Obchoďák. Velký. Hledám přesnídávku. Jeden regál za druhým. Nic, nic a zase nic. Teda všechno, všechno a zase všechno. Ale přesnídávky nikde. Chci najít ty skleničky s ovocem a zeleninou pro děti. Elča zítra slaví narozky. První. Já ji chci dát přesnídávku. Narozeninovou přesnídávku.

Ptám se v informacích. Když mi neporadí, bude sestřenice bez dárku. Přijde o žvanec. Možná bude smutná. Spíš se ale doplazí ke krabici hraček, vydělá jezdícího šneka, praští ho po čumáku a ten se vydá na pouť po obyváku za doprovodu kýčovité hudby. Kdyby do rytmu ještě blikal a byl celý růžový, kandidoval by na tvrdý direkt. Ale ano, proč to nepřiznat, asi bych toho šneka zničil. Naštěstí nebliká. I tak se babička dojme nad šikovností své vnučky. To je tutovka.

Přesnídávka snad bude. Bohužel se to ale s hrajícím šnekem nijak nevylučuje. Ten bude zítra určite taky. Musím do druhého patra. Jezdící rampa. Pomalá. Chci předbíhat, ale neprojdu mezerou mezi košíkem a okrajem rampy. Čekám. Vidím to takhle. Obchodní jednání. Golfové hřiště. Tlustí ředitelé s ještě tlustšími doutníky mezi rty se trumfují, kdo postaví víc obchoďáků a kdo bude mít ty větší. Trička s límečky, propocená podpaží a malý čůrek potu stéká po zádech. Už sklouznul mezi půlky. Brrr, osvěžení. „Já postavím obchoďák na Andělu a ten bude. Dvě, tři patra. Obchody, kino a garáže,” říká jeden ze sportovců. Druhý se jen usmívá, chystá totiž proměnit stará kasárna na Náměstí republiky v čarokrásnou princeznu Palladium. A proto já teď jedu na té pomalé rampě.

Druhé patro. Mám jít rovně, tak jdu rovně. Pak mám zabočit doprava. Zabočuji tedy doprava. Přesnídávky. Bingo! S jogurtem, jablkem, mrkví, meruňkou, borůvkou, jahodou. Taky s masem – kuře, ryba, krůta. Od mé poslední přesnídávky uteklo už dobrých patnáct let. Která že mi to chutnala nejvíc? Nevím, ale dobře, trochu empatie. Jsem malý prcek, denně vymetám podlahu a kolem mne jezdí hyperaktivní hrací šnek. Představivost pracuje, živé obrazy. Fantazie. Beru jahody. Proč? Je mi jeden rok, nehledejte důvody. Prostě jahody.

Odchod. Adrenalin na jezdící rampě. Souboj košíků a jejich řidičů. Drnčí plechy. Pardón. Pardón. Teď už předbíhám, mám úzký profil a k pokladnám. Placení je už zase mimo svět her a fantazií. Realita za pětatřicet korun. Ty jahody budou asi hřát na jazyku a zpívat písničku o krásném lese, ve kterém strávily dospívání. Než je usměvavé paní namlely do skleniček.

Ale i kdyby to byla prachobyčejná přesnídávka, tak přeju všechno nejlepší!

Související články

• Dopis Ježíškovi
• Moje první cyklovzpomínka
• Jak jsem něco slíbil a něco dostal a jak slibuju, že někdo něco nedostane
• Tučňák z modelíny
• Kapr na talíři