Holandský venkov očima spastika na kriplkáře

21 Říj 2008

Franta Hermans ležel ve vysoký trávě, která zase už žloutla a po nohou mu lezli broučci. Kukuřice sahala po pás a rezavý šťovík ji ještě převyšoval. Byl to den dvoububnových žacích strojů. Sek sek sek. Kdo by neslyšel traktor John Deere o síle 190 HP?

Franta Hermans ho neslyšel.

Franta Hermans přežil, ale od toho dne ve vysoký trávě je spastik na kriplkáře. A se svým vozítkem se „prohání“ po nizozemském Lomarku, městečku s kohoutem ve znaku, který se jediný nebál a při útoku Normanů kokrhal, čímž nájezd odrazil. Takhle nějak to vymyslel Holanďan Tommy Wieringa ve svém románu Joe Kluzák.

Předchozí odstavec by šel jistě napsat jinak, i ten nadpis. Mohl bych ho napsat korektněji. Kriplkára by mohla být invalidním vozíkem. Ten pokus o vetší empatii by se však nehodil. Wieringa se s tím taky nepáře. Není vůbec korektní, ale není ani trapný. Jak sám Franta ujasňuje: „Bílá je bílá a černá je černá. Tady neděláme žádný rozdíly.“ Vždyť John Deere přejel Frantu během prázdnin před třeťákem na střední škole. A právě ve školách nějaká korektnost zrovna nevzkvétá. Engel Eleveld, který Frantovi pomáhá s močením, je jednoduše jeho chcací parťák.

Franta nemluví, jen sleduje a popisuje. Vidí detaily a přemýšlí o nich. Vidí lidi a píše o nich. O holandských vesničanech, o spolužácích ze školy, o dvou bratrech, otci, matce, Egypťanovi, převozníkovi Pietu Honingovi a afrikánce P.J., která se s rodiči vrátila z Jihoafrické republiky. Z Durbanu. Hlavní objekt je ale Joe Kluzák. Kluk, který se do Lomarku proboural. Společně s kamionem Scania, svými rodiči a sestrou Indií skončil jednoho dne v obyváku u Maandagů. Táta nezvládl řízení a zabil se. Zbytek rodiny přežil a v Lomarku už zůstal.

A Joe Lomark změnil. Rozčeřil poklidnou hladinu. Joe vyhodil do vzduchu transformátor. Joe postavil letadlo. Matka P.J. se prý za vysokou domovní zdí opaluje nahá a jak jinak to zjistit než s letadlem. Joe má elán a odvahu, což do se do Lomarku vůbec nehodí.

Venkov bývá totiž všude podobný. Výjimečnost je příteží a krávy se pasou na loukách a koně vedle nich. Jenže když se pase kůň, tak vypadá, že nad něčím dumá. Nad nějakým velkým koňským problémem. Když se pase kráva, tak jenom přežvykuje a čumí. Toho jsem si už taky kolikrát všimnul. A ty jejich zvláštní oči.

Wieringův příhěh zapadá do řady knih, které jsem v poslední době četl. Žádná věda, ale zábava. Lehké příběhy z konkrétních míst a se „skutečnými“ lidmi. Ať už Loeho Doppler nebo Tomićův Chlap bez fousů. Tentokrát je to Nizozemsko. Vodní kanály, lodě, zemědělci i holandští turisti. To všechno v Kluzákovi najdete. I bombardování za války a také zjistíte proč je všude taková rovina. Napovím jen, že v tom mají prsty Němci.

No a pokud hledáte větší přesah, tak třeba právě samotný pohled invalidy. Cesta do školy viděná z invalidního vozíku (tedy vlastně kriplkáry) je určitě jiná než z perspektivy dvou vysokých nohou. A cynismus, který je z knihy cítit, ten se mi hodně zamlouvá. Joe k Frantovi: „Jestli na tobě bůh vykonal zázrak, tak by mne teda zajímalo, jak vypadá trest. Že jo.“