Smrt je mým řemeslem, Robert Merle

24 Čer 2007

Existují témata, o kterých se mi, středoškolákovi ve výslužbě, píše špatně. Přesto mne již při prvním začtení do tohoto románu francouzského spisovatele Roberta Merla napadlo, že bych se o to pokusit mohl. A vzhledem k tomu, že knihu jsem přečetl téměř jedním dechem, prvotní nápad jsem se rozhodl uskutečnit.

Německo, roku 1913, despotický otec, jehož snem byla důstojnická kariéra, ovládá život celé rodiny Langů (převedeno do skutečných reálií Hoessů). Mladý Rudolf nemůže sám rozhodovat o svém životě, je mladý a otec mu již vybral životní dráhu – bude knězem. Doslova deprivovaný chlapec je před vůlí svého otce zachráněn jeho smrtí a následným vypuknutím první světové války. Po několika nepovedených pokusech, při kterých se snaží dostat přes svůj nízký věk do bojových linií, se mu to nakonec zdaří a začne jeho hrůzný příběh, při kterém se z bojišť první světové války dostane do ohromné poválečné bídy, k dobrovolným jednotkám Freikorps, a posléze téměř k prahu svého života. Jedinou nadějí je pro něj Strana, kterou si spojí s Německem. Nacionalismus přivede Evropu do války a Rudolf, původně psychicky znásilňované dítě, jehož jediným cílem je bezmezné plnění příkazů a nařízení, se stane kvůli své loajalitě a vynikajícím organizačním schopnostem velitelem v Osvětimi.

Tolik bych napsal k ději knihy, který nastiňuje změnu mladého chlapce v chladnokrevný stroj. Stroj, který plní nejohavnější rozkazy bez větších výčitek svědomí a svoji horlivostí napomáhá k systematickému vyvražďování národů.

„Po pravdě řečeno, jámy se mi příliš nezamlouvaly. Tento postup mi připadal hrubý, primitivní, nedůstojný velké průmyslové země. Uvědomoval jsem si, že volbou pecí jsem se rozhodl pro modernější řešení.”

Román Vás donutí popřemýšlet o věcech, o kterých byly napsány tuny a tuny papírů, ale přesto přese všechno je nutné si je připomínat a popisovat další a další hromady materiálu, aby se na ně nikdy nezapomnělo. Problém rasismu, potažmo nacismu je i dnes bohužel pořád aktuální. Rozumný člověk nevěřícně kroutí hlavou, co jsou někteří jedinci schopni propagovat, doufám, že z vlastní nevědomosti. Při pohledu na pochod vyholených lebek skandujících známá rasistická hesla přemýšlím o tom, jestli tito lidé slyšeli jména jako Osvětim, Buchenwald, Dachau, Bergen-Belsen. Zda-li ví něco o Magdě Goebbelsové, která otrávila na konci války všechny své děti se slovy: „Bez národního socialismu není žádná budoucnost!” Nebo jestli četli román Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Nejsem naivní a je mi jasné, že jim toto všechno nic neříká, ale zajímalo by mne, jestli by po seznámení s těmito fakty změnili názor a neoslavovali by již ty, kteří umírající v plynových komorách brali jenom jako čísla a jednotky.

„Vycházím-li z celkového počtu 500 000 jednotek za prvních šest měsíců, dospívám k průměru asi 84 000 měsíčně, neboli přibližně 2 800 jednotek, jež bude třeba podrobit zvláštnímu ošetření za 24 hodiny. To je obrovské číslo”
Vyňal doutník z úst a zvedl ruku, ve které ho držel:
„Omyl. Zapomínáte, že na těchto 500 000 jednotek připadne pravděpodobně dost velký počet práce schopných, jež nebudete muset zpracovávat.”
Zamyslil jsem se nad tím a řekl jsem:
„To podle mého mínění znamená jen odklad řešení problému. Ze své zkušenosti Lagerkommandanta vím, že průměrná doba, za kterou se vězeň při práci opotřebuje, činí tři měsíce…”

Kniha Vás vtáhne do děje. Z jedné strany budete Rudolfa odsuzovat, ale sám se musím přiznat k tomu, že v jistých pasážích jsem s člověkem, jehož rukama prošlo 2,5 milionu „jednotek”, tak trošku soucítil, ať už to bylo kvůli hroznému dětství, nedostatku lásky nebo bídě, ve které žil. Když jsem si teď přečetl předchozí větu, zní to doopravdy otřesně, přesto ji zde nechám. Tyto pasáže, kdy jsem „soucítil” s masovým vrahem byly však zřetelně překryty částmi jinými, ve kterých bylo psáno o přípravách před vstupem do plynové komory a následném zpracování ostatků zemřelých.

Dolmetscher pokročil kupředu, postavil se do pozoru a pronesl polsky dlouhý projev.
Schmolde otočil hlavu směrem ke mně:
„Říká jim, aby se svlékli…”
…Prostranství se naplnilo těžkým a nepříjemným pachem lidských těl. Vězni stáli nehnutě na slunci, rozpačití a zahanbení. Bylo mezi nimi několik na svůj typ dosti hezkých dívek.

Vozíky nejprve projely kolem Kommanda, jež sbíralo prsteny, kolem Kommanda holičů, kteří stříhali vlasy, a kolem Kommanda dentistů, kteří vytrhávali zlaté zuby. Čtvrté Kommando nakládalo těla do pece.

Vězte, že není vůbec jednoduché přiblížit pohnutý osud Rudolfa Hoesse, velitele koncentračního tábora v Osvětimi, o němž děj románu pojednává. Robert Merle to zvládl takovým způsobem, že jistě nebudete litovat těch několika probděných nocí.