Dnes už naposled skočím do pobřežních vod Severního moře a jako cizinec se pokusím přiblížit tuto velkou malou zemi.

Vrátil bych se do Lillehammeru, do Hansova domku, do obýváku propojeného s kuchyní. V rohu místnosti plápolal oheň v krbu a na žídlích sedělo pět lidí. Pan domácí, dva Ondrové a dvě Any. Dvě Any byly ze severu Portugalska. Jedna z An (skutečně se píší pouze s jedním „n”) studovala semestr v Oslu hru na klavír a jaksi se jí zde zalíbilo, tak vzala svojí kamarádku zdravotní sestru Anu na výlet. Nejely autobusem, letěly letadlem a dva dny strávily v Lillehammeru, kde se mohly s radostí vrhnout do sněhových závějí. Byl to příjemný večer. Zjistili jsme, že i v Portugalsku mají sníh, sice jen trochu, někde v horách, ale mají. Běžkaření tam ovšem příliš nevzkvétá. Z Hanse vypadlo, že se zažehnutím olympijského ohně to je trochu jinak, totiž, že se zapálí již na generální zkoušce, pak se zase uhasí a před světem se musí zapálit znovu. Dozvěděli jsme se o několika křestních jménech v Portugalsku i o norských křtinách. O tom, že Hans má chatu někde v údolí a že půlnoční mše jsou o portugalských vánocích strašně dlouhé. Že Hans má malou knížečku, kam mu hosté píší vzkazy a že v případě seznámení s Portugalkou narozenou v osmdesátých letech bude její jméno s největší pravděpodobností Ana, případně Maria, možná i kombinace Ana Maria. V Portu údajně nejezdí noční tramvaje a jejich rodné město Bragu si všichni pletou s naším hlavním. Na portugalských občankách najdete otisk prstu majitele a že norský panovnický rod, jsou vlastně převlečení Dánové.

Šli jsme spát, ráno odjeli na běžkách a Portugalky odjely do Osla. Druhý den je vystřídal Lotyš, byl to Armins a přijel autem, mohu-li tedy Mercedes Smart nazvat autem. Cestoval do Osla a udělal si výlet přes švédský a norský sever. Hodně cestoval a radil, že v Pobaltí je dobré stopovat na benzínkách. Doma v Rize má prý ženu a malou holčičku. Vypili jsme pár plechovek norského piva a šli spát, bylo to fajn.

Lillehammer jsme opustili druhý den ráno, rozloučili se s Hansem a ujížděli vláčkem na jih. Poprvé na jih. V Oslu jsme nestihli prohlídku parlamentu a šli složit batohy k Larsovi. Byl to právník, tedy budoucí právník, z Trondheimu, neměli jsme moc času ho poznat. Dovolil nám přivést spolucestujícího Ríšu, kterému se při přechodu jakéhosi ledovce na západě rozbil stan. Následující noc v kolejním kamrlíku ve čtyřech si budu pamatovat hodně dlouho, byl to zážitek.

[Prezentace]

Šli jsme ranním Oslem na autobusové nádraží, staré tramvaje rachotily po ulicích a otevíraly se první obchody. Vůně kávy však cítit ještě nebyla, mlha stoupala, usedli jsme do busu a ujížděli na Göteborg, Kodaň a Prahu.

Nebudu už nic velkého přidávat, bylo tam krásně, užil jsem si to. A třeba někdy příště. Snad ještě tohle: “Mange takk, Hans!”

Konec!

Související články

• Norsko, země na severu, ta s Hansem z Lillehammeru, II. díl
• Norsko, země na severu, ta s těmi fjordy a bíle lemovaným modrým křížem na červené vlajce, I. díl
• Dobytí jižního pólu
• Krabička z Grónska
• Já nejsem nemocný, já jsem jenom Švéd