Posunul si obroučky brýlí na nose, zhoupl se na židli a s úsměvem řekl: „No, možná někdy v budoucnosti.” Nešlo se tomu nezasmát. Právě zahrál do autu slušné faux pas, když ho moderátor oslovil jako prezidenta Republiky Srbsko. Přitom je „jen” ministr zahraničí. Vuk Jeremić. Třicet tři let.
Mladý ministr mladé demokratické země, alespoň o tom se nás snažil ve čtvrtek odpoledne přesvědčit. Předcházelo asi toto. Úterní snídaně. Cheba s marmeládou. Čaj. Mail. Hodně oficiální na první pohled. Srbská dvouhlavá orlice se šklebí v horní části. Píše se v něm: „Velvyslanec Republiky Srbsko v České republice pan Vladimir Vereš a Institut mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze mají čest Vás pozvat na přednášku bla bla bla…” Fajn, rozhodl jsem se vzdělat. Neboj, Vuku, budu tam ve čtvrtek s tebou. Tyhlety přednášky jsou tím zajímavějším, co se na škole děje.
Ve tři odpoledne jsem usedl v aule v Jinonicích. Vedle mne seděl balkanofil, který je zároveň mým kamarádem a místností se hemžily oficiální obleky na oficiálních lidech. Taky už ale začínám být trochu mimozemšťanem. Kolik Čechů by šlo na přednášku o srbské zahraniční politice. Zřejmě pracovní deformace.
Sledoval jsem gorilu u dveří. Svaly a smoking. Gorila ve smokingu. Gorila si prohlédla i mne. Nejsem hrozba, po chvíli koukala po jiných. Srbsko. Hlavně bude mluvit o Kosovu, to je jasné, my jsme ho uznali, vlastně skoro celé Evropa ho uznala. Španělé, Slováci, Rumuni a Kypřané nikoli. Ještě aby. Potom Evropská unie. Nedávno Srbové podepsali jakousi dohodu. Jeden z těch miliónů papírů co jsou tolik důležité, když chcete vidět svojí vlajku vlát v Bruselu. Zmíní možná Obamu, Rusko. Jinak o té balkánské zemi nevím skoro nic. Byly tam volby a vládne Demokratická strana. Boris Tadić prezident. Na severu Vojvodina se spoustou národnostních menšin. Hlavně Maďarů. Rusové od nich nedávno koupili státní ropný koncern. Ať žije South Stream, Nabucco je mrtvé. Jsem mimozemštan, omlouvám se. Ještě sport samozřejmě. Crvena Zvezda a Partizan, oba z Bělehradu. Janković, Ivanović a Djoković, tenis je fajn. Volejbal jim taky jde.
„No, mozná někdy v budoucnosti.”
Vuk Jeremić se přesunul za řečnický pultík, srovnal růžovou kravatu a začal. „Je mi velkou ctí bla bla bla…” Vychválil všechno. Jak jsme si my, Češi, a oni, Srbové, tak blízcí, jak se máme rádi a jak jsme spolu vždycky spolupracovali. Zřejmě pravda, vždyť už Josef Švejk přeci volal: „Na Bělehrad!” Než přešel k věci, dočkala se svého chvalozpěvu i Univerzita Karlova.
Konečně však svou velice dobrou angličtinu stočil k současné zahraniční tématice. Bylo to nečekaně Kosovo. Stručně. Nejsou moc rádi. Nedivím se. Kosovo není jednoduchý problém. Objektivita? Nejsem expert na Balkán, ale už selský rozum zrazuje od bezvýhradného souhlasu s názorem jedné strany. Je nutné chápat, že se Kosovo na cestu k nezávislosti vydalo už dávno a srbská ochota ke kopromisům přišla pozdě. Jeremić však rozumně vysvětloval, že kosovským Albáncům před vyhlášením nezávislosti nabízeli téměř všechno, co mají jako samostatný stát. Nic víc teď stejně nedostanou. Křeslo v OSN? Těžko. Stát nefunguje bez cizí pomoci a neříká se to nahlas, ale v jeho čele stojí bývalý terorista. Evropské země ho uznávají jedna za druhou. Tlak je veliký. I Češi se přidali. „Byli jsme velmi zklamaní,” diplomaticky sdělil ministr. Srbsko se obrátilo na mezinárodní soud. Ať rozhodne, jestli odtržení bylo zákonné. Pak se tím budou řídit. A Jeremić dodal: „Je to poprvé v historii, co balkánský stát uzná rozhodnutí soudu v teritoriálních otázkách.” Snad říkal pravdu. Válčilo se už víc než dost.
O Evropské unii mluvil pozitivně. „Současný kabinet je tím nejevropštějším v srbských dějinách,” což je pravda. Negestikuloval tolik jako při problému Kosova. Mluvil klidně. „Vítáme české předsednictví, otázky srbského přistoupení k Unii budou v popředí,” usmíval se přitom. Unie je pro Srby tím nejbližším partnerem a Srbové chtějí dovnitř, ujistil Jeremić. Proč jim bránit. Zločince chytají a spolupracují. Vhodná doba, dát jim šanci, pomyslel si autor.
Obamu vítá. „Obama nemůže být horší,” neodpustil si narážku na odstupujícího Bushe. Souhlasím a podepisuji v celém rozsahu. Stejně tak Srbové chtějí kamarádit s Rusy. Historické vazby, stejné písmo, bla bla bla. Rozuměj: prachy, právo veta v Radě bezpečnosti, prachy, veto.
Ale působil sympaticky. Mluvil rozumně. Příjemné zjištění u politika z Balkánu. Domluvil, zavřel desky. Moderátor poděkoval. Tentokrát už správně, Vuku Jeremićovi, ministru zahraničí Republiky Srbsko. Dotazy. Byly a nebylo jich málo. Rusko, uznávání Kosova, Karadžić a Mladić, Vojvodina, Republika srbská (část Bosny a Hercegoviny). Pár lidí zapisovalo, někdo nahrával, většina poslouchala. Neříkal žádné nové věci, ale odpovídal a trpělivě. Na závěr poděkoval. Potlesk. Některé obleky se zvedly a šly za ministrem, jiné odešly ze sálu pryč. Já se vrátil k referátu o dekolonizaci v Keni. Jeremić zanechal dobrý dojem.
Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.
Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.