Fotbal…stejně mne to baví

10 Srp 2007

Vyrazil jsem na fotbal. Středeční večer, počasí nestálo za nic. Cestou na autobus jsme s Pájou solidně promokli, ale přesto jsme se zanedlouho dostali na Anděla, odkud speciálním autobusem nahoru na Strahov.

Vězte, nebyla to náhodná akce. Už přes týden jsme o tomto výletu uvažovali a jelikož jsme oba měli volno, nebylo nakonec o čem přemýšlet. Nevydal jsem se na cestu jenom tak. Oblékl jsem si čerstvě zakoupené zelené tričko s obrázkem krtečka (toho z večerníčku, který si nechal vyrobit kalhotky) a fotbalového míče, které sice příliš nezapadalo na červeno-bílého prostředí v autobuse, u stadionu a samozřejmě v ochozech Strahova, ale sportovní tématika se přehlédnout nedala. V hlavě uložené zkušenosti z bezmála patnácti let pobíhání za míčem, střílení na branku, příchodů do potem a suchou trávou zamořených kabin, hádání se se spolu- a protihráči, konfliktů a podplácení rozhodčích, alkoholických sezení po zápasech, ale také z toho úžasného pocitu, když jsem vstřelil svůj první gól za muže nebo postupovou branku kdysi ve starších žácích a ze společného vítězného pokřiku po závěrečném hvizdu. Takto připraven jsem stál v přeplněném autobuse, dupal někomu po noze a někdo jiný drtil nohu moji. Přemýšlel jsem o tom, co mne na fotbale, možná na sportu vůbec, přitahuje, přestože vím, tedy spíše tuším, co všechno se v tomto prostředí děje. Nemilosrdně to odsuzuji, a byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem na začátku června s aktivním hraním přestal. Ale stejně, když přijdu na osvětlený stadion, prohlédnu si tribuny a zahlédnu pobíhající postavičky, které se přesouvají z jedné poloviny na druhou, líbí se mi to.

Notnou chvilku nám trvalo, než jsme našli správný vchod, vystáli frontu a zakoupili vstupenku. Tři sta korun. Dost drahé, ale jednou za čas se to vydžet dá. Nalezli jsme i svůj sektor, jižní tribuna, nekrytá. Nemohu tvrdit, že mi kapky snášející se na ty stovky hlav, z nichž jedna byla moje, nevadily, ale po chvíli jsem je už nevnímal. Měli jsme na sedačkách přilepené promočené barevné papíry, které jsme po zahájení zápasu zvedli a vytvořili jakýsi obrazec, jehož podoba nám ovšem zůstala utajena.

Panďuláci pobíhali sem a tam, lidé skandovali, noční obloha pršela, ze zapálených cigaret se linul dusivý tabákový kouř a ze stánků s klobásou vůně pečeného masa a spáleného oleje. Fotbalové prostředí je zvláštní. Je to jiný zážitek než z večera stráveného s blízkými, z procházky po neznámém místě, z přečtené knihy, návštěvy divadla, koncertu nebo výstavy, ale pořád je to něco výjimečného. A myslím si, že upnout se na jedinou věc, nevnímat nic jiného a být takto omezen a ošizen o jiné krásy, které mezitím mizí v nedohlednu, je jednou z nejhorších věcí v životě.

Za devadesát minut se žádný panďulák, ať už červeno-bílý, nebo žluto-zelený, nedokázal prosadit a nemilosrdný rozhodčí poslal postavičky do dalších třiceti minut prodloužení. Zase nic, občas to v ochozech sice zahučelo, ale gól žádný. Panďulákům se zřejmě nechtělo do těch šaten s dresy nasáklými potem, děravými ponožkami a měkkými balóny, a proto čekali až na penalty. Všichni se chytli kolem ramen. Slávisté objali své kamarády, žlutí Slováci ze Žiliny zase ty své a oba hloučky se střídavě radovaly a smutnily. Čtyři hráči gól nedali, kopalo se dál. Červeno-bílý dres trefil, žlutý dres a zelené trenýrky vysoko nad. Byl konec. Jedni se rozběhli slavit, druzí bezvládně popadali na mokrý trávník. Vyhráli domácí, postoupili do dalšího kola, Strahov se radoval a my spěchali na autobus, abychom se nějak rozumně dostali domů. Oči se mi zavíraly únavou, bolely mne nohy, ale bylo mi fajn.