Zalehl jsem odpoledne s knihou. Měla sto třicet stran, ale zvládnul jsem ji. Navíc to nebylo žádné odříkání, přemlouvání a vzdychání, prostě se mi líbila, i přestože jsem ji nečetl poprvé. Byl to Doppler a svojí norskou rukou ho napsal Nor Erlend Loe.

Čtyřicátník ze Severu mě dostal, mám rád jeho lehkost, která v sobě nese hlubší věci. Jeho styl, všední i nevšední konverzace a uvažování podané tak jednoduše, ale tolik vtipně. Aktuální narážky i historickou reflexi a hlavně jeho subjektivní přemítání a cynismus. Vždyť americká invaze do Iráku vskutku vrhá na několikaměsíční starosti s výběrem dlaždiček do koupelny jistý stín a už kvůli tomu to mohli o pár měsíců odložit, krádež vánočního dárku, tedy dvou sekyrek značky Fiskars jednomu sedlákovi z Maridalenu, zase ukazuje, jak je život nespravedlivý, obzvlášť když je Doppler nutně potřebuje k vytesání devítimetrového totemu ve tvaru velkého chrastícího vejce, na kterém má sedět jeho otec, na jehož ramenou vynikne sám autor v cyklistické pozici s malým losem Bongem nad hlavou. K tomu všemu si při vyřezávání notuje písničky z Bořka Stavitele.Doppler je vskutku kniha, řekněme velmi pestrá. Poskládaná snad ze všech vjemů, které autorovi před oko přiskákaly a děj je místy naprosto absurdní. Ale má to vtip, má to nápad. Čtenář bude Dopplerovi doslova fandit, aby ukořistil přes metr dlouhou a jako jeho stehno tlustou tobleronku a když nakoukne do jeho vnitřního světa snad se v závěru ani nepodiví nad tím, že se vrátí se synem do lesa, aby ho uchránil před zbytečnou pílí.

Související články

• Expedition L – přes Pacifik na bruslích
• Dělej, co chceš
• “Tajný deník” studenta Západoevropských studií
• ‘Allo, ‘allo, zis is Night’awk, are you receiving me?
• Dobytí jižního pólu