První tóny dětské písničky opustily reproduktor malého kazeťáku. Stojím v kruhu maminek. Každá v rukou dítě, já držím taky jedno. Elča a já na hodině hudebky. Rok a měsíc a už to do ní perou. Dětské knížky, hračky, říkanky a muzika. Rozvoj dítěte po všech směrech. Jak ta bude všestranná.

První tóny tedy plní místnost plnou maminek, dětí, barevných obrázků, poliček, skříněk, koberců, papírů a plachet. Dítě ožívá. Držím ho pevně pod paží. Rukama mává nahoru a dolu. Známá melodie. Brouká si. Většina z těch šesti dětí v místnosti mává rukama a brouká si. Maminky se smějí, já se taky nebráním. Zvětšené imitace motýlů se snaží odletět ze sevření. Jediná žena bez dítěte dává pokyn. „A otáčíme se dokola, takhle děti přiložíme na sebe,“ ukazuje s bílým tuleněm na prsou. Přikládám sestřenici na prsa a točíme se kolem dokola, můj motýl pořád mává a brouká si. Konec písničky.

Iniciativní synovec se nabídl a byl odměněn čtvrtečním doprovodem na hodinu hudebky. „Prostě jí tam vezmeš, necháš dole kočár, svlíkneš jí bundu a pak tam budete zpívat,“ tolik instrukce. Lada přidala i mapu, abych snad s jedinou dcerou nezabloudil. No a já nezabloudil, nechal dole kočár, sundal jí bundu a teď byl na místě. Připraven.

Chvilkový oddech. Usedáme do kruhu. Uprostřed barevná plachta, po které děti lezou. Tedy celkem zdatně předstírají chůzi, jen Elča leze. Outsider. Ale za to umí spoustu jiných věcí. Slintat jí jde skvěle. Taky šplh po mém krku není slabinou. Žena s tuleněm obchází všechny dvojice a vítá děti. „Já jsem Robík tvůj kamarád. Když polechtáš mě na bříšku, zazpívám ti písničku.“ Elča bleskově pouští můj krk a s rozjasněným obličejem se vrhá na bílého tuleně Robíka. Mazlení.

Následuje další disciplína. Děláme koníky. Děti znovu pod paží čelem od sebe. Znovu infantilní hudba. Nahoru a dolu, když koně jedou klidně, zvedáme je pomalu, když klus, zrychlujeme. To je radosti. Děti se smějí, maminky se smějí. A změna směru. „Dejte si je takhle za hlavu.“ Moje premiéra, takhle jsem nikoho nikdy nenosil. Jen na zádech. Na fotbale. Na soustředění. Devadesátikilového chlapa do kopce u kláštera v Hedči u Králík. Pořádný kopec, všude sníh a na mých zádech byl chlap těžký jak dva pytle cementu. Prostě nic moc. S Elčou to jde lépe a jí se to taky líbí. Neříká nic, jen mě drží za vlasy a pobaveně za ně tahá.

Přestávka. Ta bez dítěte a s tuleněm pouští vážnou hudbu. Nepoznávám. Bezpečně poznám jen Humoresku od Dvořáka, ale jen kvůli reklamě na Heru. Tohle Dvořák není. Děti se pomalu přesunují do středu kolečka. Leží tam hudební nástroje. Dřívka, rolničky, chrastící vejce a tuleň Robík. Ozývají se zvuky. Klepou, třesou, chrastí. Jsou v klidu, jen občas nějaký kluk, koukám všechny děti jsou kluci, kromě toho přede mnou, odleze ke straně a přehrabuje se v krabicích a taškách. Neposedové, neposedí a neposedí. O Robíka je taky zájem, ale Elča má smůlu. Zákon síly. Ta bez dítěte a teď i bez tuleně bere bublifuk. Kouzlo. Děti jako uhranuté. Fascinující mýdlové bubliny odvádí pozornost dočasného majitele tuleně Robíka. Elča se s ním v ruce plazí zpátky ke mně. Bubliny jí ale také dostávají. Za neustálých vzdechů a vztyčených ukazováků dopadají bubliny na koberec a mizí. Asi deset minut vážné hudby, bublin a překvapených vzdechů.

Konec klidu. Děláme letadla. Opět v kruhu a kolíbat děti dopředu a dozadu. Některé vyděšené, některé smějící se. Elča? Smějící se. Děsná sranda. Snad není po jídle. Ještě jedna píseň, o žábách a loučení s Robíkem. Zase vášnivé objetí. A jdeme pro bundu, pro kočár a jedeme domů. Mise splněna.

Související články

• Dopis Ježíškovi
• Jak jsem něco slíbil a něco dostal a jak slibuju, že někdo něco nedostane
• Přesnídávka
• Tři tisíce tři sta čtyřicet gramů absolutního štěstí
• Daruj krev, zachráníš život!