Tak jsem si právě přečetl své první dva články o Norsku. Víte, ono je pěkné si takhle zpětně všechno znovu vybavovat, vzpomínat na to, kde a kdy jsem byl, co přesně jsem tam dělal, ale nějak se to vždycky zvrhává v práci námořního kapitána, který z nudy panující na palubě zapisuje do lodního deníku i takové věci, jako jsou velké vlny tříštící se o bok lodi v pravé poledne, suchary mazané sádlem podávané ke svačině a zlověstné hřbetní ploutve žraloků objevující se po levé straně plavidla před soumrakem.

Rád bych se zmínil o zasněžených smrcích podél běžkařských tras, o zkratce lesem, o výpravě pětiletých dětí, které jsme potkali ve stopě či o dvojici losů (losic?), kterou jsme spatřili u Lillehammeru, ale ono to je hodně složité. Ten pocit, když si to razíte prázdnou krajinou, pod nohama vám křupe namrzlý sníh, vám je krásně a přemýšlíte o tom, jak je úžasné být tady na tom světě, se velmi těžko popisuje. Možná, kdyby někdo požádal o podrobnosti a chtěl by poradit, jaká cesta je v okolí Lillehammeru ta nejlepší, pokusil bych se o to. Třeba bych ho spravil o tom, že z Lillehammeru na Nordseter je to sice pořád do kopce, ale ta úzká cestička obklopená bílými stromy a hlavně zpáteční několikakilometrový sjezd stojí za poznání, zatímco směrem na Sjusjoen by případný zájemce ujížděl širokou cestou s perfektní stopou a střídavě by jezdil z kopce do kopce, ale takto vytrženě a do plenéru to jaksi pozbývá smyslu. Možná to může být také tím, že jsem právě přišel z venku, kde mi strašným způsobem mrzla hlava, ale každopádně teď na chvilku opustím použitou deníkovou formu a zaměřím se na pocity, kterých jsem plný a které pro mne mají tu opravdovou hodnotu.

Již několikrát jsem zmínil to běžkování. Lyže tam nazouvá snad každý. Mladý, starý, velký, malý, hubený i tlustý, všichni mají k tomuhle sportu tak nějak blízko. Když trochu přivřu oči, představím si seriózního pána slušného postavení, který skončí v práci, zamkne kancelář, odjede domů, kde se nají, obleče a vyrazí autem ke stadionu. Vyleze z vozu, nazuje lyže a uhání si to krajinou, kde v klidu přemýšlí o budoucích investičních plánech své firmy. Stejně tak vidím rodinku se třemi dětmi, kterak si to ubírá po značené trase v rámci nedělního výletu. Ve stopě jsme tam vskutku potkali mnoho lidí. Většinou jsme jen zaslechli přibližující se zvuky, za chvilku nás již předjížděl lyžař a my mohli pouze zírat na jeho vzdalující se bundu, baťůžek a ledvinku. Protijedoucí postavičky se jen mihly kolem, sotva se stihly usmát a pozdravit a byly pryč.

Vůbec vztah k přírodě je tam pozoruhodný, alespoň co mohu já soudit. Norsko je krásná země a sami Norové to moc dobře vědí. Poznali jsme jen malou část a za tu krátkou dobu by nebylo moudré vynášet nějaké velké soudy, ale jistý obrázek jsem si přesto udělal. V lesích není vidět popadané stromy, cestičky krajinou jsou velmi dobře značeny. Na vesnicích a v osadách je jeden domek jako druhý. Většina je ze dřeva, natřená do červena, zbytek zase do černa. Na střechách se povalují hromady sněhu a z okapů visí rampouchy. Majitel dává o své přítomnosti vědět vyházenou příjezdovou cestou, doutnajícím komínem a někde i vlající norskou vlajkou. Domečky krásně zapadají do krajiny a spoluutvářejí tu zvláštní atmosféru, kterou se zde snažím alespoň trochu popsat.

Norsko ovšem není pouze venkov, mají tam i města. Není jich sice hodně a velikostí také na první pohled nezaujmou, ale byla by jistě chyba nezmínit se o nich. Tak předně bych měl napsat, že se nebudu zabývat městy, která jsem nenavštívil, a kterými jsem pouze projížděl. Po této selekci a mírném zúžení mi tedy zbývají města dvě – Lillehammer a Oslo. Svojí zvláštní posedlost zeměpisnými údaji se pokusím trochu krotit a pustím se do díla.

[Prezentace]

Nějakých pětadvacet tisíc lidí obývajících Lillehammer žije v poměrně malé nadmořské výšce na břehu jezera Mjosa. Město se táhne z údolí nahoru do kopce. Mají tam nádraží, radnici a knihovnu s internetem zadarmo, obnovený pivovar, který jsme však navštívit nestihli, potom nějaký ten kostel, hřbitov. Historické centrum téměř neexistuje, jelikož Lillehammer starobylé město skutečně není. Pokud bych měl uvést místo, které se historickému centru nejvíce podobá, asi bych zmínil ulici Storgattu. Malá a krátká ulička s dřevěnými domky, bez aut a s hejnem obchůdků po obou stranách. Zajímavou částí města je skanzen Maihaugen. Statky, domky a kostel svezené z okolních údolí. Všude samé dřevo a sníh.

V Lillehammeru téměř nenarazíte na tovární komín a jakýkoli průmysl byste hledali velmi složitě. Celý region žije ze služeb a turistiky. Podmínky pro turisty, především pak pro ty sportovněji laděné, jsou zde ideální. Pro Lillehammmer je rok 1994 a zimní olympiáda něco jako pro křesťanský svět narození Krista. Pokud si zase trochu zapřeháním, uvedu, že letos mají v Lillehammeru již čtrnáctý rok nové epochy, epochy postolympijské. Téměř všechno je propojené s olympiádou. Na ulicích potkáváte človíčky oblečené do svetrů s logem olympiády, na čepicích mají napsáno Lillehammer 1994. Hans se při každé vzpomínce na olympiádu zasnil, usmál a mluvil o hrách jako o „fifteen days in a heaven”. Taková těsná spojitost s událostí starou již čtrnáct let by mohla být komická, snad až tragikomická, kdybych ovšem nezmínil fakt, že Norové tuto událost chytli za pačesy a dokázali skvěle využít. Upozornili na sebe celý svět, o tento kredit neustále pečují a ono to zřejmě nese ovoce.

Oslo je úplně jiný příběh. Je to metropole, více lidí, více možností. Tak jako je v Česku Praha světem sama pro sebe, podobné to je i v Norsku. Obyvatelé hlavních měst jsou vždycky trochu jiní než lidé z venkova, žijí v jiném rytmu. V Oslu jich je něco přes půl milionu a my byli na necelé dva dny jejich sousedy. O čem psát dřív. Přístav, lodě, krabice a kontejnery, vůně moře, racci, kachny a holubi. Náměstí, královský palác, Storting (parlament), Vigelandův park. Ano, začnu sochami. Vigeland byl sochař a v Oslu je po něm pojmenovaný velký park až po okraj zaplněný jeho sochami. Někdy až moc naturalistické, ale proč ne. Sochy ale potkáte všude, na každém kroku nějaká busta nebo socha v životní velikosti. Norští velikáni o jejichž existenci jsem v drtivé většině neměl ani ponětí, vynálezci, spisovatelé, politici, sportovci, ale i nekonkrétní osoby a tvary se nacházejí v každé ulici i uličce. Potom tam je pevnost Akershus, na skále nad fjordem, špatně by se dobývala, ani my jsme ji nezdolali. Muzea tam mají taky. Především pak na Bygdoy, což je tamní poloostrov. Po zjištění ceny jízdenky (už to nevím a bojím se hádat) jsme tam šli pěšky a prošli jsme se vážně dostatečně. Viděli jsme lodě vikingské a vskutku to na nich žádné pohodlí nebylo. Kocábka sice rychlá a poměrně pevná, ale celý den sedět na prkně v tom studeném větru, opírat se do vesel a vyhlížet zemi na obzoru s vidinou useknuté hlavy v bitvě po vylodění? Stejně pohodlná byla i plavidla Thora Heyerdahla. Vory, plachetnice, těžko říct jestli lodě. Vše ze dřeva a rákosu. Jednou plul z Afriky do Karibiku, poté po Tigridu až do Somálska a kdo by neznal Kon-tiki, na kterém se plavil do Polynésie. Norům určitě lodě říkají mnohem víc než mně, vnitrozemci, který se cítí jistěji s pevnou půdou pod nohama. I jako chodec jsem si však v Oslu přišel na své. Centrum je sice poměrně malé, ale ta výprava na Bygdoy trochu sil stála a nožky byly cítit. Večer a noc je zvláštní. Slunce zapadne, Oslofjord je celý tmavý, vlnky šplouchají o trupy lodí hnízdících v přístavu a na té velké radnici tikají hodiny a bije zvon.

Konec třetí části…

Související články

• Lyžníci
• Krabička z Grónska
• Oslo, sága pokračuje
• Dva dny v Oslu
• Ze střechy opery