Dav, rámus, bílo. Lyžař a další lyžař a za chvíli jiní dva. Kravské zvonce. Liberecké mistrovství světa všude kolem. Přede mnou hrazení a stopou se ženoucí borec. Vedle mne vlajky. Německá, estonská a spousta českých. Houkačka. Za mnou taky něco vlaje. I já mám jednu. Sportovní vlastenci vytáhli zaprášené prapory. A křičí hop hop hop. Na nikoho nebučí, příjemná změna. V Čechách? Téměř tomu neveřím.

Sudety, Reichenberg. Kdesi přede mnou je obří televize. Běží na ní přenos, ale kontroluju ji jen zlehka. Je daleko. Mám dobré oči a občas i přečtu, kdo je v záběru kamer, případně domyslím podle prvního písmena, ale na televizi jsem se mohl koukat doma v obýváku. Ozvaly se ovšem geny sportovního nadšence a tak jsem do Liberce vyrazil. A před tou obrazovkou navíc stojí strom. Žádný gigant, listy nemá, ale nějaká ta větev tam vždycky překáží. Hop hop hop.

Stojím u plůtku, asi druhá řada. Terén se trochu zvedá, ale mám nohy pevně ve sněhu. Po půlku holení. Nemám šanci spadnout. Po levé ruce přijíždí závodníci. Sjíždí kopec. Možná je to spíš hora. Postavička se na okamžik mihne na horizontu a pak se rychle přibližuje a zvětšuje. Profrčí tři metry ode mne, skoro ani nestačím poznat číslo a mizí za zatáčkou. Za minutu se vynoří znovu. V obráceném směru stoupá do pozvolného kopce a pak prudce doprava. Znovu se mi ztrácí z očí a pronásleduje ji rolba s kamerou. Po takovém kilometru se opět vrací. Lyžař i rolba. A teď tu úvodní horu vyjíždí zpět. Ve stopě. Někteří stromečkem.

Projíždí další. Střídám pokřiky. Hop hop hop je asi nejlepší. Jde mi také jedu jedu jedu, zkouším i makej makej makej. I okolí huláká, Norové s norskými klobouky, Finové s modrými kříži a Italové ve slunečních brýlích. Ke sjezdu se blíží Bauer. Houkačky houkají mnohem silněji. Už je na kopci. Jsou tam tři závodníci za sebou. Který z nich to je? Neřeším. Křičím. A jsou fuč. Byl to ten prostřední a jede dobře, jede sakra dobře. Vede. Pod ním vidím na obrazovce estonskou vlajku. Čtu velké „V”. Musí to být Veerpalu, třetí je Fin. Začíná na „H” a má dost dlouhé jméno. Přemýšlím. Jestli je to Fin, bude končit na „-inen”, ale vzdávám to, nevím. (Byl to Fin Matti Heikkinen). Bauer se vrací. Teď už je v čele skupinky. Hurá.

Střih. Poslední kolo. Bauer vede, ale Estonec jde vpřed. Fin se drží. Bauer naposled sjíždí z hory, aby ji za chvíli vyšlapal zpět. Diváci křičí a pak hromadný exodus ke stadionu. Neopouštím místo. Sleduju obrazovku. Ten strom mi začíná vadit. Blíží se cíl. Veerpalu ještě přidal. Fin je druhý a Bauer se blíží do cíle. Stihne, nebo ne? Zvonce zvoní a křik. Sněží. Nestihl. 6,3 vteřiny. Chvilka zklamání. Krátká. Hurá. Stříbrná medaile. Estonci mávají a poskakují před televizí. Mají proč. Ale tak nějak jsou všichni spokojení.

Smotat vlajku a domů.

Související články

• Už zase hoří, nehasit!
• Planeta Fotbal
• Jak si Švédi chvíli věří, chvíli nevěří, a jak o tom říct Čechům
• Dopis Ježíškovi
• Mezi eskymáky