Někam k místnůstce, ve které přemýšlím nad tím, proč se na mne ve sprše snaží ze všech sil přilepit ten divně žlutě erární závěs, hned vedle kamrlíku, kde dumám nad tím, jestli budu dříve plešatým, nebo šedým vlkem, kousek od plácku, po kterém se zamyšleně promenáduji s otázkou, proč mi nejde přestat se Spider Solitaire, přestože si vždy po rozdání karet řeknu, že je to už ta definitivně poslední hra, a snad naproti komůrce, uvnitř které pochybuji o zdraví diváků s napětím sledujících přímý přenos v běhu žen na deset kilometrů, rozuměj pětadvacet kol zvedání nohou na atletickém oválu, tak někam do téhle uličky osmi set tisíc devíti set čtrnácti a možná mnohem více zcela nepodstatných myšlenek přibyla v minulém týdnu jedna z dalších. V bludišti, tedy snad spíše v labyrintu bílých a šedých buněk mozkových, neuronů a jiných propojovacích kabelů se vytvořil uzlík s myšlenkou na novou sekci mého blogu, na sekci knižní.

Jestli totiž dělám něco hodně často, nepočítaje výše popsanou uličku zcela bezpředmětných myšlenek a úvah, ve které pobývám dennodenně několik hodin, tak čtu. Byl jsem dokonce i nařčen, že chci přečíst úplně všechno, kdosi prohlásil, že mým cílem je překonat čtenářské rekordy, jiný(á) mne zase popoháněl(a), abych již šel číst, abych všechno stihl co nejrychleji a spoustu jiných a podobně podlých narážek jsem si již musel vyslechnout, a přestože nejsou ničím jiným než výplody příliš bujných fantazií svých autorů, můj vztah ke knize je vskutku pozitivní, nebojím se jich. Dokonce jsem ochoten zajít i do velkých obchodů, abych se tam ztratil mezi regály barevných knížek, prsty přejížděl přes pevné vazby a snažil se najít tu správnou. Při brouzdání po antikvariátech se starými knihami nemám daleko ke stavu vykoupení, ve veřejných knihovnách to také jde a o přerovnávání knih, knížek a knížeček v domácích knihovnách, o vytváření pořádku a systému, o seřazování podle velikosti, autora a tématu nelze napsat lépe, než jak je tomu v Čapkových Věcech…

Zkrátka jsou knížky fajn. Někdy si dělám seznam, co bych si měl půjčit, mnohdy čtu několik knížek najednou, v tomhle mám dost zmatek. Takový systematický zmatek. Často zase uvažuji nad tím, jestli je vůbec možné mít nějakou tu úplně nejvíc oblíbenou. Asi ne, i když ten Exupéry, nebo Hemingway, sakra Orwell, asi ne. Knihy jsou skoro stejně fajn jako smysluzbavený nápad, a již také provedený, vytisknout mapu železniční sítě v Česku a následně zvýraznit ty trasy, po kterých jsem už někdy cestoval. Nicméně malování do vlakové mapy je dobré tak akorát do uličky ztraceného času, ale občasné psaní o knihách by zase tak zbytečné být nemuselo. Velké množství podobných článků je k mání rychleji, než vyslovíte slovo Internet a rád si je občas pročítám. Upozorní na zajímavý příběh, na čtivého autora, na knihu mající ohlas nebo třeba na aktuální problematiku.

Logicky se tedy nabízí otázka, zda-li má víc takových článků smysl. Má! Není zlé občas pošpinit megabytový prostor svými názory a svými dojmy. Je na nich totiž děsně kouzelné, že se liší člověk od člověka a čím pestřejší mozaika na výběr, tím lépe popsaná skutečnost.

A proto budu někdy psát o knihách, vlastně jsem už párkrát psal, ale teď budou mít svůj vlastní chlívek, svoji stáj, kurník, boudu, případně pelech a hnízdo, budou přebývat ve svém vlastním knižním domečku. Snad se jim tam bude dařit a snad si je občas přijde někdo prohlédnout.

Další články

• Malý princ
• Bacha na cyklisty!
• Kůži z krtka mi nikdo brát nebude!
• Už zase hoří, nehasit!
• Oblíbená dětská hračka