Byla zima. Byla hodně velká zima. A mně to bylo vlastně celkem jedno. Padal taky sníh. Ale já byl vevnitř. Měsíc. Měsíc jsem dřel jemné štětinky svého Curaproxu, měsíc jsem posedával na židli pohodlné jako sukovité prkno, měsíc jsem oceňoval produkty mlékáren Madeta a těstoviny od Panzaniho (kam se hrabe Odkolek) a stejně dlouhou dobu jsem listoval hromádkou neštěstí. Totiž obstojnou náhražkou výpisek potřebných k prvním státnicím. Měsíc jsem si ujasňoval svůj vztah k dějinám. Láska? Nenávist? Vybaven stávkujícím laptopem s vertikální čárou o šířce dvou pixelů v levé části monitoru, která se střídavě objevovala a mizela. Stejně tak mi byl po celý měsíc věrným přítelem anglický Earl Grey a samozřejmě nepostradatelná kulisa v podobě chytrých knih napsaných chytrýma rukama několika chytrých hlav. Do některých z nich jsem, přiznávám se, i opatrně nahlédl. Opatrně.

Jak mne to nebavilo, vážení. Ale zvládl jsem to. A ne úplně špatně. Narcistické výlevy mi nepokazí ani přepjatá a úmyslná dramatičnost prvního odstavce. „Pravá” státnice to nebyla, za to ale byly dvě. Několikrát jsem zbaběle odběhl od učení. Pivo bylo, sport byl, lidé byli. Netíží mne ani pomyšlení na další semestr, který mi zakončí podobných zkoušek pět. Spokojeně polehávám, nic nedělám a hlavně, nejsem blbej…

Související články

• “Tajný deník” studenta Západoevropských studií
• Chce někdo mé dítě? Zn. Německé dítě
• Nabízím do Foreign Affairs
• Vzdělanochtivý čtenáři, pozor dávej
• Průmyslová revoluce