Karel Kyncl a nejen jeho Británie

11 Dub 2007

Nedávno se mi dostala do rukou kniha Moje Británie od Karla Kyncla. Kniha plná příběhů, reportáží, fejetonů a zajímavých postřehů ze země za „Kanálem”. Karel Kyncl podává Británii nejen jako bývalou koloniální velmoc, jakéhosi obrovského souseda kdesi na západě, ale poukazuje na problémy a radosti Britů, běžné situace v britské společnosti, kritizuje a zároveň obdivuje jejich mentalitu, politiku, konzervatismus a nebývale čtivou formou předvádí Velkou Británii jako „obyčejnou neobyčejnou zemi”. Bohužel jsem zjistil, že jméno Karel Kyncl mnoha lidem příliš neříká a jedním dechem musím dodat, že je to ohromná škoda.

Karel Kyncl byl muž s velmi zajímavým, snad až pohnutým osudem, osobnost Československého rozhlasu. Inteligentní muž s názorem, který nikomu nenutil, ale dokázal ho přiblížit tak neopakovatelným způsobem, že ho mnozí přijali za svůj. S jistým ironickým odstupem dokázal vyvozovat obecné závěry z konkrétních událostí, skvělým způsobem spojovat své osobní zážitky s problémy, které hýbaly, a dodnes hýbou, celým světem, byl to skvělý reportér.

Narodil se v roce 1927 a před druhou světovou válkou začal studovat na vršovickém gymnáziu. Jeho život velmi ovlivnil rozhlas, začal pracovat na svém projevu, začal psát a popisovat své okolí. Po válce vstoupil do KSČ a do roku 1968 byl zastáncem komunistického režimu. Podílel se na rozhlasovém dění padesátých a šedesátých let, psal uvědomělé hry a reportáže. V roce 1960 přijal Karel Kyncl místo zahraničního zpravodaje Československého rozhlasu ve Spojených státech. Spolu se svojí ženou zde strávil několik let, seznámil se s mnoha lidmi a postupně začal poznávat i jiná prostředí a pravdy, než panovala v jeho rodné zemi.

Zrůdnost režimu rozpoznal po roce 1968, kdy byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následně započaté normalizaci pro své názory vyloučen z KSČ a posléze se dostal mezi tzv. „nepřátele režimu”. Podepsal, mimo jiné, Chartu 77, což mu vyneslo několikaměsíční pobyt ve vězení. Pracoval na podřadných místech a persekuce celé jeho rodiny ho donutila k emigraci. Bylo mu zrušeno československé občanství a na dalších několik let se mu druhým domovem stala Velká Británie. Pracoval v redakci časopisu Index on Censorship, spolupracoval s BBC a myslel si, že do své vlasti se již nikdy nevrátí.

Zvrat nastal po Sametové revoluci, kdy byl rehabilitován a bylo mu vráceno občanství, odmítl místo ve vedení rozhlasu, ale stal se znovu zahraničním zpravodajem, kde jinde, než v Británii. V tvůrčí práci musel přestat po roce 1996, kdy onemocněl rakovinou, které o rok později v Londýně podlehl.

Rád bych se však vrátil k jeho reportážím. Jeho „Moje Británie” je doslova po okraj naplněná jeho jedinečnými postřehy. Popisuje královskou rodinu a její postavení ve společnosti. Zastavuje se nad zajímavým faktem, že královna vlastně nemá žádné pravomoci, nemůže vlastně dělat téměř nic, než jen reprezentovat zemi a hlavně zhmotňovat tradice, ale přesto je její pozice naprosto neohrozitelná. Rozebírá příčiny pádu Margaret Thatcherové a nástup Johna Majora, rozepisuje se o spojeních, která se nesmí používat v britském parlamentu a sděluje průběh jednání v nejstarším zákonodárném sněmu na světě.

Nechme ovšem být zprávy o britských institucí, které jsou sice velmi poučné, ale o mnoho zajímavější jsou střípky z běžného britského života. Komentuje průběh stavby a otevírání tunelu, který opravil chybu v pohybu litosférických desek a znovu připojil Británii ke starému kontinentu, upozorňuje na odlišnosti ve slavení vánoc, řeší problémy britské kuchyně, církevní reklamu, přibližuje úskalí práce zahraničního zpravodaje, osvětluje problémy bývalých průmyslových center, dozvíte se zde i to, proč neuspěl při zahraničním angažmá úspěšný československý trenér Jozef Vengloš a proč se jeden z nejznámějších anglických fotbalových klubů jmenuje Sheffield Wednesday, čili Sheffieldská Středa. Britská směs představená v knize „Moje Británie” podává jiný pohled na Británii. Pohled, který bourá zažitá klišé a neomezuje se pouze na prosté nicneříkající sdělení, které sám autor několikrát připomíná: „Oba zástupci setrvali v dlouhém a přátelském rozhovoru.”