„Dny plynou a Čas utíká“

23 Čer 2009

Pokud nějaký bloger nazve svůj článek „Dny plynou“, případně zapojí svoji bujnou představivost a neskutečnou fantazii a oznámí všem, že „Čas ubíhá“, zvedá se ve mne zlost. Je to nenapravitelná zhůvěřilost, přesvědčivý důkaz pohrdání čtenářem, zatěžování celosvětové sítě a autor se v mých očích nebetyčně domáhá virtuálního zákazu, odsouzení a, ano, snad i veřejného ostouzení a popravy pod heslem zaplevovač datového prostoru. Jsem ve skrze docela tolerantní, ale předsudků mám plno. A autor s takovým nadpisem se u mne propadá do publikačního bahna a jeho autorita je na stejné výši jako respekt před mladým budoucím průvodčím se žlutou páskou přes levou paži s nápisem „Zácvik“, kterému jeho zkušenější kolega dovolil přikládat zákaznické karty k té kouzelné kalkulačce, co průvodčí nosívají pověšenou na krku.

Jelikož jsem však člověk společenský a dobře vychovaný, nerozuzlovávám datovou síť, nezkoumám, kde autor sídlí, dotyčného nevyhledávám a ani nikterak neusiluji o jeho odstranění. Pouze snobsky zvednu nos, vyloudím mezi zuby dostatečně opovržlivý tón a pokusím se sám sebe přesvědčit, že takovou donebevolající provokaci bych já nikdy nestvořil. Ukončím to většinou zvoláním „Bože!“ a poté, co stvořitel neprojeví žádné známky dobré vůle odpovědět, s chutí stránku vypínám s doporučením: „Nemáš o čem psát, NEPIŠ!“ Jsem pánem okamžiku.

Pokud tedy uvážíte, jaký vnitřní boj se ve mne při čtení podobných článků „o ničem“ odehrává, jak udatně potlačuji své barbarské pudy a snažím se působit vyrovnaně, mělo by to lehce vysvětlit moji slibně se táhnoucí publikační abstinenci. Zkouškové. Měsíc a kousek chmurných nálad, dobrovolné společenské karantény a usilovné práce (bohužel není ironie) však končí. Nepostavil jsem dům, nevykopal díru na vodoměr a ve skutečnosti ta práce není moc vidět. Ale já o ní moc dobře vím a myslím, že není vůbec špatná. Ona je dokonce docela dost dobrá. A teď se otevírám světu, doslova, uvidíte…