Co bych měl říct o cestě. Autobus byl pěkný, dostal jsem sluchátka a posléze jsem zkoušel všechny možné kanály, Šimek s Grossmanem, Cimrman, nějaká ta hudba, rádio, filmy v televizi. Uličkou sem tam procházela stewardka, objednal jsem si čaj, jindy zase čokoládu. Bylo to zdarma, tak proč nevyužít těchto netušených možností. V Teplicích přisedl poslední člověk a vydali jsme se do světa.

Možná jste také během Vánoc zaregistovali vstup do Schengenu, viděli jste přední politiky s pilkou, jak přeřezávají hraniční závory, do vzduchu létaly ohňostroje a přípíjelo se šampaňským. No, abych to zkrátil, kontrolovali nás Němci, hned sto metrů za hranicí, Švédové, poté, co jsme vyjeli v Helsingborgu z trajektu, a Norové nás dokonce nechali vystoupit z autobusu a málem došlo i k vybalování věcí z batohů. Norský celník někam odběhl s našimi pasy, ptal se co jsme zač, co budeme v Norsku dělat, co studujeme, kde budeme bydlet, jestli máme nové běžky. Celkem zajímavá konverzace, dokonce jsme mu i stihli vysvětlit princip Hospitality Clubu. Nakonec nám pasy vrátili a do své země nás vpustili.

Za nedlouho nás autobus vyplivl v centru Osla a nám zbývalo několik hodin do odjezdu vlaku směr Lillehammer, které jsme strávili hledáním vhodné úschovny pro naše batohy a lyže a následným procházením norské metropole. S úschovnou jsme uspěli částečně, krosny zapadly do skříněk, ale na lyže jsme prostor nenašli. Následovala tedy prohlídka Osla s lyžemi v rukou. Pohodlné to nebylo, ale ono to nějak šlo. Byla celkem zima, sníh minimálně, ale jako exot jsem si nepřipadal.

Šplhali jsme ke královskému paláci, ale Harald se nechtěl ukázat, v přístavu kotvily lodě všech barev a tvarů, na ulicích jsme na každém kroku potkávali sochy různých velikostí a v Národní galerii jsme hleděli vstříc vyděšenému obličeji reflektujícímu úpadek doby od Muncha. Ano, ten slavný Výkřik.

Večer jsme si to již uháněli tmavou krajinou. Dvě hodiny na sever podél jezera Mjosa (prý největší norské, ale vidět nebylo zhola nic) v čistém vlaku, kde se na chodbě nacházel automat. Vhoď minci, ohřeju ti vodu, sáček s čajem si vyber sám a přeju dobrou chuť. Sáčky byly zcela volně, několik příchutí, nikdo je nehlídal a každý si bral skutečně jen ten jeden, který právě potřeboval. Já se jen zasnil, jak by bylo krásné mít u nás takové vlaky.

Před desátou jsme se vynořili v Lillehammeru, vyvalili se na nástupiště a vylučovací metodou zjistili, kdo by mohl být ten Hans, u kterého jsme měli bydlet. Skutečně tam byl, asi padesát let, vysoký, šedé vlasy schované pod čepicí a modrá bunda. Podali jsme si ruce a odebrali se k jeho autu, naskládali do něj batohy, lyže, sebe sama, projeli centrem Lillehammeru a po chvilce dorazili k jeho malému domku.

[Prezentace]

Hans. Jak lituji toho, že mé sdělovací prostředky jsou tolik omezené, jak těžko se mi bude popisovat. Uvedl nás do svého skromného domečku, všechny stěny polepené fotkami, pohledy a plakáty, ukázal nám náš pokoj a připravil večeři. Byl strašně milý, ochotný, přátelský a možná unavený. Přes den pracuje kdesi u skokanských můstků nad městem, během noci doručuje noviny. Přesto jsme spolu seděli u společné večeře a povídali o všech možných i nemožných věcech. Vůbec měl úžasný přehled. Od třídění odpadů, přes tlakové níže nad Atlantikem, historii Olympijských her, cestování až po sametovou revoluci a Václava Havla.

Před spaním jsme probrali naše plány, Hans nám ukázal, kam máme ráno schovat klíče od domu! a ulehli jsme do připravených postelí a matrací s pocitem, že v hotelu bychom se neměli lépe.

Vězte, že středeční ráno toho moc vidět nebylo. Po snídani jsme obuli běžky, vydali se do mírné mlhy a jali se hledat turistické informace. Cena skibusů nás přiměla k poměrně strmému stoupání do stráně nad Lillehammerem, při kterém jsme byli odměněni pohledem na mlhou zastřené skokanské můstky a možná kdesi pod námi se v údolí rozkládal celý Lillehammer. Tento fakt nám ovšem náladu nekazil, přiblížili jsme se do bezprostřední blízkosti můstků a snažili se alespoň na chvíli zahlédnout jednoho skokana odvážlivce, který v tomto nečase trénoval. Nakonec se nám ho podařilo koutkem oka zachytit, když se právě vynořil z mlhy kdesi nad námi, a s klidným srdcem jsme pokračovali dál do svahu až k Birkebeiner Skistadion, běžeckému centru nad Lillehammerem.

Obhlédli jsme biatlonovou střelnici, několik „profesionálních” lyžařů, kteří se v nás snažili vzbudit pocit méněcennosti a mapu, na které byla vymalována hustá síť běžkařských tras a cest, jen si vybrat. Posilnili jsme se čajem, nějakou tou sušenkou, vybrali si jednu z tratí a rozjeli se připravenou stopou k vytčenému cíli.

Konec druhé části…

Související články

• Já nejsem nemocný, já jsem jenom Švéd
• Schizofrenní Bergen
• Ze střechy opery
• Tanečnice, plážový volejbal, fotbal, malé město a spousta ostrovů, Ålandy
• Norsko, země na severu, na rozloučenou, IV. díl