Rumunsko není úplně obvyklým turistickým cílem. Pro turistu – plážového mrože – Rumunsko pravé ořechové asi nebude, i když moře také mají. Je celé Černé, ale o tom povídat nebudu, tam jsem nebyl. Já tam jel spíš kvůli přírodě, kvůli horám. Přeci jen Karpaty nejsou Alpy, nejsou protkané sítí asfaltových cest a cestiček, značených okruhů, zubaček, lanovek, zimních středisek a občerstvení s nanuky Algida přímo pod vrcholem, na který se dostane i slušně trénovaný důchodce, aby se tam mohl zvěčnit v knize návštěv (někdy bych se měl znovu podívat na Kampenwand a zkontrolovat svůj a Máťův podpis, jestli už tedy knihu dávno nevyměnili).

Karpaty jsou nižší a tak nějak divočejší. Stáda krav jsou stejná jako ve Švýcarsku, zvonce zvoní do údolí. Zvonce mají také ovce, které se schovávají pod stíny osamělých smrků na rozlehlých pláních, kolem pobíhají psi a někde poblíž popochází bača. Jsem sice zastáncem co nejlepšího poznávání míst, která navštěvuji, ale přiznávám, že jsem nebyl úplně zklamán, když sešlo ze setkání s nějakým polodivokým ovčáckým psem na pastvině, kde by po bačovi nebylo ani památky.

Neviděli jsme ani vlka, ani hada, ani medvěda, připraveni jsme ale byli. Stefan radil utíkat z kopce dolů, medvěd má totiž kratší přední nohy a utíká se mu špatně. Adrian zase vyšplhat na strom. Medvěd prý šplhat umí, ale ne tak dobře. Já však o moc lépe než medvěd šplhat asi neumím. Ale nebudu zbytečně děsit, ani předstírat, že jsem občas „strašně vtipnej”. Šance potkat divou zvěř tam je, ale ta se lidem spíše obloukem vyhýbá. Potkali jsme koně, celá stáda. Nejsou to úplně škaredá zvířata, byli sice takoví statní, žádní atleti ani obři, ale pěkní. Stejně tak jsme na plošině Padis potkali tři čuníky. Patřili jistě k jedné ze salaší, ryli čumákem v zemi a celkem ochotně pózovali před objektivem. Jinak tam nad krajinou létají ptáci, na mýtinách lezou mravenci, asi stejně jako všude jinde. Našli jsme několik koňských podkov. Jen tak v trávě na stráni, to by se asi ale jinde než v Karpatech nepovedlo.

[Prezentace]

Ale budu konkrétnější. Karpaty jsou hory rozsáhlé. Z větších pohoří jsou v Rumunsku tři – Fagaraš, Retezat a Apuseni. My pochodovali po Apusenách, respektive v jejich části zvané Bihor. Bihor prý není typický příklad Karpat, tvrdil to turistický průvodce, Stefan a také maďarský architekt, se kterým jsme strávili několik hodin v rychlíku Corona z Budapešti do Rumunska. V Bihoru není tolik těch velkých planin a je zde plno jeskyní, soutěsek, skal, portálů, vývěrů a ponorů potoků, vodopádů a jiných krasových jevů. Některé jeskyně jsou vskutku impozantní. Třeba Cetatile Ponorului. V češtině to znamená Ponorné hrady. Nejprve slézáte po kamenech, kořenech, svíráte ocelové lano a pokud máte na zádech plnou polní, určitě se zapotíte. Za odměnu pak zříte největší skalní portál v Evropě. Má sedmdesát metrů a výška to je vskutku solidní. Prolezete dovnitř, můžete pozorovat skalní strop, nějakých těch sedmdesát metrů nad sebou a třeba dumat nad tím, kolik metrů pod zem by vás celá ta masa kamene zarazila, kdyby náhle spadla, případně vystoupat po poměrně strmém svahu k jiné jámě, nebo slézt úplně dolů pod zem a vydat se podzemním potokem, abyste se po dvou stech metrech vynořili o kus dál, v jiné části propasti. Chce to baterku a málo vody v řece. Podobné dobrodružství, vylepšené o poskakování na řetězech nad potokem vás čeká v Cheile Galbenei, což je další z jeskyní, soutěsek, vodopádů, nebo jak ty skály prostě nazvat.

Jinak je Bihor pohoří jako každé jiné. Chodíte z kopce, do kopce, někdy i po rovině. Můžete zajít k ledové jeskyni, třeba Focul Viu nebo na vyhlídku, například Piatra Galbenei.

Putování horami je občas zpestřené blouděním. Je smutné to přiznat, ale z orientačního hlediska jsme vyrazili připravení bídně. Sehnal jsem pouze průvodce po rumunských horách s prozaickým názvem Rumunské hory I. a mapu celého Rumunska i s Moldavskem od Marca Pola. Stefan nám však sehnal mapu pohoří Bihor, čímž se seznam použitelných map zvýšil z nuly na jedna. Přesto nebylo vyhráno. Síť turistického značení jako například v Orlických horách, když putujete na Velkou Deštnou, kde se chcete vyfotit v mlze před rozhlednou, nečekejte. Někde značky jsou, někde prostě ne. Záleží kde se právě pohybujete, jestli někdo značení udržuje a jestli odpovídá tomu na mapě. Většinou neodpovídá. Systém značení je také odlišný. Barvy jsou pouze tři – červená, modrá a žlutá – jednoduchosti ale zabraňují různé symboly – kolo, kříž, trojúhelník, pruh, někde mají i kruh v kruhu. Není problém dojít k místu, od kterého vedou na všechny strany žluté značky. Když ale nikam nespěcháte, nějaký ten kilák navíc nevadí

Rumunské hory jsou na jednu stranu podobné těm českým, žádné špičaté vrcholy, spíše oblé hřebeny, ale jsou hodně různorodé. Kráčíte si lesem, větve ohrožují obličej, přelezete hřeben a vidíte planinu s ovcemi nebo louku s vysokou trávou a jahodami. Rumunské hory jsou fajn.

Související články

• Poznámky z Ukrajiny
• Schizofrenní Bergen
• Rumunsko, na závěr, V. část
• Rumunsko, cestování a putování, IV. část
• Rumunsko, lidé a společnost, III. část