Došel jsem daleko… Ishmael Beah

18 Lis 2007

Dneska bych začal trochu netradičně otázkou. Co jste dělali, když vám bylo třináct let? Pokud se na chvíli ponoříte do vzpomínek, možná přijdete na to, že se vám zalíbila první dívka, možná jste ještě stále sbírali samolepky fotbalistů, dívali jste se na televizi i po večerníčku, mnozí nebyli schopní usnout bez velkého plyšového medvěda v posteli, sedávali jste ve školních lavicích, ale myšlenkami jste byli na ulici, kde jste hokejkami honili tenisák. Možná, že nabídnete trochu jiný seznam denních činností, ale většinou to budou jen ty krásné problémy bezstarostného dětství.

Já bych vám ovšem chtěl vyprávět jiný příběh. Příběh stejně mladého chlapce, který jen neměl to štěstí, aby se narodil do problémů s hokejkou a tenisákem. Příběh o klukovi ze Sierry Leone, který ve třinácti letech řešil tyhle problémy:

Na desátníkův rozkaz jsme jim měli podříznout hrdlo. Ten, jehož zajatec umře nejrychleji, vyhraje… Já se na toho svého díval celou dobu. Necítil jsem vůči němu nic, vlastně jsem ani moc neuvažoval nad tím, co dělám… Tenhle zajatec byl zkrátka jen další povstalec, který byl zodpovědný za smrt mé rodiny, jak jsem o tom už sám sebe pevně přesvědčil. Když dal desátník signál výstřelem z pistole, uchopil jsem hlavu toho muže a jediným plynulým pohybem mu prořízl hrdlo. Jeho ohryzek povolil pod zubatým ostřím mého bajonetu… Ohlásil jsem se desátníkovi, který držel v ruce stopky. Byl jsem vyhlášen vítězem, Kanei skončil druhý… Dostal jsem hodnost junior poručíka a Kanei byl jmenován junior seržantem.

Ano, je to hodně syrové a drsné.

Jistě mi odpustíte menší historický exkurz. Sierra Leone je bývalou britskou kolonií na západním pobřeží Afriky. Po rozpadu britského impéria se v roce 1961 stala nezávislým státem s hlavním městem nesoucím symbolické jméno Freetown. Stejně jako ve většině afrických zemích se v důsledku dosažení nezávislosti a „odstranění” společného koloniálního nepřítele rozštěpily politické síly a po několika převratech se ke slovu dostaly zbraně. V roce 1991 začala občanská válka, na jedné straně armádní síly, na druhé povstalci, kteří se pod názvem RUF (Revolutionary United Front) snažili svrhnout zkorumpovanou vládu. Po několika letech krvavých bojů byli povstalci vyhnáni. Převraty a boje však neustále pokračovaly až do roku 2002 a nebýt zásahů mezinárodních organizací, zřejmě by se nikdy nedosáhlo ani tak křehkého příměří, které v Sierra Leone panuje dnes.

Tolik slovníková definice, kterou bychom možná našli pod heslem “občanská válka v Sierra Leone”.

Právě o této válce jsem se minulý týden hodně dozvěděl. Čirou náhodou jsem v knihkupectví narazil na poměrně silnou knížku s chlapcem v červeném triku nesoucím na zádech zbraň, koupil si ji a následující tři dny jsem toho moc nestihl udělat, tedy kromě několika přednášek a čtení této knihy s mladým černochem na přebalu. Kniha se jmenuje Došel jsem daleko… a napsal ji Ishmael Beah, dnes sedmadvacetiletý muž žijící v New Yorku a upozorňující na problémy dětských vojáků, kdysi junior poručík armádních vojsk v Sierra Leone.

Kniha podává svědectví o tom, jak se může ze dne na den změnit život. Mladý Ishmael odešel ze své vesnice spolu s kamarády na amatérský rapový koncert do sousedního města a druhý den celou jeho vesnici vypálili povstalci, Ishmael od tohoto dne utíkal z místa na místo a snažil se nalézt svou rodinu. Nakonec zůstal sám, jen se svými myšlenkami a vzpomínkami.

Lehl jsem si na záda, podložil si hlavu rukou a snažil jsem se přivolat z paměti své blízké… Zatoužil jsem zase po těch něžných, tmavých, lesklých rukou mé babičky, pevném objetí mojí maminky vždycky, když jsem ji navštívil, jako by mě před něčím skrývala a chránila, smíchu svého otce, když jsme spolu hráli fotbal a když mě občas honil večer s mísou studené vody, aby mě dostal do sprchy, paži staršího bratra kolem ramen, když jsme šli do školy, a jeho občasném šťouchnutí loktem, aby mi zabránil říct věci, kterých bych litoval, i mém malém bratříčkovi, který vypadal přesně jako já a někdy říkával lidem, že se jmenuje Ishmael, když provedl nějakou rošťárnu. Dalo mi to práci přivábit ty vzpomínky zpátky, a když jsem se konečně odvážil se do nich ponořit, byl jsem z toho tak smutný, až mě bolelo u srdce.

Vyčerpávající přesuny od vesnice k vesnici, hledání rýže, manioků a stálá hrozba od mužů se samopaly v rukou ho donutily ke vstupu do armády, která nabízela alespoň malé jistoty a mladí chlapci, kteří byli násilně odtrženi od svých rodin mohli zase být součástí nějaké komunity. Nejmladším nebylo ani deset let a neunesli samopal, prošli lehkým výcvikem a s taškami naplněnými zásobníky a náboji pochodovali na frontovou linii kamsi do pralesa. Rudá krev se vsakovala do těžké půdy, kusy těl hnily pod stromy a malí kluci stříleli proti stejně starým capartům, které zverbovala druhá strana. Po boji se všichni stáhli na základnu, kde na videu sledovali Ramba, žvýkali brown-brown a kouřili trávu.

Jejich četa byla jejich rodinou, nic jiného je nezajímalo, denně kolem nich umírali lidé a smrt byla naprosto přirozenou součástí jejich dne. Ishmael měl ovšem to štěstí, že k jeho jednotce se dostali lidé z UNICEF a odvezli většinu mladíků do tábora v hlavním městě, kde se je pokusili repatriovat. Zapomenout na válečné hrůzy, odvyknout si na násilí a drogy byl však strašně obtížný proces. V prvních týdnech v táboře se chlapci, kteří válčili za povstalce vzájemně vraždili s chlapci bojujícími za armádu, nikdo neuznával civilisty a cesta do normálního života byla pro některé nemožná.

Zdávalo se mi o střelci bez tváře, který mě svázal o podřezával mi hrdlo zubatým ostřím bajonetu. Cítil jsem tu bolest, kterou mi nůž působil, když mi pronikal do masa. Budil jsem se celý zpocený a tloukl jsem pěstmi do vzduchu. Rozběhl jsem se ven, sedl si doprostřed fotbalového hřiště a s rukama obtočenýma kolem kolen jsem se kolébal sem a tam. Zoufale jsem se pokoušel myslet na své dětství, ale nedokázal jsem to.

Ishmael se nakonec k normálnímu životu vrátil. Ve Freetownu nalezl svého strýce, který ho přijal do rodiny, byl vybrán na konferenci o problémech dětí v jednotlivých zemích světa pořádanou OSN a v New Yorku poznal řadu lidí, kteří se posléze stali jeho další rodinou, když byl nucen po dalším výbuchu násilí ve Freetownu opustit Afriku a přesídlit do Ameriky. Dodělal si zde školu a dnes se angažuje v boji proti využívání dětí ve válkách.

Začal jsem otázkou a abych porušil snad všechna pravidla, kterými by se měla recenze řídit, otázkou také skončím. Je neskutečné, co dokáže člověk pod nátlakem a v nouzi udělat, jak se z malého citlivého kluka stane nelítostný voják, který zabije za den deset nepřátel, dalšího přiváže ke stromu a popraví ho.

Jak se s tím dokáže člověk vyrovnat, když už není vojíkem a musí si odpustit, aby mohl žít dál?