Velcí a malí lidé

11 Srp 2008

Stávají se na tom našem světě různé věci. Občas jsou velké, někdy malé. Sem tam významné, jindy nedůležité. O všech by se ale dalo psát. Daly by se popsat stohy papíru a vypsat balíky tužek. Jen kdyby se člověk dokázal správně vyjádřit, kdyby uměl přetavit svůj vnitřek do písmen, slov a vět. Do odstavců a článků. Kdyby to dokázal. Umí to jen málokdo a dotyční zaslouží ocenit. Zbytek se jen přibližuje ideálu, píše, těžce hledá slova, ale snaží se.

Snažím se taky. Dějí se věci, o kterých se nedá mlčet, i když do nich nevidím. Musím se ozvat, nedá mi to.

Viděl jsem dnes stupně vítězů. Olympiáda. Kostelecký vyhrál zlatou, rozstřílel hodně moc holubů na růžový prášek a poté šťastný padl do kaluže vody. Pak se usušil, převlékl a stál na těch stupních. Dostal zlatou placku a hráli mu hymnu. Zasloužil si to. Poté říkal, že je to fajn pocit, byl šťastný, ale bral to s nadhledem. Třeba proto také vyhrál.

Pak jsem viděl jiné vyhlášení, vlajka vlála rudá. Ale ta Číňanka mne tolik nezajímala. Vlastně vůbec. Vedle stála Gruzínka a vedle Ruska. Podali si ruce a objali se. Dívat se na takové věci je neskutečné, úžasně povzbuzující. Doufám, že to ty zelené mozky viděly. Snad se na to podívaly před tím, než odpálily další z raket směřujících na Tbilisi.

Viděl jsem příběh mladé čínské holčičky. Ano holčičky. Bylo jí dvanáct let a měla sen. Každý má své sny, tenhle mne ale děsil. Bylo jí dvanáct a chtěla pro Čínu a čínský národ vyhrát zlatou olympijskou medaili. Ve třech letech přišla do mateřské školy trenérka a vybrala si ji. A od té doby šest dnů v týdnu skákala v gymnastické hale. Neznala nic jiného než halu a trénink. Přišla o všechno. Nesjížděla s rodiči řeku, nehrála s nimi Člověče nezlob se! a neskákala s pexesem. Neměla dětství. A ve dvanácti letech mluvila o národu. Jak to rodiče mohli dopustit?

Viděl jsem také frontu lidí, kteří stáli před nemocnicí a darovali svoji vlastní krev. Bylo jí potřeba, ten most spadl hrozně blbě a ten vlak jel strašně rychle. A ti lidé byli taky hodně rychlí, krve bylo za chvíli dost.

Je strašné, jak jsou lidé malí. Jak se špatně mění věci, které jsou zlé. Jak lze jen pozorovat sténající muže na Kavkaze a poté poslouchat jak jeden z viníků vetuje rezoluce proti svým vlastním krokům. Ale je úžasné vědět o rodičích pamatujících na budoucnost svých dětí, o tak silných Gruzínkách, které objímají Rusky, o lidech, kteří umí pomoct a o sportovcích, kteří to mají v hlavě srovnané. Proto je tak krásné, že tady můžeme být, že to můžeme prožít. A pokud chceme, můžeme o tom psát.