Ruský deník Anny Politkovské

31 Kvě 2007

Využil jsem čtyř set korunové poukázky, jejíž jednu polovinu jsem obdržel za maturitní vysvědčení a druhou polovinu jsem vybojoval ve sportovních kláních za čest a slávu vysokomýtského gymnázia, a zakoupil jsem v jednom z našich knihkupectví téměř pěti set stránkovou knihu známé ruské novinářky Anny Politkovské. Musím se přiznat, že s prací této ženy jsem se bohužel seznámil až zpětně, poté, co byla v listopadu loňského roku zavražděna před svým moskevským bytem.

Anna byla novinářkou jednoho z mála ruských nezávislých deníků Novaja Gazeta a psala o ruské realitě, pokud použiji její termín, tak „virtuální realitě”, která v zemi na východě vládne. Psala o autoritářském prezidentovi, o neustálých lžích Kremlu, o zločinech FSB (nástupkyně KGB), o korupci v armádě, o neexistenci ruské opozice a také o lhostejnosti ruského člověka, o únosech, o vraždách na objednávku, psala dobře a pravdivě, a proto se také stala obětí jedné z těchto „akcí s tajným posláním”.

Jak už sám název knihy napovídá, je kniha psaná formou deníku a popisuje období od prosince 2003 do srpna 2005. Deník rozdělený do tří částí rozebírá politickou situaci a nesmlouvavě kritizuje vývoj Ruska pod nadvládou Vladimira Vladimiroviče Putina, muže, který je novodobým carem, jediným Rusem, který ví, jak správně řídit zemi a nikoho jiného k tomu nepotřebuje, ani nezávislou legislativu a soudy. Sama Politkovská ho přirovnává k carovi a jeho kult ke kultu Stalinovu. Putinův příkaz je víc než zákon, a aby bylo učiněno za dost i této formalitě, Putinova politická strana Jednotné Rusko, která ve zmanipulovaných volbách získala ústavní většinu v Dumě, všechny jeho příkazy učiní zákonem.

Kniha je plná politiky, která sálá ze všech listů, ale mnohem záživnější pasáže jsou o životě Rusů. Politkovská poukazuje na nárůst nacionalismu, možná spíše šovinismu. Píše o vraždách cizinců, které nejsou nikým vyšetřovány a nešťastní lidé jsou naprosto bezbranní. Speciální kapitolou jsou příběhy Čečenců, kteří podle pojetí Kremlu nejsou lidé a páchají se na nich nemorální zvěrstva. Únosy jsou na denním pořádku a hádejte, vyšetřuje to někdo?

Jedny z nejotřesnějších pasáží jsou ty, kdy Politkovská upozorňuje na šikanu v ruské armádě. Snad nejvýmluvnější bude citovat kousek textu, udělejte si obrázek sami…

„Žeňa byl zdatný a dobře připravený voják. Byl to sportovec, nositel několika výkonostních tříd a na vojenskou službu se zvlášť připravoval: už před nástupem do armády se mohl pochlubit tím, že v předvojenské přípravě zvládl několik armádních odborností. Naše armáda, ale nepotřebuje vzdělané, nýbrž standartní vojáky. A v tom asi spočíval základní problém – Jevgenij Fomovskij měřil 196 cm a boty měl sedmačtyřicítky. U jednotky, ale vyfasoval čtyřiačtyřicítky, v nichž musel denně ve čtyřicetistupňovém vedru naběhat 5 km.
Takhle to v naší armádě chodí – bažanty je třeba mučit. Na začátku července už Žeňa mohl chodit nanejvýš tak v pantoflích.
Naše země je obrovská. Když se Žeňova maminka Světlana Michajlovna Fomovská a jeho teta Jekatěrina Michajlovna vypravovaly do Priargunska, kde se chtěly podívat na přísahu, nevěděly, co je čeká. Z Jarového na Altaji do Priargunska je to pět dní cesty vlakem.
‚Už jsme to nestihly‘, rozplakala se maminka. ‚Přijely jsme až desátého a den před tím Žeňa zemřel. Uviděla jsem Žeňu až v márnici,‘ vypráví Jekatěrina Michajlovna. ‚Na krku měl skutečně stopu po smyčce. Zároveň jsme ale viděly řeznou ránu na levém zápěstí. Vysvětlovali nám, že než se pověsil, podřezal si žíly. Jenže celé tělo měl potlučené a hlava byla samá podlitina. Na omak mi připadala měkká, jako by měl všechny lebeční kosti polámané: v týle měl jasnou ránu po nějakém tupém předmětu. Pohlaví měl taky opuchlé a skoro zčernalé. Napuchlé a poškrábané měl nohy i záda, jako by ho někdo vlekl. A na chodidle jsme našly spáleninu. Na ramenou modřiny, jako by mu je někdo surově tiskl. Myslím, že ho mučili a pak ho teprve pověsili, aby tu vraždu nějak zakamuflovali‘
Žeňa se nechtěl podrobit a požadoval obuv, která by odpovídala velikosti jeho nohou. A tak se erár rozhodl, že mu ukáže – přesně podle dávno vypracovaného armádního schématu: oficíři zamhouří oči a „disciplínu” v kasárnách a u posádky vůbec udržují mazáci s poddůstojnickými nárameníky.”

Myslíte, že tuto vraždu někdo vyšetřoval?

Kniha nese úžasné a zároveň otřesné svědectví o současném Rusku. Napadá mne pár otázek. Doopravdy není nutné mít nějaký obranný mechanismus typu protiraketového deštníku, když v zemi vzdálené pouhých 2000 km vládne totalitní režim s armádou, která nedodržuje žádná etická pravidla, vláda a generalita neustále vyhrožují a zastrašují všechny okolní státy a nerespektují se základní lidská práva? A nebylo by dobré, občas se zamyslet nad neustálým stěžováním si nad zvyšováním cen energií a výší platu, když blízko nás žijí lidé, kteří mají starosti spojené se samotnou existencí? Můžeme být rádi za to, kde žijeme a jak na tom jsme…