Trajekt přeplul kousek Baltického moře, zaparkoval a já se vylodil v Eckerö. Ålandské ostrovy, Finsko, úřední jazyk švédština. Přijel jsem se podívat na tu malou komunitu lidí požívající nebývale širokou autonomii, těšící se z demilitarizovaného území a mezinárodně zaručené neutrality. Něco na způsob empirického doplnění teoreticky získaných znalostí. To jsem se naučil ve škole. Aby to bylo aspoň trochu srozumitelné, prostě švédsky hovořící Finové, kteří nemusejí na vojnu. Místo „–inenů“, tam žijí „-ssonové“. Tečka.

Zaplatil jsem 3,90 EUR za autobus do Mariehamnu, čímž jsem do oběhu pustil euromince s bratislavským hradem, a užil si těch posledních 40 kilometrů s připraveným programem na následující dny.

FOTOGALERIE: Alandy 37 fotek, Beach Volleyball 42 fotek, Fotbal 13 fotek.

Původní plán byl asi takovýto: Vyrazit na ostrovy. Projet se lodí, prohlídnout si Švédy zběsile nakupující v duty free obchodě na lodi. Pak se procházet v ulicích tamějšího jediného města a po téměř prázdných ostrovech týden po ukončení turistické sezóny, užívat si ticho kolem a vůbec, oddávat se těm ctnostným myšlenkám, které se mi honí hlavou.

Plán docela vycházel. Na lodi jsem pozoroval Švédy s plnými igelitkami alkoholu. Stoupali po schodech na horní palubu, aby zjistili, že jim baltický vítr cuchá jejich švédské vlasy, a proto pak zase slézali dolů. Dokonce jsem měl čas připravit si i nějaký ten dojemný úvod pro tenhle článek. Něco o placatém Švédsku na obzoru, které jsem z paluby Eckerölinjen viděl, o pocitech suchozemce cestujícího po mořských vlnách a tak podobně.

Mariehamn, tj. to jediné město, mi však plán zhatil. Vystoupil jsem z autobusu a vybafnul na mne poměrně veliký stadion s třepetajícími se vlajkami nad horním ochozem. Plážový volejbal. Světová série, v originále Swatch FIVB World Tour 2009. Paf Open, podle hlavního sponzora, ålandské hazardní společnosti s naprosto stupidním reklamním sloganem Play Among Friends (Hraj mezi přáteli). Za chvíli jsem byl vevnitř, seděl na modré plastové sedačce, hledal sluneční brýle a foťák se svačinou. Opalující se hostesky na tribunách, písek a volejbalová síť. Prostě Finsko. A za tuhle srandu jsem vlastně ani nezaplatil. Jeden Fin mi dal lístek zadarmo, měl prý jeden navíc. Tack så mycket a byl jsem tam.

Chvíli jsem jen zíral kolem sebe, a pak začali hrát. Brazilci a Němci. Všichni dobří. Pár medailí z mistrovství světa a pár z olympiád. Běhali, skákali a tak. Dobré, ale ženská kategorie by mne bavila víc. Rozhodně. Dočkal jsem se o přestávce. To na kurt přiběhly tanečnice v neskutečně těsných plavkách a běhaly, skákaly a tak. Škoda slov. Brazílie vyhrála a v dalším zápase zvítězili Holanďani. A tanečnice tam byly pořád, což mne potěšilo asi víc než nizozemský triumf.

Strávil jsem na stadionu asi tři hodiny, pak jsem šel pryč a objevoval to městečko o velikosti menšího Vysokého Mýta, akorát s tím rozdílem, že Mejto založil český král Přemysl II. Otakar a Mariehamn nějaký druhořadý panovník. Alexandr II. se jmenoval, a kromě založení Mariehamnu, dokázal prohrát krymskou válku, potlačit polské povstání, zrušit v Rusku nevolnictví a zemřít při atentátu.

Měl jsem čas alespoň trochu dohnat původní plán, a proto jsem prošel město několikrát. Je vskutku malé. Dva přístavy, východní a západní. Spousta lodí, dřevěných domů a parků, kemp. Viděl jsem tam pávy a mladé Finy opíjející se nedobrým pivem značky Blå. Chuť jako roztavený sníh smíchaný s 2,8% alkoholu. Fuj. Měli tam i sochy ovcí a jednoho berana, který nabíral na rohy dopravní značku. Pak jsem jen tak seděl v parku na lavičce, přemýšlel, jestli je ta blonďatá barva na vlasech procházejících žen přírodní, či umělá, poslouchal racky, zpytoval svědomí kvůli krádeži barevného plakátu se dvěma volejbalisty, který se přesunul z plakátovací plochy do mého batohu, a čekal na Liz.

Liz je jedna z těch blonďatých obyvatelek ostrovů. Nedokázala mi říct, jestli je víc Finka, nebo Švédka. Studovala v Uppsale a tam se cítila být víc Finkou, ve Finsku zase hájí spíše modro-žluté barvy. Ålandy. Identita je tam prý docela problém. V hokeji se tam fandí Finsku, ve fotbale Švédům. Pragmatický důvod. Finové nikdy nic nevyhráli. U Liz v bytě jsem přespal dvě noci a bylo to fajn. Navíc jsem se ujistil, že mezi severem a středem Evropy vazby přece jen existují. Jak Seveřané, tak Češi, si sundávají boty, když vchází do domu.

Druhý den večer „se mnou sportovali“ znovu. Procházel jsem mokrým Mariehamnem, mapa v ruce, v knihovně mi zavřeli, v muzeu taky, volný lístek na volejbal jsem už nesehnal a navíc byla docela zima. Zašel jsem se kouknout na stadion. A tam finská liga. IFK Mariehamn proti TPS Turku, ve švédštině TPS Åbo. Nějakých 7 EUR za studentský lístek a byl jsem vevnitř. Lhal bych, kdybych tvrdil, že o finském fotbale nic nevím. Dokonce bych si na toho Hyypiä a Litmanena vzpomněl a pár týmů bych taky vyjmenoval, ale že bych se v tom vyznal, to ne. A už vůbec jsem netušil, že zápas Veikkausliiga (tj. jméno oné soutěže) uvidím na vlastní oči. Ale stalo se. A nebylo to špatné.

Pátý tým proti prvnímu, docela šlágr kola. Domácí IFK zeleno-bílí, hosté z Turku černí. Celkem 2020 diváků. Skandování: „í-ef-kó“ na jedné straně, nesrozumitelná finština na straně druhé. Muži, ženy, děti, staří, mladí, většina oblečená do zelených triček a stejně barevných čepic, někteří s nápisem Jag älskar Grönvitt (Miluji zeleno-bílé). Černí dali první gól, pak se nechal hlupák z Turku vyloučit a Mariehamn se hnal do útoku. Dlouho nic, ale pak se neskutečně ukopl jeden z těch –ssonů, kteří byli na hřišti, a vyrovnal. 1:1. Všichni spokojení a domů.

Referát ze zápasu, ve švédštině, a nějaké fotky, vše na oficiálním webu IFK.

Ale abych nepřeháněl. Trochu té přírody a samoty jsem si taky užil. Celou sobotu před fotbalem jsem strávil na ostrůvku jménem Föglö. Nejprve mi ujel jediný autobus. Zvláštní věc, která mne vskutku překvapila. Už v Uppsale jsem se podivoval, proč cesta na Ålandy trvá čtyři hodiny, zatímco cesta zpět jen dvě. Pointa se změnou časového pásma mi byla vysvětlena až v autobuse sympatickou sousedkou, se kterou jsem navázal kontakt při vyplňování palubního lístku. Takového toho papírku, který odevzdáte před nástupem na loď, aby vás pak mohli identifikovat, když se loď potopí a vy se utopíte. Půjčila mi tužku, já poděkoval a pak jsme se tak bavili v rytmu seznamovacích otázek odkud-jsi-co-studuješ-proč-sis-vybral-švédsko. Už to, že jsem na ten posun nepřišel sám, mne mělo varovat. Ale já si hodinky stejně neposunul. No a pak jsem tedy ráno vstal přesně, ale o hodinu později. Šel jsem na stop a po čtvrt hodině to zafungovalo. Starší pár, jel na chatu. Dorazili jsme k trajektu, který je pro cestující zadarmo, poté jsme vyjeli z lodi a já pak šel pěšky zkoumat ostrov.

Osamělá pouť po pustém ostrově. Byl jsem na pláži, kde jsem se chtěl původně vykoupat, ale vítr byl proti. Tak jsem tam aspoň spořádal oběd. Pak jsem se vydal ke kostelíku, ke kterému mne na konec dovezli tři rusky hovořící Lotyši, kteří na ostrově už tři roky „building and fishing“. Kouřili marlborky s nápisem Rökning dödar (Kouření zabíjí) a já pak smrděl jako doga. Föglö, tiché místo, ideální a zcela vhodné k procvičování mých asociálních, možná až sociofóbních tendencí. Pěkné.

A v neděli jsem se vrátil zpět. Duty free shopu jsem neodolal. Koupil jsem si láhev vína. Ale o alkoholu někdy příště.

FOTOGALERIE: Alandy 37 fotek, Beach Volleyball 42 fotek, Fotbal 13 fotek.

Související články

• Norsko, země na severu, ta s Hansem z Lillehammeru, II. díl
• Losovat!
• Alespoň maličký kousek švédského prsu
• Fin se před Rusem nikdy nevzdá!
• „No, většinou spíme, nebo hrajem playstation.“