Potenciál hrdiny, který bych chtěl nechat spát

30 Dub 2009

Psal se rok 1859. Provazochodec poprvé přelezl nad Niagarskými vodopády, narodil se otec Walta Disneyho a francouzský císař Napoleon III. se spojil se sardinským králem Viktorem Emanuelem II. Ital chtěl sjednotit Itálii, Francouz připojit Savojsko a oba toužili o oslabení Rakušanů, kteří severní Itálii ovládali. No a byla válka. Nejznámější bitva proběhla u Solferina. Rakušané prohráli, ztratili Lombardii, Itálie se přiblížila svému sjednocení a Napoleon získal vytoužené Savojsko.

Ale zpět. Solferino. Čtyřicet tisíc mrtvých a zraněných. Čtyřicet tisíc za jeden den. Stejný den, který na severu Itálie strávil i švýcarský obchodník Henry Dunant a ta jatka viděl. A chtěl to nějak změnit. Válčit se bude vždycky, volů bude pořád dost. Ale něco přeci změnit mohl. Zacházení s raněnými. A souhrou dalších událostí vznikl Červený kříž. A konec s historií.

Sto padesát let po Solferinu jsem se shodou zcela jiných událostí s dílem otce Dunanta setkal já. Totiž s tuzemskou odnoží, Českým červeným křížem, oblastním spolkem pro Prahu 1. Prošel jsem kurzem první pomoci. Jmenovalo se to Základní norma zdravotnických znalostí, trvalo to sobotu a neděli a na závěr jsem obdržel papírovou průkazku. Je na nic, ale kvůli ní jsem tam nebyl.

Nikdy jsem neviděl umírat člověka. Velké krvácení také ne, bezvědomí ani oživování. Nezlomil jsem si nohu a nebyl v nemocnici. Zatím jsem měl prostě štěstí. Pověrčivý nejsem, klepat na nic nebudu a čert to vem. Určitě mne to někdy potká a nebude to příjemné. Nevím jak budu reagovat, co udělám, ale lépe býti připraven. A po té sobotě s nedělí lehce teoreticky připraven jsem. Měl bych být.

Bylo nás tam patnáct podobných. Muži a ženy. Střední věk, pak pár jiných dospělých a nakonec i já. Učil jsem se rozpoznat příznaky všelijakých zranění, správné postupy a co nejvhodnější zacházení při nehodách. Umím přenést postiženého „na hasiče”, zvládnu omotat hlavu tlakovým obvazem a vím, jak se třídí ranění při velkých nehodách. Zatím, půlku zapomenu do čtrnácti dnů, druhou za měsíc. Změřím tep na správném místě a sestrojím provizorní nosítka, rozeznám tlakové body a nebudu mazat popáleniny žádným krémem. Oživovat budu v adekvátním poměru, stabilizovat v doporučené poloze a volat budu správné číslo. Snad. Doplnil jsem mezery, které se nikde neučí a málokdo je umí.

Nevím, třeba spíš uteču, schovám se někde v koutě a nebudu hrdinou. Nechci jím být. Nechtěl bych ty záchranářské postupy nikdy použít, ale kdo ví. Třeba těch osm stovek bude stát za to. Donutit se k dobrému pocitu je v mém případě dosti zapeklité, ale po tomhle kurzu to vcelku ušlo.