Jsem na chatu

8 Úno 2007

Nejsem chudák cizinec, který se po nejistých a vrtkavých krůčcích snaží proniknout do tajů české řeči a prozatím neovládá dokonale jazyk Čapkův, Hrabalův a Seifertův. Tvar slova chata, tedy respektive chat jsem použil záměrně, snad ve snaze uspět s laciným vtipem, dvojsmyslně. Mladí lidé dnes totiž již nejezdí na chatu, aby mohli dýchat čistý venkovský vzduch, tak jako to dělávali jejich rodičové, ale tráví nekonečné hodiny před počítačem, kde se jim pomocí chatu otevírá celý svět.

Mým cílem není hodnotit vliv počítačů na zdraví uživatelů. Sám bych mohl být odstrašujícím příkladem, když sem tam zalézám do postele po několikahodinovém zírání na sedmnáctipalcový monitor, který zabírá ohromnou část papíry a sešity zarovnaného stolu. Rád bych se jenom pokusil laicky popsat ony chvíle, kdy s kamarády, známými, příbuznými, ale i s virtuálními milenci trávíme svůj čas na hlučném, vzdálenost překonávajícím, ale přesto anonymním novodobém bazaru zvaném Internet, potažmo chat.

Dnes už prostě nemám čas, abych své volné chvíle jen tak rozdával, ale byly doby, kdy jsem na chatu nějakou tu hodinku denně strávil. Poznal jsem pár lidí (slovy dva), se kterými by stálo zato udržovat kontakty dál, ale jinak to bývaly chvíle plné povrchního seznamování a flirtování, když už se začínal virtuální rozhovor rozvíjet a začínal být možná i zajímavý skončil mnohdy slovy: „Sorry ale uz musim mozna nekdy priste cus.“ Pro překonání nudy a možná i pro trochu pobavení to ovšem nebylo špatné. Rozhodl jsem se zjistit a posléze i podat zprávu, zda-li se po dobu mojí několikaměsíční nepřítomnosti na chatu něco změnilo.

Čtvrtek večer, v televizi tradičně nic neběží, možná na hokej bych se mohl kouknout, ale včera jsem viděl fotbal, tak aby na mne toho sportu už nebylo moc. Stejně s těmi Švédy nakonec znovu prohrajeme…

Otevřel jsem okno svého prohlížeče a zadal jsem adresu www.xchat.cz. Nevím proč, ale prostě mi tato adresa uvízla v paměti nejlépe. Nejprve jsem si vytvořil svůj vlastní uživatelský účet, protože jsem tradičně zapomněl své staré heslo. Po obligátním vyplnění údajů jako jméno, příjmení, bydliště, pohlaví, datum narození atd. jsem si zvolil svůj Nick, svoji přezdívku, pod kterou budu komunikovat s ostatními. Po pěti pokusech, kdy jsem pokaždé vybral již existující jméno, koukám do vedlejšího okna, kde se píše o skandinávských zemích. Volím tedy Nordic, také obsazeno, přiložím koncovku –ious, Nordicious byl vytvořen, hurá! Upravím si své rozhraní, uživatelské menu. Volím černou barvu písma, pěknou ikonku se zvířátkem, fotku nahrát nechci, pak by se se mnou už vůbec nikdo nebavil. Osobní údaje se dají i nadále upravovat, sexuální orientace, erotogenní zóny, úchylky? Na co to proboha cizí potřebují vědět? Nechávám kolonky raději prázdné a chystám se na opravdové chatování.

Největší místnost se jmenuje Bezva flirtík, vstupuji a celá obrazovka se zaplní různobarevnými vzkazy. Dejv-17 píše: „je tu holcina na seznameni? ja 26 jizni cechy.“ Holčina ještě nestačí odpovědět a objevuji další vzkaz od Lenny_cat: „Sorrác chlapi, je vás moc, musím postupně… to je supr, tolik lidí z Olomouce.“

Pouštím se tedy do boje. Začínám zlehka: „Pokecá nějaká příjemná slečna?“ Odesílám o po obnovení stránky se už můj vzkaz objeví na obrazovce. Čekám, čekám, ale nic. Zkusím to ještě jednou, ale ani tentokrát se žádné zástupy příjemných slečen nekonají. Nevěřím však, že by žádné příjemné slečny neexistovaly, vím minimálně o jedné, ta ovšem právě usíná někde v Brně. Z čistě pracovních důvodů se tedy pokouším nalézt ještě alespoň jednu podobnou. Třetí pokus, tentokrát o sobě dávám vědět bez diakritiky. Po chvíli slavím první úspěch, ozývá se ona požadovaná „prijemna slecna“. V novém okně si mohu dopisovat pouze s ní, nikdo nemá přehled o tom, co si píšeme. Několik zdvořilostních otázek a „prijemna slecna“ se mne zeptá kolik mi je. Nic netajím a uvádím svůj pravý, ještě týden se tak mohu prezentovat, je mi 18, zjistím, že oné „prijemne slecne“ je 14. Chvíli se ještě pokouším vést rozhovor, ale její bláznivé reakce mne nutí, abych zalhal a vymluvil se, že jdu spát. Rozhovor skončil zkusím někoho jiného. Znovu nepoužívám diakritiku, na tu holky asi „letí“. Dlouho se nic neděje, když zopakuji výzvu, ozve se jistá BeruskaaXY. Znovu ten nic neříkající úvod: „Jak se mas?, Odkud ses?, Jak je menujes?“ Vyměníme si pár základních údajů, těžko říct, jestli jsou skutečné. Jmenuje se Petra a je odněkud z Moravy a vede se jí dobře. Znovu se mne zeptá, kolik mi je. Pořád mi je osmnáct, odpověď mne lehce zaskočí: „Aha, tak papa!“ Ani nestačím říct své „papa“ a uživatel je odhlášen. Pln dojmů z rozhovorů se dvěma „prijemnymi slecnami“, z nichž jedna se jmenuje Petra a je z Moravy, odhodlám se k napsání článku na svůj blog.

Článek je hotov, přepínám se zpět do okna prohlížeče, abych zkontroloval vývoj na chatu, ale vzkaz velkým písmem mi krásnou češtinou oznamuje: „Byl jsi vyhozen z místnosti pro svou 45 minutovou neaktivitu.“ Přemýšlím, co je to neaktivita a odcházím z xchatu. Měl jsem pravdu, naši hokejisti doopravdy prohráli. Zítra je pátek, poslední den prázdnin, pak už zase uvidím jedinou opravdickou příjemnou slečnu, možná pojedeme na pár dní na hory a pak mne čeká již jen tvrdý boj o budoucnost (maturita, přijímačky a jiné násilí…).