Jak se žije na brigádě

27 Čvc 2007

Dnes bych Vám chtěl vyprávět o své brigádě, která mi od konce června zabírá většinu času. Loni touto dobou jsem se proháněl na paleťáku po skladištích léků, přerovnával jsem palety, gumičkou svazoval Amlozek, Frontin a jiné medikamenty, každé ráno vstával v šest a vydával se na kratičkou cestu do práce. Teď je tomu jinak, nezměnil jsem sice sektor hospodářství, stále to je terciér (S primérem, rozuměj zemědělství, mám zážitky snad na celý život. Celý měsíc okopávat pole s celerem, vyměňovat prázdné přepravky za ty naplněné, čistit skla na střeše skleníku ve čtyřicetistupňovém vedru, svačiny v nepojízdním autobuse a další dobrodružství. Sekundér jsem více méně přeskočil, nepočítám-li stavebnictví, při kterém jsem se také několikrát potil ve slunečním svitu, mokl pod zamračenou oblohou a odolával větru při umísťování velké plachty na odhalený střešní krov. Oblečení zašpiněné od malty, boty poznamenané natíráním tašek na červeno, svaly ochablé z přemísťování podlážek z jednoho patra lešení do druhého a obličej k nerozeznání zaprášený od čištění cihel. Jak říká maminka: “Vyzkoušej si všechno, k nečemu ti to může bejt dobrý!”), ale teď je téměř vše jinak.

Předně, poprvé pracuji jinde, než v okolí patnácti kilometrů od Bučkova kopce, který “ční” za Vysokým Mýtem a doposud ze své výše 315 m n.m. dohlížel nad mým pracovním konáním. Dostal jsem příležitost vydělat si v Praze, tak jsem toho využil. Vyměnil jsem svůj pokojík za s kamarády sdílený podnájem ve Kbelích a téměř každé ráno se vydávám na cestu městskou hromadnou dopravou do centra Prahy, abych zde, v pasáži Rokoko, usedl za jeden z počítačů a prodával vstupenky na výstavu lidských těl – Bodies The Exhibition.

Dalším velikým rozdílem je fakt, že mne po příchodu domů nečeká plná lednice jídla (i když, drazí rodičové, nemá zřejmě cenu někomu nalhávat, že náhodný návštěvník naší domácí lednice trpí dojmem, že se dostal do bohatého kraje…), natož teplá večeře. Tento stav mne nutí k neustálému přemýšlení, jak to s večeří, a jídlem vůbec, zařídit. Pomalu se začínám srovnávat s tím, že můj odpor k nakupování budu muset potlačit, nejlépe úplně překonat, jelikož putování s nákupním vozíkem je pro mne doslova denním chlebem. Většinou vše vyřeší toustový chléb, několik koleček salámu, sýra, cibule, hořčice a kečup. Občas to osvěžím jogurtem, jablkem, čínskou polévkou a dalšími pochoutkami, ze kterým by měli experti na zdravou výživu radost.

Teď bych tak rád napsal, že k těmto nezdravým jídlům se uchyluji pouze z časových důvodů, nicméně pravda by to byla jenom částečně. Kuchař jsem ubohý, špagety, možná opéct maso, obalit řízek, míchaná vajíčka a tím bych výčet mých kulinářských schopností ukončil. Přesto se o aspektu času zmínit musím. Mám dva druhy pracovního týdne. Ten první, ten nemám moc rád – pracuji celý týden kromě středy a čtvrtku. Každý den od osmi ráno do devíti do večera. Následující týden zůstává denní pracovní doba stejná, ale pracuji jen dva dny – středu a čtvrtek. Jistě chápete, že po tak dlouhé době v práci nemám chuť vyvářet. Přijedu domů, spořádám večeři, osprchuji se, vyčístím zuby a většinou jdu spát. Je to pořádný stereotyp, ale která práce nakonec tím stereotypem neskončí…

Konečně jsem se dostal k samotné práci. Jak jsem již napsal, sedím u počítače a prodávám lístky. Doopravdy to není žádná věda. V ideálním případě přijde zákazník, přečte si na ceníku ceny vstupenek, ujasní si, jestli je dospělý, student, senior nad 65 let, dítě do 12, nebo do 5 let a poté mi zřetelně oznámí typ lístku, který chce, já to všechno zadám do počítače, vezmu si od něj přesně odpočítané peníze, vytisknu mu lístek, usměji se na něj a lístky mu s instrukcemi, kde vstoupit, předám. Za ten měsíc, co tu tak sedím, pozoruji, usmívám se a mračím, se tato situace stala asi pětkrát. Máme tady problémy se serverem, s tiskárnami, s terminálem na karty, s drobnými na vracení, ale největším problémem je jednání s lidmi. Je to věda, je to umění a snažím se ho nějak zvládnout, ale doopravdy to je těžké. Někomu nelze vysvětlil, že já nemohu opravit nefungující počítačovou síť, že já jsem si ty ceny nevymyslel, že nedokážu na první pohled poznat, že dotyčnému už je 65 let a že pokud student nemá jakýkoli dokument, že skutečně studuje, nemohu mu studentský lístek prodat. Ještě mi tu nikdo nenadával, ale je mi jasné, že to přijde, snad to nějak zvládnu. Našel jsem ve svém diáři jeden citát od spisovatele La Bruyéra: “Velký člověk je povznesen nad urážku, nespravedlnost, bolest i posměch, a byl by vlastně nezranitelný, kdyby netrpěl soucitem.” Pokusím se případně tímto citátem řídit.

Velím ale návrat z výšin moudrých citátů do obyčejných problémů všedního pracovního dne. Tiskárny nám tady pěkně přitápí, nemáme klimatizaci a při letním počasí se tu celkem ohřejeme. Neustále si musím hlídat pokladnu, veškerá manka musím platit ze svého, ale zatím jsem byl vždy v plusu a za přebytečné peníze jsem si mohl koupit třeba tři housky se šunkovým salámem a u po vydatné večeři přemýšlet nad dalším dnem stráveným v práci.

Samozřejmě, jde o to, něco si vydělat, ale přesto si myslím, že tahle brigáda je jiná. Trochu se osamostatnit, vytvořit si nějaké kontakty a také třeba ve volném čase poznat Prahu, poznat ji úplně jinak, než z Hlavního nádraží, přes Staromák, Karlův most, Nerudovou ulicí a na Hradčany. Poznat jí více prakticky.