Vloni Alpy, letos Tatry

27 Zář 2007

Mám rád hory. Dovolená u moře je sice pěkná věc, ale s ranním výstupem po roztroušených kamenech porostlých mechem, se stoupajícím sluncem v zádech, se svežím vzduchem vířícím v korunách stromů a s výhledy do okolí, se nedá srovnávat.

Nejsem kdovíjaký velezkušený cestovatel a přiznám se, že při plánování výletu jsem několikrát prozkoumal internetové stránky s titulky „Co s sebou na hory”, „Nezapomeňte pláštěnku”, „Radši berte víc ponožek”, ale na letošní dovolenou jsem se těšil. Domluvil jsem pár kamarádů, sehnal mapu, rezervoval ubytování v chatce, zakoupil několik tatranek, sbalil batoh, zorientoval jsem se v cenách jízdného českých a slovenských železnic, zaplatil jízdenku a usedl do vlaku směr Košice, respektive Tatranská Štrba.

Ano, správně, odjeli jsme do Tater a rovnou do těch Vysokých. Minulý rok jsem strávil týden s gympláckým zájezdem ve švýcarských Alpách, kde bylo moc pěkně. Ale přeci jen ta organizace, neměnný program a neustálý, hodně přehnaný až absurdní, dozor, to mi vadilo. S letošním výletem bylo sice mnohem víc práce a zařizování, ale o to to bylo zajímavější.

Cesta

Přesuňme se ale zpět do vlaku, ve kterém čtveřice cestovatelů sehnala volné kupé a začala do praxe přenášet zkušenosti z hraní počítačové hry tetris. Taková ta přiblblá hra, při které vám dolů padají rovné, zahnuté a ohnuté obdélníky a vy je skládáte do souvislé řady. Podobným způsobem jsme se pokoušeli udělat přiměřené pohodlí, abychom mohli alespoň část z osmihodinové noční cesty prospat. Olomouc, Ostrava, Bohumín, Karvíná, Český Těšín, Třinec. Projeli jsme průmyslovým srdcem Česka a kdovíproč se mi na rty drala melodie Nohavicovy skladby Ostravo, Ostravo, město mezi městy, hořké moje štěstí. Stroje ale stály, horníci spali a náš vlak se pomalu sunul k hranicím. Na hranicích nám pohraniční policie ukázala, že připravy na vstup do schengenského prostoru a s tím souvisejícím zrušením hraničních kontrol jsou v plném proudu. Ukázali jsme své občanky, Slovák jen mávl rukou a šel dál.

[Prezentace]

Vedlejší kupé obsadila partička cikánů, kteří jakoby do našeho vlaku nastoupili přímo z Kosturicovy Černé kočky a bílého kocoura. Pili, zpívali, tleskali a tancovali…byla to zajímavá cesta. Brzo ráno jsme vystoupili ve Štrbě a jali se hledat kemp.

Tatry se rýsovaly nad vesnicí a byla pořádná zima. V kempu otvírali až za dvě hodiny, a proto jsme se usadili na lavičkách u jedné z hospod a čekali a čekali a čekali.

Kemp a Štrba

Po osmé hodině jsme se s batohy na zádech přesunuli o několik metrů níže a vstoupili do kempu. Na recepci po pár minutách dorazila i místní „recepční” a po poměrně dlouhé době, kterou jsme strávili pitím teplého čaje, prohlížením mapy a hraním karetní hry s nepochopitelným názvem Hoprďáci(ky), jsme obdrželi vytoužený klíč od chatky číslo sedm, odemkli dveře, rozdělili postele a jali se poznávat kouzla slovenských hor v horizontální pozici s důrazem na bloudění po hřebenech snění a nevědomosti.

Těch několik prospaných hodin nebylo vůbec zlých, a proto jsme se ještě odpoledne vydali na první průzkum Tatranské Štrby. Město to není, městečko možná, ale spíše je to vesnice. Tamní obyvatelé obývají buď rodinné domky a v sezóně si přivydělávají pronájmem pokojů, což připomínají všudypřítomné tabulky „Privat”, nebo hnízdí ve vysokých panelácích, kterých sice není mnoho, ale jsou tam. Vše bylo tak nějak ospalé a sluníčko pomalu zapadalo za les, což jsme mohli pozorovat ze zahrádky místní restaurace, kde jsme okusili polievku a Zlatého Bažanta.

Krátkou cestu zpět jsme si zpestřili návštěvou v samoobsluze, kde jsem konečně rozměnil slovenskou pětitisícovku a tím pro mne skončilo nemilé zapisování výdajů a každý měl už peníze svoje. Koupil jsem si chleba, salám Nitran, českou matonku a hlavně lahvového Kamzíka, pivo svojí kvalitou srovnatelné snad jen s Poličkou. Zasvěcení o mé „lásce” k Poličce vědí, ostatním oznamuji, že Polička doopravdy dobré pivo není. Chuť Kamzíka byla úděsná a více než polovina z jeho obsahu skončila rozlitá v zelené trávě. V chatce jsme spořádali chleby, rohlíky, řízky, salámy, polovinu Kamzíka a vyrazili jsme k nádraží, kde jsme zakoupili třídenní síťovou jízdenku na zubačky a električky v Tatrách. S jízdenkou připravenou na následující den jsme poctili svoji přítomností kempovou krčmu. Dali jsme pár piv, pár karetních her, naplánovali výlet na pondělí a šli jsme spát.

[Prezentace]

Symbolický cintorín a nohoru na horu Rysy

V pondělí ráno jsme vyjeli ozubnicovou železnicí a po dvaceti minutách jsme vystoupili na Štrbském plese. Posnídali jsme chleby, rohlíky, řízky a salámy na břehu plesa a nastoupili na první horskou pouť po Tatranské magistrále k Popradskému plesu a pak dál a hlavně výš na Chatu pod Rysmi a ještě výš na samotné Rysy. Magistrála byla vcelku prázdná, sem tam jsme předešli skupinku pomalejších turistů, sem tam předstihla skupina zdatnějších turistů nás. Udělali jsme několik fotek a došli k plesu. Nedaleko byl symbolický hřbitov obětí hor, tak jsme ho navštívili. Prošli jsme kolem několika dřevěných křížů a stanuli jsme u bílé kapličky. Všude kolem byly po kamenech rozmíštěné pamětní desky obětem hor. Byl to zvláštní pocit. Všichni ti lidé, jejichž jména byla na deskách, byli znalci hor, horolezci, horští vůdci, přesto umřeli na horách. Věděli jak se zde mají chovat, co nemají dělat, kam se nemá lézt, co si obléct, ale přesto zemřeli…Člověk se zamyslí nad lehkovážnými dámami v lodičkách, které zdolávají kamenné stezky s deštníkem v jedné ruce a nad zarostlým horským vůdcem, který třeba na stejném místě, ale v jiný čas, v mlze zabloudil a zavalila ho lavina. Hory jsou drsné, ale krásné. Člověk zde pozná hodně.

Vrátili jsme se zpět k plesu a vyrazili na cestu k Chatě pod Rysmi. Tato chata je jedinou tatranskou chatou, která se nedá zásobovat po silnici, a proto se vše nosí na zádech. Za vynešený náklad vám dají čaj, nebo třeba polévku – zelňačku. My jsme však nic nenesli a zřejmě jsme dobře udělali. O dvě hodiny později jsme seděli v chatě, pili koupený čaj a srkali teplou zelňačku, když přišel jeden z nosičů dobrovolníků. Dostal svoji polévku a sbíral síly na její pozření. Když sil sehnal dost a polévku snědl, promluvil: „No, tu polívku jsem sice dostal, ale už v životě to nenesu!”

Cesta, myslím tím ta naše, ne onoho nosiče dobrovolníka, byla pěkná. Kolem potoka, po velkých, menších a malých kamenech, po sněhu, vodou, po řetězech a po skále. Celí promočení od sněhu jsme stanuli u chaty a po již zmíněném občerstvení jsme se vydali na vrcholek hory. Cesta byla ještě víc zasněžená a místy jsme se bořili a klouzali jako na zamrzlém rybníce. Obzvláště já jsem svoji akrobacií vynikal a několikrát jsem prozkoumal sněhovou struktura doopravdy zblízka. Horu jsme ovšem dobyli, 2499 metrů nad mořem, jeden ze dvou Slováků, kteří dobyli vrchol společně s námi, nás vyfotil a šli jsme zpět do základního tábora, kde jsem vypili další velký čaj za 30 Sk. Zpateční pochod z chaty do údolí jsme zpestřili sjezdem dobrých třiceti metrů v tajícím sněhu, dole jsme se na sluníčku usušili a pokračovali až na zastávku elektrické železnice Popradské pleso. Snad poprvé jsme zde viděli ony škody, které způsobila vichřice předloňskou zimu. Kilometrové plochy měsíční krajiny a stále probíhající těžba dřeva. Bude trvat hodně dlouho, než se vše vrátí do původního stavu, možná několik desetiletí.

Lomnický štít, bručení medvěda a magistrála

Ráno jsme začali snídaní v Tatranské Lomnici, kam nás dopravil vláček a poté jsme přistoupili ke kopci. Šli jsme pokáceným lesem až k lanovce a posléze došlo k prvnímu dělení naší skupiny. Skupina A, kterou jsem tvořil já a Bořek šla po modré, kolem Malé Svišťovky, kde se kochala zeleným lesem a mlhou vznášející se nad údolím, zatímco skupina B, nechci tím říci, že by byli nějací horší, jen čistě pro orientaci, stoupala pod lanovkou až ke Skalnatému plesu. Tam jsme se sešli u hospody, ve které stála klobása s hranolkami 160 Sk, prohlédli si zespodu Lomnický štít a po magistrále jsme došli až do Starého Smokovce.

[Prezentace]

Kráčeli jsme po kamenech, když se dole pod námi ozval zláštní zvuk. Zřejmě to byl medvěd, byl hodně daleko, ale slyšet byl. V duchu si každý zopakoval, co dělat při setkání s medvědem, ale kromě onoho vzdáleného zvuku jsme se už o něm nic jiného po dobu našeho pobytu v Tatrách nedozvěděli. Naštěstí. Mohl to být třeba i jelen, ale to by nebylo tak zvláštní, proto jsme se dohodli, že budem ono bručení vydávat za bručení medvědí.

Na magistrále nás zastihl první lehký deštík, ale netrval dlouho a my sestupovali podél vodopádů dolů do Smokovce, který jakoby z oka vypadl Lomnici. Stejný obchod, stejný hotel, podobné nádraží.

Druhé dělení skupiny, na Kriváň se mi prostě nechtělo

Pája probudil se následujícího dne dosti nervózní, jeho Slavia hrála večer první zápas v Lize mistrů. My zbývající „fanoušci” jsme spíše řešili dnešní denní program. Marťas musel na Kriváň, mně se tam nechtělo. Pája, po prvním výletu s Marťasem pod lanovkou ke Skalnatému plesu, přišel na drsnou pravdu, že někdo to má v hlavě, někdo v nohách, přičemž Marťas byl spíše zástupce druhé skupiny turistů, a na Kriváň taky nešel. Bořek nejprve nevěděl, pak se přidal s horské expedici na Kriváň, zřejmě proto, že předcházející večer si v samoobsluze vybral suchý salám Kriváň. Na Štrbském plese došlo k rozdělení, my odjeli vlakem na východ do Smokovce, horalové šli pěšky na západ.

Náš tým čítající dva členy postupoval organizovaně kolmo do stráně, až se znovu napojil na magistrálu. Svítilo sluníčko a my se nezadržitelně blížili na Sliezsky dom, kde nás náhle zaskočily omrzlé lavičky a houpačky. Rychle jsme oblékli bundy a čepice a ještě rychleji jsme opustili zastíněnou část stezky a po chvíli pokračovali znovu po vyhřátých kamenech až na Batizovské pleso, ve kterém se zrcadlil Gerlachovský štít. Pája byl ovšem stále nervóznější, abychom stihli vlak, a proto následující sestup do Vyšných Hágů byl dosti krkolomnou záležitostí, ze které bolela kolena a nohy. Vlak jsme stihli a na plese se k nám připojili oba členové expedice na Kriváň, zubačkou jsme sjeli do Štrby. Večer nás však v kempu vypekli, přeci jen už bylo pár dnů po sezóně a fotbal se nekonal. Pája nakonec zamáčkl slzu v nádražní restuaraci, kde mu jeho fotbal pustili, jen já ho prospal v chatě. Ostatní se nechali hospodským okrást o jedno pivo, ale sešívaní vyhráli, tak byli spokojení.

Popradské termály

Umyli jsme se, někdo i vyčistil zuby, odevzdali jsme klíče a nasedli do vlaku na Poprad. Na nádraží jsme si uschovali krosny a šli nakoupit jídlo. V Popradu dokonce brali platební karty, což jsme vzhledem k nulové slovenské hotovosti s radostí uvítali a nakoupili jsme vše potřebné. Poobědvali jsme v parku s mraky havranů v korunách stromů a přesunuli jsme se do aquaparku.

Zaplatili jsme 300 Sk za tříhodinový pobyt uvnitř, jediný Bořek platil víc. Příště si třeba studentský průkaz vezme…Vlezli jsme do bazénu a co vám mám povídat voda měla 38°C, venku bylo sotva 20, pára vstoupala k obloze a my koukali na Tatry. Paráda. Svezli jsme se i tobogánem, zaplavali si v padesátimetrovém bazénu, natáhli se v bazénu s masážními tryskami a vlezli do parní sauny.

Takto zregenorovaní jsme po menších problémech našli popradské cetrum, kde jsme strávili tři hodiny do odjezdu vlaku.

Nad Tatrou sa blýská…

Poprvé jsem byl na Slovensku a chtěl jsem vám to všechno říct. Jen nějak nebyl čas, abych se ke psaní dostal. Poznámky jsem si nepsal a s týdenním odstupem si už přesně nepamatuji na všechny detaily. Bohužel, možná právě ty detaily dělají každý cestopis zajímavějším. Sám si rád nějaký ten cestopis přečtu, ale čtení nikdy nenahradí vlastní zkušenost. O Tatrách to platí dvojnásobně. Jsem bídný pisálek, který nedokáže popsat horské svahy se zbytky sněhu a průzračně čistou vodu a už vůbec neumím do vět přetavit své pocity při pohledu na hory. Mohu jenom říct, jeďte se tam podívat, stojí to za to. Celý pětidenní výlet mne přišel na 2500 našich, českých korun a hlavně, užil jsem si to!