmer Hansen, Sverre Hassel a Oscar Wisting si tak jako první mohli v praxi vyzkoušet – ačkoli v obráceném pořadí – ono otřepané, ale pořád působivé „jdu na sever a už jdu na jih!“

South Pole

Tehdy to samozřejmě taková sranda nebyla. 19. října vyrazila pětičlenná sestava na saních s dvaapadesáti psy, 14. prosince dorazilo na pól psů jenom šestnáct. Mnohem horší osud potkal britskou výpravu Roberta Scotta, která na pólu stanula s několikadenním zpožděním a cestou zpět zahynula. Dnes na jižním pólu stojí stálá polární stanice se symbolickým jménem Amundsen-Scott South Pole Station. Právě stanice je jedním z hlavních míst, kde se výročí připomíná. Před budovou vznikla během několika posledních dnů busta Roalda Amundsena. Je z ledu, protože vlastník stanice (United States Antarctic Program, USAP) si nepřál nějaký trvalý památník.

Jens však nahlíží na sto let starou událost z jiné perspektivy: „Polární expedice Roalda Amundsena přispěla k utváření nové norské identity.“ Připomíná tím důležitost expedice v historickém kontextu, jelikož Norsko se stalo oficiálně nezávislým až v roce 1905 a podobné úspěchy jednoznačně přispěly ke zvýšení povědomí o severské zemi ve světě, stejně jako k upevnění nacionalismu v Norsku samotném. Simon Stephenson z USAP upozorňuje i na mezinárodní dopady Amundsenovy expedice. „Není to jen významný den pro Norsko, ale dnes oslavujeme sto let od počátku opravdového poznávání posledního kontinentu na zeměkouli. Jedná se o speciální den pro celé lidstvo.“ Jens s tímto nadnárodním vnímáním také souhlasí a poukazuje na to, že oblast Antarktidy je místem celosvětové spolupráce, jejímž cílem je mimo jiné zkoumání proměn klimatu. „Úbytek ledu na Antarktidě může mít za následek globální změny. Roald Amundsen, Robert Scott a jejich muži se v úsilí splnit své cíle museli vydat ze všech svých sil. My musíme být připraveni udělat to samé,“ uzavírá Jens.

Dnes se také symbolicky uzavírá rok Nansena a Amundsena (150 let od narození prvního a 100 let od nejslavnější expedice druhého) připomínající norskou polární tradici. Další velice zajímavé informace jsou k nalezení na oficiální webové stránce, a jak je v Norsku zvykem – i v angličtině: http://www.nansenamundsen.no/en/.

Hloupé je jenom, že Kanada přestala před pár dny respektovat Kjótský protokol, jisté země ho nerespektovaly nikdy, nová dohoda o korigování lidských dopadů na zeměkouli je v nedohlednu a v neobvykle teplé prosincové Praze, kdy autor těchto řádků chodí na oběd v tričku s krátkým rukávem, sedí na Hradě egoistický hlupák.

Mezi eskymáky

V rubrice: Skáčeme, běháme| Společnost a jiné

9 Pro 2011

eskymo

Jeden z rozšířených mýtů praví, že eskymáci používají XX slov pro sníh (pod XX si lze představit libovolné číslo, které je schopné snad až exponenciálně růst v závislosti na fantazii řečníka). Já tomu nevěřím. Chápu sice, že tam, kde eskymáci bydlí, tam, kde si staví svá sněhově bílá iglú, ve kterých se přikrývají dekami sešitými z kůží ledních medvědů a polárních lišek, tak že tam je zima. Určitě tam padá sníh a mrzne, až praští, a eskymákům se z toho červenají tváře, ale tenhle červeno-bílý příběh zní až natolik krásně, že nemůže být pravdivý. A to se odvážím tvrdit, ačkoli jsem se eskymácky ještě neučil a s žádným z nich jsem ani nemluvil. Považuji tuto legendu spíše za jakési zpestření jinak neslaně nemastných informací o eskymácích, jimiž bílý člověk-polárník kdysi disponoval, a které se posléze metodou sněhové koule rozšířily mezi nás.

Znám ovšem příběh jiný, který taktéž pochází od ledu, je stejně červeno-bílý, týká se bohaté slovní zásoby a synonymních výrazů. A navíc je zaručeně pravdivý. Příběh o eskymácích pražských v sešívaném oblečení, jak jsem ho sám vyslechl a zaznamenal v jejich středu. Příběh není o sněhu, ale i tak tato rasa dokáže najít XX výrazů pro jedinou věc…

To je bída, ty vole. Oni jsou vážně mistři světa v komplikování si situace. Místo toho, aby se snažili dat góla, tak to tam takhle šmrdlaj. Kurva, proč mu to nedá? Podívej se na to, to snad není možný.  Jéžišmarja, to je hrůza, ty vole. Bože, vždyť mi střílíme jen z rohu. Naši jim to dávaj jak na podnose před prázdnou bránu, jako by snad chtěli, aby oni přeskočili Spartu v tabulce. To je komedie. To je fraška. To je groteska. Kurva, to je tak tragický, že to můžeš vidět snad jen potom, co si to zaplatíš. Ježiši. Tohle není možný. Neuvěřitelný, ty vole. Ty si s náma dělaj, co chtěj. Jak je možný, že tohle dřevo ještě neposlali na hostování do Berouna? Jedině že by ho ani tam nechtěli. Ty krávo. Vždyť mi nejsme schopný vystřelit. No podívej, jak je to snadný, párkrát si to nahrajou a máme ho v bráně. Neboj se ho, bože. To je vyšší dívčí. My ale vůbec nebojujem, ty vole. Trénujem vůbec přesilovky? To je střevo, pomoc. Já už to tady balim a jdu domů, tohle je masochismus. A zase gól, tak čau příště.

… Slavia – České Budějovice 0:5.

“Are you Italian?” “Sure!”

V rubrice: Můj mikrosvět

6 Pro 2011

mercantourMěl jsem kamaráda.

Už ho nemám.

Život je sem tam krutý.

Pamatuju si ho šlapajícího po pěšině, když si zkracoval cestu ze studentských kolejí do centra Uppsaly.

„Hey, are you heading to Engelska parken?“ zrychlil jsem krok, dostal se na jeho úroveň a zeptal jsem se ho. Uppsala byla téměř celá prázdná a bylo velice pravděpodobné, že ten neznámý bude jedním z výměnných studentů mířících do Anglického parku, kde probíhala registrace nově příchozích. Ale stejně jsem sám sebe překvapil. Jen zcela zřídka oslovuji cizího člověka.

Otočil se. Prohlédl si mě a řekl: „Yes!“

Dodal: „Are you Italian?“ Spousta lidí si o mně v cizině už myslela, že jsem Ital. V létě se rychle opálím a asi to neznalého klame.

„No, I am not. Are you?“

„Sure!“

A bylo to. Takhle jsem se s ním seznámil a tenhle člověk se stal nedělitelnou součástí mého roku ve Švédsku. Dal jsem si s ním tu péči, že jsem mu vysvětlit rozdíl mezi pralesem a Českou republikou a on se postupně stal mým kamarádem, bez kterého by rok v Uppsale byl neuvěřitelně chudý, bez kterého bych časem nepoznal Milán tak, jak jsem mohl, bez kterého by se mi Vídeň nikdy nelíbila tolik, jako se mi líbí, a bez kterého by se moji rodiče nedozvěděli o kvalitách těstovin značky Barilla, tak jak je letos v dubnu prezentoval u našeho stolu v kuchyni.

Na začátku srpna se ztratil ve francouzských Alpách. Horská služba, horolezci, potápěči, policie a mnozí další po něm pátrali několik týdnů, ale nenašli vůbec nic.

Mám otevřený letošní diář s adresami svých blízkých. Přepisuju je do diáře nového. A Mattia tam už nebude. Začíná mi být teprve teď jasné, že už ho nikdy neuvidím. Špagety mi už neudělá, nad českou kávou už neohrne nos a nebude se už nikdy hlasitě vychvalovat tím italocentrickým tónem, který ve mne vzbuzoval spíše úsměv než cokoli jiného.

A docela to bolí.

Delirium

V rubrice: S mapou a s chutí...

3 Pro 2011

delirium

Sedím u baru a mám před sebou tác s hromadou jídla. Sýry, marmeláda, chleba, banán, jogurt, hruška a kostička másla. Tác je malý, ale jídla je hodně. To se mi líbí. Ještě víc se mi líbí, že se mohu kdykoli zvednout ze stoličky, přejít k samoobslužnému pultíku a naložit si další porci. Mám velice rád, když mám kolem sebe hodně jídla. Obzvlášť u snídaně. Ráno se pak může stát neuvěřitelně příjemným. Všude kolem mne je Brusel. V hostelu se jménem Jacques Brel v názvu hraje francouzská hudba a všichni tu také francouzsky mluví. Bonjour, merci, café, voilà, bonjour, merci, café, voilà. Víc se nechytám a připadám si jako idiot. Oficiálně je Brusel dvojjazyčný, ale nizozemština je tu asi stejně užitečná jako sněhulákovi opalovací krém v létě. Nemluvě o tom, že ani tenhle jazyk vůbec neznám a zbloudilé nizozemské nápisy luštím s pomocí švédštiny, angličtiny a němčiny.

Sleduju situaci kolem. Zájezd francouzských školáků s dlouhými nosy se přetahuje o misku s cereáliemi, kuchařka namáčí příbory ve dřezu, několik mýdlových kapek přistává hned vedle mého rozepsaného pohledu – excusez-moi – a nad barem se lesknou řady pivních sklenic. Hoegaarden Grand Cru, Leffe Brune, Saint Feuillien Blonde a další. Belgie je – obdobně jako země moje – zemí piva.  A pociťuju příjemnou úlevu, když si uvědomím, že tento alkohol, pokud podávaný v přiměřených dávkách, dokáže v příjemné společnosti lidí u stolu proměnit pohled na celé město.

Abyste rozuměli, Brusel na přelomu listopadu a prosince toho tolik nenabízí. Ano, Bruselané se prochází sem a tam po Rue Neuve – jež se v nizozemštině jmenuje Nieuwstraat, což tu však nikoho dvakrát nepálí –, kde vcházejí do obchodů, přebírají oblečení a v jednom z obchodů si kupují čokoládové a malinové vafle s porcí šlehačky, která by porazila koně. U stánku Maison Antoine se zase spořádaně řadí do fronty, aby si pochutnali na hranolkách s majonézou, sem tam ulice prořízne siréna limuzíny s modrým majákem převážející nějakou euroženu či euromuže, ale jinak je město tak trochu ušmudlané a unavené. Pyšní se sice moc pěkným náměstím, majestátním královským palácem s obří belgickou vlajkou třepetající se na jeho střese a příjemně nízkou koncentrací tvorů s fotoaparátem ve frontálním útoku na ten nejlepší snímek a originální plátěné tašky s barevnými nápisy Brussels-Bruxelles-Brussel-Brüssel, případně na postavičky z Tintina, ale člověk tu na dostavení jakéhosi „wau-efektu“ čeká marně.

Je tu docela fajn, ale tak trochu nuda.

Již zmíněné belgické pivo však dovede situaci vylepšit. Dobrým příkladem budiž Delirium Café s růžovým slonem ve znaku stojící v centru města. Druhů piv tam mají přes dva tisíce, pár jich vytáčí přímo ze sudů, zbytek prodávají v lahvích různých tvarů a velikostí. Masivní dřevěné sudy sloužící jako bytelné stoly, vůně piva ve vzduchu a lehce se kymácející návštěvníci křižující lokál vytváří velice milou atmosféru. A po několika pivech vám při odchodu z Deliria i deštěm zkrápěné žulové kostky v centru přijdou jako pěkné a Brusel se vám začne velice líbit.

Důležitost alkoholu v životě jedince (a dějinách vůbec) by se neměla podceňovat.

Au revoir!

Starší články

Ondřej Pokorný

Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.

Pokyweb

Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.

Fotogalerie

    BryggenVigelandův parkBrann BergenCentreAlko... try to guess?Gamla UppsalaTwo girls in the gateKoloNárodné...FantomasStorvreta Fan-shopPitchSecret signalGuard and an extraordinary polished helmetDetail radniceStortingJaponky, Pilsner Urquell a Aiguille du MidiVikingská loď

Kategorie

Archivy

  • Bara: Nevim, jeslti se Jirkovi nekdy bude hodit znalost 30 knih, ale slohovou praci a didakticky test over [...]
  • Ondřej Pokorný: Tak Češi to nezvládli ani s Makedonií. Ale je fajn, že se nevymlouvaj na rozhodčí, na smůlu, [...]
  • tatínek: Já jsem četl až do konce. Jíchovi to moc nešlo,ale naši bojovali. Musíme ale uznat,že Šv [...]
  • Jana: Ahoj, moc děkuji za článek, naše učitelka je na hlavu padlá a v 9. třídě podrobně rozebír [...]
  • Ondřej Pokorný: každý má prostě talent na něco jiného. ty lepíš velice pěkně. [...]

Copyright © 2007 - Pokyweb - is proudly powered by WordPress | Přihlásit se

Compositio Theme is created by: Design Disease brought to you by PremiumThemes.com