Vzdělanochtivý čtenáři, pozor dávej

22 Kvě 2008

Mám hlavu plnou předsudků a jsem hrozně naivní idealista, to je můj problém. Nebudu dobrý historik, nikdy jsem ani nechtěl být a neustále doufám, že nebudu. Přesto se to na mne teď valí a já neumím strkat hlavu do písku. Píši další seminárky a nesměle, a zřejmě také marně, pronikám do tajů meziválečného období. Dozvídám se věci nevídané, neslýchané a znám další nechutně nevtipné historické vtipy.

„Meziválečné Maďarsko bylo království bez krále, v jehož čele stál admirál bez loďstva.”

„V nově obnoveném Polsku musel bývalý ruský důstojník vysvětlovat svým, původně rakouským, vojákům podle francouzských příruček, jak nabýt anglickou zbraň německým střelivem.”

Stejně tak listuji moudrými knihami a čtu chytré články. Podtrhávám inteligentní myšlenky schované v logicky poskládaných větách a začínám občas zjišťovat, že toho moc vím. Ale takové ty nedůležité věci, ty důležité stále unikají, což mne trápí, asi víc, než si sám připouštím. Asi to chce vypracovat nějaký seznam. Co vím, co nevím, co mám, co nemám, co bych chtěl mít, čeho bych se rád zbavil, co jsem viděl, co ještě ne, koho bych chtěl vídat, koho ne. Slyšel jsem, že seznamy nejsou špatná věc.

První republika. Snad o žádném jiném období české historie se nedá říct, že je dnes tak idealizované. Možná nějaký ten král, třeba Karel IV., ten co mi založil školu a nedbal na masové protesty slepičích odborů, když stavěl most z kamenů, malty a žloutků. Jeho období je dnes také považováno za čas z nejlepších, kdy země mlékem a strdím oplývající vzkvétala a byla vzorem pro širé okolí. Ale první republika je fenomén časově mnohem bližší, snad proto tolik vyzdvihovaný.

Období od konce první světové války až do obsazení Sudet Němci. Čas, během kterého došlo k naplnění přání několika vlastenců, kteří kdysi na konci 18. století zjistili, že by mohl existovat český národ a začali ho usilovně vymýšlet. Přemítali, vzpomínali, rozmýšleli a šířili vše do světa, mezi lid, který se k nim postupně přidával, čas obnovení samostatného českého státu. Nic na tom nezkazil ani fakt, že stát to byl i slovenský a že zde žily tři miliony Němců a docela dost Rusínů, Poláků i Maďarů. Byla to pestrá směs. Spousta národností, jazyků a lidí. Nad tím vším ideály demokracie a svobody, idealismu a důvěra ve spravedlnost světových velmocí i Společnost národů. Malý ekonomický obr a demokratická bašta střední Evropy. Něco na tom výčtu asi bude. Úplně špatně se tady předci neměli, alespoň tak, že na ně jejich zadci dnes tak nostalgicky vzpomínají.

Hned v prvních měsících Československa se však bojovalo. S Polskem. Sedm dnů. O tom se ale tolik nemluví. Šlo o pár kilometrů, koleje a uhlí. Hlavně však o princip, války se vždycky vedou o nějaký blbý princip. Jedni tvrdili, že jsou v právu, druzí také. Jedni provokovali, druzí také. Jedni bojovali, druzí také. Jedni umírali, druzí také.

Jsem idealista a ani pacifismus nepovažuji za úplně špatnou věc. Nejlepší možná kvalifikace pro seminární práci o válce. Sedněte si pohodlně, nastražte uši a čekejte tichounké hvízdání kulek a hlasité pištění granátů. Jste kousek na východ od Slezské Ostravy a píše se leden 1919. Těšín leží před vámi, za uhelným revírem, na sněhem zavátém železničním náspu tratě z Bohumína do Košic a „Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa…”

Seminárku o sedmidenní válce mezi Československem a Polskem najdete zde (sedmidenni valka.pdf – 120 kB).