Švýcarsko, města, hory, jezera

29 Zář 2006

Švýcarsko je země malá, ale o to krásnější. Upravená města, domy ověšené pestrobarevnými květináči, lidé různých barev, krávy s velkými a těžkými zvonci, všudypřítomné vlající národní a regionální vlajky, průzračná voda, jakoby nalinkované zelené vinice, velehory pokryté i na konci léta sněhem, čtyři úřední jazyky, skvělá infrastruktura, lahodná čokoláda, vynikající sýr a v minulém týdnu i náš zájezdový autobus naplněný pětačtyřiceti gympláky, jejich batohy, jejich doprovodem a batohy jejich doprovodu.

Každé září se z iniciativy profesorky němčiny Špryncové vyráží na výlet do nějaké německy mluvící země. Letos přišla řada na Švýcarsko, znovu po dvou letech jsme se tedy vypravili poznávat zemi helvétského kříže. Bernské Alpy v čele s Jungfrau, Eigerem a Mönchem, hlavní město Bern s ospalými medvědy v příkopě, olympijské muzeum v Lausanne, Montreaux a Vevey obklopené Ženevským jezerem z jedné strany a vinicemi ze stran zbylých, sluncem vyhřívané Lugano, čokoládovna v Brocu, to vše jsme již viděli, přesto toho zůstalo hodně nepoznaného. Po roční přestávce strávené v sousedním Rakousku jsme tedy byli zpět. Rozměněné franky v peněženkách, očekávání ve svých hlavách.

Nejprve jsme ovšem museli podstoupit nepříjemně dlouho cestu. Což o to, autobus byl pěkný, silnice také, ale cesta se táhla, obzvlášť přes noc. V Praze se stmívalo, v Plzni jsem s posledními slunečními paprsky ukazoval kamarádům pivovar, Rozvadov tma, Mnichov tma, všude tma. Já se v autobuse v životě pořádně nevyspal a ani letošní zájezd nebyl výjimkou. Probdělá noc, během které jsem střídal poslouchání muziky s buzením spících kamarádů a zaříkáváním digitálních hodin nad hlavou řidiče, byla nebývale dlouhá. V Mnichově jsme nějakou náhodou projeli hned vedle stadionu Bayernu, posléze jsme vyjeli z města a kromě nekonečné dálnice nebylo co pozorovat. Lidé začali ožívat až při stání před jedním z tunelů v rakouském Vorarlbergu, pršelo, neřku-li lilo. Tunelem jsme projeli a blížili se k hranicím.

Švýcarští celníci, na tom by nebylo nic zvláštního, ovšem na rakousko – lichtenštejnských hranicích? My zkušení mazáci víme, že Lichtenštejnsko se nechá v určitých věcech zastupovat svými většími sousedy. Chvíli jsme stáli a poté jsme již nerušeně projížděli ospalými městečky tohoto knížectví. Ve čtyři ráno jsme parkovali ve Vaduzu, přímo pod hradem. Prý ideální čas na ranní procházku, zaznělo z reproduktorů. Za nevelkého nadšení se všichni vyvalili z autobusu a ospalí se protahovali v centru Vaduzu. Vydali jsme se na hrad, ještě, že byla noc a neviděli jsme ten kopec, který musíme vyjít. Nejprve se šlo osvětlenou ulicí, poté odbočka kamsi do lesa. Pouliční lampy byly nahrazeny stromy a záludnými výkopy. Došli jsme až k hradu, ten je stejně veřejnosti nepřístupný, proto jsme si sedli na namoklé zábradlí a udělali první fotky. Noční Vaduz vypadal tajemně. Po sestupu do centra jsme obešli náměstí a nastoupili zpět do autobusu. Mohl jsem si tedy s klidem pomyslně škrtnout v kolonce Lichtenštejnsko Hic Sunt Leones, první návštěva v tomto malém knížectví na mne nakonec udělala příjemný dojem.

[Prezentace]

Přejeli jsme most a švýcarská vlajka hrdě se vypínající na stožáru nám dala jasné znamení, že jsme konečně ve Švýcarsku. Byla ovšem stále tma, poprchávalo a autobus ujížděl k Luzernu, naší další zastávce.

Dorazili jsme tam přesně v době, kdy se z ospalého ráno klubala poměrně solidní ranní špička. Autobusy, tramvaje, vlaky, auta, kola, vše plné Luzerňanů uhánějících do práce. Spolu s davem jsme došli k proslulému dřevěnému mostu, byl pěkný, stejně jako celý Luzern. Kapky pomalu okapávaly ze slunečníků u kaváren, ze kterých se linula příjemná vůně ranní kávy. Prošli jsme si centrum, obdivovali jsme švýcarský “kapesní” nůž, který by se pro počet svých funkcí snad nevešel ani do batohu, prozkoumali nádraží a Vierwaldstättersee, nasedli zpátky do autobusu a ujížděli směrem na jihozápad.

Frankofonní část Švýcarska má pro mne speciální kouzlo, neumím totiž francouzsky nic jiného než “Jak se jmenuješ? Já se jmenuji Ondra. Ty nejsi ve škole.” Možná bych vypotil ještě něco, ale tím mé znalosti francouzštiny končí. Je to zvláštní, když na sebe dva lidé koukají a jen se na sebe usmívají, jazyková bariéra je hrozná věc. Ještě, že angličtina je univerzální, mnohdy mne zachránila.

Dalším cílem byla sýrárna, právě ve francouzské části Švýcarska. Mezitím se udělalo krásné letní počasí, až nám bylo za okny autobusu teplo. Sýrárna byla zajímavá, dostali jsme ona známá sluchátka, se kterými potkáváme cizince v Praze, akorát, že čeština v menu nebyla, angličtina však nescházela. Po přiložení sluchátka k uchu se z něj ozvala jakási strakatá kráva s oním těžkým zvoncem, která nás velmi solidní angličtinou seznámila s výrobou sýru. Za sklem jsme viděli švýcarského sýraře, jak cosi kutí na place. Po prohlídce jsme přistoupili k prosklenému sklepu, kde zrál sýr. Pěkný pohled to byl, zrající sýry v několika řadách nad sebou, jen ochutnat. To už jsme se ovšem nahrnuli do obchodu, kde na nás, kromě různých lákadel typu trička s krávou nebo kravských zvonů, čekal pěkný výběr sýrů. Zakoupil jsem na radu sympatické prodavačky La Gruyere d‘Alpage, prý je to ten the best cheese, který tam mají. Dostali jsme jako dárek na ochutnání tři kousky sýra a s chutí jsme je před sýrárnou na lavičce rozdělali a ihned snědli.

[Prezentace]

Popojeli jsme jen kousek a byli jsme v Brocu, sídle čokoládovny Cailler – Nestlé. Ochutnávku čokolády jsme měli ještě v živé paměti z minulé návštěvy ve Švýcarsku, a proto jsme zbytečně nezabírali místo v žaludku svačinou, tedy alespoň my mazáci…

Čokoládovna byla cítit už zdáli svoji specifickou vůní, prohlídka byla zajímavá, ale všichni se těšili spíš na tu ochutnávku, dostalo se samozřejmě na ni. Dlouhý stůl obložený nerezovými talíři, které byly plné čokolády. Paráda, obcházeli jsme talíře a decentně ochutnávali, mléčná čokoláda, oříšková, mandlová, bílá, černá, různé tyčinky, co vám mám povídat. Když se do nás už doopravdy nic nevešlo odebrali jsme se do kinosálu, kde nám promítali dokumenty o čokoládovně a čokoládě vůbec. Seděli, spíše leželi jsme v měkkých sedačkách a spokojeně trávili. Film skončil a my pokračovali do obchodu s čokoládou, nikdo neodolal a alespoň jednu čokoládu koupil. Někteří tam nechali třeba i dobrých 20 CHF.

Pak jsme už konečně nezadržitelně zamířili do Brusonu, vesničky v kantonu Wallis, ve které jsme našli dočasný domov. Dorazili jsme tam ještě za světla, ale než jsme se pořádně ubytovali, vysprchovali, připravili jídlo, byla tma. Ubytování bylo solidní, pokoje zhruba po šesti lidech, my měli i balkón, vyvěsili jsme naší českou vlajku a šli spát. Měkká postel to byl balzám na tělo i duši, noc v autobuse byla zapomenuta.

Ráno jsme se probrali, umyli, udělali jsme si snídani, svačinu a hurá směr Brig, čekala nás tam návštěva gymnázia Kolegium Spiritus Sanktus. Pěkná škola, moderní, ale tradiční. Má třeba i svůj kostel, pozůstatek z dob, kdy tu studovali pouze faráři. Strávili jsme jednu vyučovací hodinu ve třídě a poté vlastně celý den s rektorem a prorektorem školy na túře v okolí Brigu. Byl parný den, vypili jsme spoustu tekutin, obdivovali vysoký most táhnoucí se nad údolím a postupně jsme se blížili zpět do Brigu. Tam jsme se rozloučili s oběma řediteli a navrátili jsme se zpět do Brusonu. Uvařili jsme si večeři, zahráli kostky a spokojeni ulehli do postelí.

Další den jsme odjeli do Bernardského průsmyku, kde je chovná stanice bernardýnů. Pěkní psi tihle bernardýni, ale doma bych to nechtěl. Slintá to takovým způsobem, že to není snad ani možné. Pohladili jsme si každý toho svého bernardýna, prošli jsme si muzeum o hospicu, který v průsmyku stojí a na chvíli jsme zavítali do Itálie. Pěšky, žádná kontrola, vyvěsili českou vlajku na jakousi skálu a vyfotili jsme se tam.

Z Itálie zpět do Švýcarska, ale jen na chvíli, pak přes hranice do Francie, do Chamonix. Panorama s Mont Blancem bylo nádherné. Vyjeli jsme za 30 EUR lanovkou na Aiguille du Midi a pohled na nejvyšší horu Evropy byl ještě hezčí, než zezdola. Povinné fotografie z českou vlajkou, kochání se panoramaty ála “táto, podívej, to jsou panorámata” a posléze odjezd lanovkou na mezistanici, poté pěšky dolů do Chamonix. Zlatě chodit do kopce, to vám řeknu, z kopce to je mnohem horší. Šli jsme to asi tři hodiny, ale trvalo to celou věčnost, bolela kolena, stehna, lýtka i zadek. Do naší chaty jsme dorazili až za tmy, následoval rituál zběsilého boje o teplou vodu ve sprše a následně o prostor v malé kuchyňce. Kostky, čaj před spaním a dobrou noc Švýcarsko!

[Prezentace]

Po budíčku znovu bitva o koupelnu a kuchyň, následně odjezd do Täsche odkud vlakem do známého střediska Zermatt, centrum Walliských Alp. V Zermattu nejezdí auta, jen jakési povozy na plyn, či na elektřinu, pak nějací koně. V potravinách jsem za 5 CHF udělal nákup jako pro celou rodinu: jeden jogurt, jedna voda a jeden chleba…Ach ty ceny, to je děs. Člověk musí v obchodě asi pětkrát přepočítávat ceny, aby si byl jistý, že mu vyjdou peníze. Posnídal, posvačil a poobědval jsem jogurt, chleba, vodu a nějaké ty sušenky, které mi zbyly z domu, poté jsme odjeli zubačkou do hor. Krásný výhled na Matterhorn dal zapomenout na všechny problémy. Fascinující hora ten Matterhorn, tvar jak žralokův zub, celý bílý, úžasné. Vystoupili jsme asi tři zastávky pod cílovou stanicí naší zubačky – Gornegratem a šli jsme kus cesty pěšky. Celkem kopce tam mají v tom Švýcarsku, až jsme se zadýchali. Další bernardýni, Brazilec, který vás s nimi za 10 EUR vyfotí a pořádné horko, tak to vypadalo na Gornegratu, vše dokreslovalo úžasné panorama Matterhornu. Po nějakém čase jsme sjeli zpět do Zermattu, koupili jsme si se Štěpánem pizzu za 6 CHF k večeři a odjeli vlakem a posléze busem do Brusonu.

V chatě jsme se nejdříve zděsili, že nedokážeme zapálit plynovou troubu a pizzu budeme muset jíst studenou, nakonec se to však někomu povedlo a pizza byla vynikající, jen jí bylo málo…Poslední noc ve Švýcarsku, ráno uklidit a odjezd.

Ráno jsme tedy jakoby měli začít uklízet. Nevím, čím jsme si to zasloužil, ale na mne nezbyla žádná práce, hráli jsme tedy volejbal a frisbee, počkali jsme na majitelku až si přijede zkontrolovat svoji chatičku a poté jsme opustili Wallis, pak Bern, Aargau, Curych a ještě jsme se neplánovaně zastavili u Rýnských vodopádů v Schaffhausenu. Dolů k vodopádům jsem ovšem nešel, ty mne nezaujaly ani před dvěma roky, dal jsem si velkou točenou zmrzlinu za poslední franky, které mi zbývaly v peněžence. Rozloučil jsem se se Švýcarskem, zase se ovšem vrátím, sice už ne se školou, ale určitě přijedu.

Pak už jen nudná cesta cesta přes Německo a ranní příjezd do Vysokého Mýta. Táhlo se to stejně jako cesta tam, jen s tím rozdílem, že jsem zkoušel usnout v uličce autobusu, moc to nešlo:).