Trvalo to o třináct dní déle než původně mělo. Ranní námraza na semaforech u motolské nemocnice několikrát roztála, lidé postávající na zastávce před nemocnicí, po uši zahalení do teplých bund, se nesčetněkrát vyměnili s těmi, co přijeli v autobusech, z nově osazené javorové aleje na Vraclavské opadalo poslední listí, které taťka přejížděl ráfky svého bicyklu při každodenní cestě do práce, mamka upletla řadu červených sobů na mém novém modrém svetru, sestřička si mnohokrát uvázala zelený pás, aby poté zmlátila spoustu jiných karatistů, strejda Jirka vysoustružil kusy železa a schytal při tom mnoho zásahů zbloudilých špon a já se zoufale snažil předstírat, že jsem na správné škole. Ale pořád se nic nedělo.

Ty dva týdny babička nervózně telefonovala, děda ji, jak už to muži občas dělávají, na oko napomínal, ale o to víc byl zvědavý a vůbec, všude se vznášel kouzelný pocit očekávání – očekávání zvonícího telefonu, který měl oznámit narození třetího vnoučete staršího páru z Pivovarské ulice, narození mého prvního bratrance, nebo mé první sestřenice, první neteře, nebo prvního synovce mých rodičů, ale hlavně tolik vysměného dítěte Lady a Štěpána.

A právě asi ve chvíli, kdy taťka dokončoval natírání zdí nad schody do sklepa, pomalu ho opuštěl vztek na Korinu, která už poněkolikáté znesvětila oranžovou osušku v koupelně, v momentě, kdy kocour Frodo protáhl své dlouhé tlapy, aby mohl dál nerušeně pokračovat v oblíbeném povalování na ošuntělé sedačce v obýváku a když jsem já vzdychal nad Giddensovou sociologií, se v Motole poprvé zhluboka nadechla Eleonora Janečková po sedmnácti a půl letech další přírůstek do naší malé rodiny.

Tuhle novinu jsme se ovšem dozvěděli až o hodinu později, kdy nám již informovaný a tradičně dojatý děda zavolal na pevnou, zatímco mamka již svírala mobil a mluvila se svojí sestrou, novopečenou maminkou. Všichni se usmívali a mamka, jak je taktéž naprostým pravidlem, páčila první střípky novinek. Údaje o váze, výšce a pocitech zaplnily telefonní síť a posléze i kabel, když byly informace šířeny dál. Operativně jsme otevřeli láhev bílého vína a připili na zdraví novorozené slečny, kterou jsme všichni tak dlouho očekávali.

Autobusy neustále projížděly kolem Motola a nějaký otužilý cyklista možná hlasitě oddechoval při jízdě Vraclavskou ulicí, slunce bylo již dávno za obzorem a město osvětlovaly jen opuštěné lampy, jen všechno bylo mnohem veselejší. A Lada se Štěpánem se mohli naplno ponořit do pocitů a vzdušných zámků, o kterých by něco víc mohli napsat snad jedině rodiče, a ne naivní devatenáctiletý autor těchto řádek, a mohli začít snít o budoucnosti své Elčy – slečny, které se pokusím být alespoň stejně tak dobrým bratrancem, jako Lada vždycky byla mojí tetou – na hodně staré fotce sedí malý Ondra, fascinovaný svíčkami na svém narozeninovém dortě, na klíně své tety Lady.:-)

Související články

• Dopis Ježíškovi
• Jak jsem něco slíbil a něco dostal a jak slibuju, že někdo něco nedostane
• Na hudební výchově
• Přesnídávka
• Daruj krev, zachráníš život!