„Dobrou noc!” Odcházel z divadla a odpověděl na moje „Na shledanou”. Za chvíli jsme ho viděli sedět za volantem stříbrného Mercedesu. Jsem automobilový barbar. Ale úplně špatné a škaredé auto to nebylo. Vavrocha nechal v šatně. Ota Plk ve svých rolích přežíval. Zdeněk Svěrák nikoli.
Tmavý kabát a baret. Právě skončil Záskok, my oblékli své bundy a Svěrák šel taky domů. Svěrák je fajn. Herec. Dobrý herec. Neumím moc chválit. A Záskok byl taky moc povedený.
Začal jsem od konce a asi špatně. Ale budu se toho ještě chvíli držet. Několik vět, možná odstavců, článků, měsíců a snad i roků. Pseudohvězdám a celebritám se vyhýbám. Nechávám je žít, mají slávu, mají peníze, ale nezajímají mne. Vůbec. Svěráka do téhle skupinky zahalené mlhou předsudků ale neřadím. Je mi sympatický. A Vavrocha hraje skvěle.
Před čtrnácti dny jsme promrzli frontou na Žižkově a za odměnu si mohli koupit vstupenky. 280 Kč za jednu. Zima, únava, zima, zima, ale platili jsme vcelku rádi. A včera jsme zakoupené lístky proměnili za divadelní zážitek. Nevšední zážitek.
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Hodně malé divadélko. Možná dvě stovky sedadel. Stěny oranžové, strop modrý. Ale s rezervou. Odhad nemám a barvy moc nerozlišuju. Balkón, druhá řada, vidět bylo pěkně. Vyprodáno. Jako vždycky, když hrají „cimrmani”.
Světla zhasla. Zvuk. Asi škubnutí špagátu. Opona se rozevřela. Nasvícený pultík. Cimrmanova kočovná divadelní společnost a nepovedená premiéra hry Vlasta. Nebudu popisovat děj. Já ho znám skoro nazpamět. Mám rád ten humor. Utahování si z vlastní malosti, provinčnosti a nedůležitosti. Nemáme hrdiny, máme vtip. Co je víc? Největší neznámý génius, skupinka chlapíků, kteří jeho dílo objevili a diváci. Trojúhelník je úžasný tvar. Vyrovnaný.
Smál jsem se věcem, které jsem už několikrát slyšel a těšil jsem se na scény, které jsem už mnohokrát viděl. Nešlo mi se nezasmát. Budějovice mne dostaly, mrtvá ruka, Vlasta a zvědavý invalida Karásek taky.
Pustil jsem k sobě trochu kultury. Divadlo je hodně zvláštní, tajemné. Hrad v Karpatech. Něco málo vím, spoustu věcí nechápu a pochybuju skoro nad vším. Ale včera to bylo hodně příjemné.
Student Západoevropských studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, nepravidelný sportovec, náruživý čtenář, začínající cestovatel, kulturní barbar, zanícený jedlík a pijan, občasný pisálek a neúnavný pozorovatel svého okolí.
Pokyweb je můj web. Můj osobní projekt, jak se to teď asi nazývá, když chcete ukázat, že je to něco velkého. A Pokyweb je něco velkého. Vytvářím ho přibližně od února 2006, kdy jsem tenhle svůj vlastní internetový plácek založil. Jinak jsem toho zase tak moc nezaložil. Mám na to ještě čas. Chtěl jsem psát, rád píšu, tak jsem si chtěl dělat radost. Rád si dělám radost. Byl jsem tehdy osmnáctiletý gymplák. Teď už nejsem. Stejně tak se i Pokyweb proměnil. Jako já. A oba se měníme neustále. Hledám pro něj pozici, vzhled a obsah. Já rád hledám. Taky zkouším a vymýšlím. A píšu. Pokyweb je stejně chorý jako já. Je neobjektivní, plný předsudků. Je můj. Předsudky se snažím krotit. Pokouším se. Pokyweb je tím místem, kde mne trochu poznáte. A já se třeba taky poznám sám. Přečtete si tu mé myšlenky, názory, dozvíte se o mých koníčcích a zážitcích. Najdete tu něco o mé rodině, přátelích a kamarádech. Vítejte.