Jak jsme vytvářeli zahradu

6 Kvě 2009

V naší rodině máme spoustu zvyků. Taťka pečlivě a do zákrytu zarovnáná nad kuchyňskou deskou zavěšené nože s naběračkami, sestřička dokáže téměř dokonale zaplnit podlahu svého pokoje všelijakým oblečením, děda se při jakémkoli hovoru obratně přiblíží k tématu spotřeby vody ve svém bytovém domě (shodou okolností to jsou oni, kdo jí spotřebuje nejvíc, což babička obvykle doprovodí vytočením očí z důlků a rychlým protiútokem, na což pro změnu děda reaguje očividným oklepáním v oblasti hlavy a krku) a už jen tak pro lepší představu, třeba Elča zase mistrně rozhazuje kusy jídla po svém okolí. O sobě pomlčím. Radši.

Jedním z těch zvyků, které se mi na tak malém prostoru nemohlo povést vyjmenovat, je jakási forma vzájemné pomoci. Když někdo potřebuje pomoc, tak mu prostě pomůžeme. A může pršet, může sněžit, nic nám v tom nezabrání. Je to dobrý zvyk.

Poslední takovou akcí byla víkendová „výroba” zahrady. Vězte, že si Lada se Štěpánem (pro externí teta a strýc) zakoupili dům. Kdesi za Prahou, v malé vísce, s krásným výhledem do krajiny mlékem a strdím oplývající, kterou zpestřují komíny a potrubí neratovické chemičky Spolany. Dům pěkný, nový, se zahradu kolem. Tedy, s oploceným kusem země, který se mí milí příbuzní rozhodli v zahradu přetvořit.

Taková byla výchozí situace. Důležitým hráčem, který se poměrně často, a nebudu daleko od pravdy, když řeknu velmi rád, zapojuje do dění ve svém okolí, jest moje maminka. Budu diplomatem a omezím ironický tón na neskutečné minimum – je to čilá žena. A máme ji všichni rádi. Tato matka chtěla býti v mládí aranžérkou, načež vystudovala střední zemědělskou a stala se z ní agronomka. Pak se narodil autor, posléze jeho sestra (ta se schopností dokonale zaplnit podlahu oblečením) a nakonec matka milá skončila v zahradnictví. Sice se už zase posunula o dům dál, ale pořád patří k té skupině lidí, o kterých napsal Karel Čapek knihu Zahradníkův rok. V zimě netrpělivě a s pohledem koncentrovaného očekávání obhlíží zahrádku, na jaře se začíná vrtat v hlíně, aby se přes léto provrtala až ku podzimu a posléze smutně zalézá za okno a nasazuje onen koncentrovaný pohled, kterým probodává sněhovou pokrývku nad svými záhonky. V mezičasech pročítá chytré knihy plné barevných fotografií a učených rad, aby byla ještě dokonalejší. Má úspěch, kytky vzkvétají a lidé žasnou, jen jedno se jí nepovedlo, ale za to může příroda. Je až neuvěřitelné, jak jsou zákruty genových spirál zatočené a nevypočítatelné, jelikož autor má k zahradničení asi stejně daleko jako k vymýšlení choreografie pro předškolní besídku na téma hvězdice a její kamarádi, a to celé ještě na hudbu v šesti osminovém taktu. Ale o mne tentokrát tolik nešlo. Hlavní postavou se stala již zmíněná matka, která byla povýšena do funkce zahradního architekta. Prostudovala moudré knihy, zapojila fantazii, nakreslila plánky, objednala porost a majitelé domu a budoucí zahrady zaplatili účet.

Dělníci ve stínu

◄ Back

Next ►

Picture 1 of 12

Dělníci ve stínu

V této fázi nastoupila naše rodina. Děda - stařešina rodu, velké zkušenosti a rázné činy. Dodnes si pamatuji, jak nám přišel pomáhat s otloukáním venkovní fasády. Kladivo s majzlíkem pro něj nebyly adekvátními partnery, vzal si krumpáč. Babička - o pár let mladší svého muže. Neskutečná pečlivost hraničící (mnohdy překračující, v mých očích téměř vždy překračující) s prahem tolerance lidí v jejím okolí, ale výsledky má. Mamka - hlavní inženýrka, kápo. Taťka - toho času na rekreaci ve městě nad Seinou. Jinak spojující prvky spolehlivosti a pečlivosti. Děda to ovšem popisuje jinak: „Milan udělá hovno, ale zase pěkný.” Nicméně si dovolím se stařešinou nesouhlasit, i taťka výsledky má. Nyní to bohužel muselo jít i bez něj. Jirka - strejda, maká, maká, jen to chce dozor a řádné vedení. Od toho ale máme maminku. Štěpán - strejda a majitel. Přes mírné podceňování, především ve starší části rodu, také maká, buďme však realisté, hlavně platí. Lada - teta a majitelka. Mateřská dovolená a velké odhodlání mít pěknou zahradu. Maká a docela vydrží. Překvapuje. Sestra - prý bude maturovat, proto neúčast. Stejně ale moc nemaká. Autor - předstírá práci, hlavně však sbírá materiál a snaží se krotit svoji rýpavou povahu a příliš se neprojevovat. Dalo by se říct, že maká, ale zatím bez větších výsledků. Tolik rozdělení rolí.

V této sestavě jsme se tedy šťastně sešli za slunného dopoledne za Prahou, obhlédli situaci (autor se vyděsil jednak z velikosti pozemku, druhak z pořádné hromady mulčovací kůry vyzývavě se zvedající za plotem) a pustili se s radostí (více čí méně předstíranou) do práce. Jirka ryl, děda ryl, babička ryla. Mamka plánovala, Štěpán plánoval, Lada občas plánovala, občas pracovala. Autor neplánoval. Zem byla suchá, po patnácti centimetrech jílovitá, což děda naprosto nemístně označil za zemi zaslíbenou. Naštěstí nechali prozíraví majitelé vybagrovat velké jámy na většinu stromů, tudíž jsme se s jílem nemuseli zase příliš často kamarádit. Zasadili jsme pár stromků a vykopali několik dalších děr. Šlo to ztuha, ale šlo to. Štěpán se zapojil, krumpáče se střídaly s lopatami a za usilovné práce byl vztyčen jilm.

Teď se na chvíli zastavím a omluvím se za velké množství mystifikací, jejichž vinou jsou zmíněné zákruty na genových spirálách. Bezpečně vím, že jsme zasadili jinan dvoulaločný alias ginkgo biloba a také liliovník tulipánokvětý, což je strom, pod kterým jsem jezdil s oranžovou tatrou na pískovišti ve školce, u ostatních stromů, nedejbože menších rostlin, jsem s odlišováním jednotlivých rodů a druhů zcela nespolehlivým pramenem.

Jirka s dědou doryli a nechali babičku napospas zeleninové a bylinné zahrádce. Vyřádila se značně, ale kdo ví, které stvoření její zahrádku jako první vyřadí ze hry – pes, Elča, hnusní slimáci? Velké díry od radlice bagru jsme zasypávali zeminou a ke slovu se dostala i první kolečka mulčovací kůry, která pokryla obvod kmenů jednotlivých dřevěných velikánů. Otázka prostorově schopných stromů velmi zajímala především Štěpána, který tak říkajíc propadl kouzlu jejich osobnosti. Kvůli tomuto „propadu” došlo na jinan a k mé radosti i na liliovník. Jinan stál údajně přes tří tisíce korun, liliovník byl zřejmě levnější. Nicméně od chvíle, kdy mi byla oznámena celková suma utracená za dosud téměř neviditelnou zahradu přesahující šedesát tisíc, rozhodl jsem se i přes možnost zkreslení popisu celé operace tento úhel pohledu zcela zanedbávat.

Pokračovali jsme v práci a pustili se do vykopávání děr pro rododendróny, ruj bílou a červenou a jiné květiny vyznačující se v převážně většině zelenými listy. Většina rostlin nechtěla díry veliké, stačilo odměřit výšku květináče, přidat pár centimetrů pro výživnou zeminu a rostlinu (bez květináče, jak mi bylo, nechápu proč, připomínáno) do země usadit. Všechno mělo systém, případně si to na něj zdatně hrálo.

Posléze jsme museli zalévat. Hadice byla nová a dokonce se vzpouzela i zahradnickým zákonům a poměrně poslušně spolupracovala se zodpovědným kropičem. Pořádné prolévání kořenů, země a mulčovací kůry se však muselo vyhnout rajčatům. Jelikož to řekla babička. A co řekne babička, je buď to samé, co řekne mamka, a ta se přeci musí poslouchat, nebo to řekl Přemek Podlaha, a to je teprve bourák, tudíž to je téměř zákonem. Rajčata se tedy musela spokojit se střídmou závlahou a kropič mohl přejít k jiným rostlinám, o kterých se zřejmě Přemek ve svém Receptáři prima nápadů dosud nezmínil.

Když bylo všechno zasazeno, zakously se lopaty v doprovodu našich rukou do hromady mulčovací kůry a kolečka jezdila na určená místa, kde byla stejnýma rukama vyklápěna, aby se vzápětí vydala na zpáteční cestu za kůrou. Zasypali jsme takto dobrou pětinu z celé plochy zahrady a tím značně zmenšili existenční prostor pro trávník, který by zde měl někdo zodpovědný v dohledné době zaset.

Abych vás už dlouho nenapínal a rychle předložil nějaké to morální ponaučení na závěr. Předloktí mne bolela neskutečně. Den po skončení „nucených prací” jsem se v koupelně pokoušel pevně sevřít kartáček na zuby, ale namožené svaly a zničené šlachy mi to nepovolily. Nicméně ta budovatelská jiskra postřehnutelná v očích všech stavitelů, především pak obou majitelů a hlavního architekta, stála za mou účast na „projektu”. Nemluvě o tom, že o podobných věcech se v naší rodině nemusí mluvit a přijdou mi zcela přirozené, což je, myslím, docela fajn. Rád jsem pomohl, ale, vážení, jestli se o tu zahradu nebudete pořádně starat…!