13:27 – Strkám hlavu do úlu, abych se podíval, jak se mi rojí včely

16 Zář 2009

Ale jo. Na marketing mne před pár lety nevzali – naštěstí – tak si můžu takový úvod klidně dovolit.

„Abych vás nalákal, tak hned na úvod poznamenám, že informační hodnota tohoto článku bude nulová. Případně se bude té nule sakra přibližovat.“

Pokud tedy nejste náhodou mým rodičem, to by pak byla výjimka. Neobjasním žádný ožehavý problém, ani spornou otázku. Žádná „Kodaň“ nebude, ale pouhý prachobyčejný popis. Popis dne, švédského dne. Úterý 15. září 2009, konkrétně. Od rána až do večera.

Žádné analýzy, prostě nuda, nuda, šeď. Nemluvě o tom, že už samotná zmínka o té Kodani svědčí o tom, že bych neměl být tak pilný. Neměl bych si všímat takových věcí, jako jsou konference o změnách klimatu, měl bych zapomenout hlavní města všech států Latinské Ameriky, neměl bych vědět, kde byla zimní olympiáda v roce 1988, kdy otevřeli v Budapešti metro a takhle by se dalo pokračovat dlouho. Alespoň Loe to tvrdí o Dopplerovi, který byl tak pilný až skončil v lese a hrál tam pexeso s malým losem.

Jelikož a protože je však rodič člověk naprosto výjimečný, myslím, že pro něj bude tento článek značně přínosný. Tou výjimečností nemyslím takové ty vznešené věci, jako dárce života, vychovatel, ochránce a peněženka. Ale to, že rodič je neskutečně výkonná informační houba. Stačí se na něj jen lehce podívat a už vidíte, jak saje, jak by rád vysál úplně všechno. Jak by rád věděl: „co-bylo-k-obědu-co-bylo-ve-škole-kdo-tam-všechno-byl-co-kdo-říkal.“ A mnohem víc. Takže milý rodiči, v klidu se usaď a saj.

Časy jsou spíše orientační, pokud není uveden opak.

8:30 (přesně!) – budík. Ignoruju. Vlastně ani nevím, proč si ho vůbec nařizuju. Zvoní jen minutu, a to se dá s hlavou zabalenou do polštáře vydržet. Stejně už vidím za závěsem slunce. Ještě takových deset minut a bude mi svítit na hlavu, drzoun.

8:50 – sprcha. Sprcha je tady zvláštní. Vodu tam přivádí stejná trubka, jako vede k umyvadlu. Vaším úkolem je pouze trefit správnou polohu takového malého kohoutku, který směr přepíná. To zase tak světoborné není, uznávám. Kolem sprchy je světle modrý závěs, který se podobně jako jiné závěsy neskutečně vyžívá v přilepování se na záda, nohy a ruce. Navíc závěs nesahá až na zem, a proto je celá podlaha v koupelně plná vody.

9:20 – snídaně. Došel mi jogurt. Není to kdovíjaká tragédie, ale jíst kukuřičné lupínky jenom s mlékem? Vařím si čaj a beru si kus chleba, ten tvrdý knäckebröd. Mažu ho máslem a krájím si plátky sýra. Propadl jsem kouzlu nože na sýr. Je to takové skalpování úzkých vrstviček. Ještě rajče. Pak jdu s tím vším na balkón, kde sedí soused. Ještě jsem ho neviděl, bydlí na druhé straně chodby a je to Švéd. Má fousy, jeho jméno jsem ve vteřině po představení zapomněl, je o rok starší, ale teprve tento semestr začal studovat fyziku. Tak tam spolu sedíme, snídáme, mluvíme a pozorujeme pobíhající haranty v mateřské školce pod námi.

9:50 – zuby. Toto je čirá provokace. Rodič naštěstí již natolik dospěl, že péči o mé zuby přenechává čistě mně.

9:55 – kolo. Nejprve ho musím najít. Stojí v dlouhé řadě vedle domu. Odemykám a usedám. Šlapu. Jsem docela dobrý cyklista, alespoň si to tedy myslím. A tak předjíždím několik lidí s batohy na zádech, taškami přes ramena a s knihami v košících a na nosičích. Známá cesta. Asfalt, štěrk a pak už jenom asfalt. Několik přejezdů přes silnici, auta většinou čekají. Kolem hřbitova, potom kolem školy a dolů ke katedrále. Kol je čím dál víc. Svítí slunce. Řeka a musím parkovat. Hledám místo. Našel jsem. Do učebny.

10:15 – přednáška. Přišel jsem včas. Akorát začínáme. Swedish Politics. Dnešní téma Švédsko a Evropská unie. Thomas Persson nám pouští svoji prezentaci a mluví. Má sako a je docela vysoký. A rozumí tomu a já rozumím jemu. Což mi asi dělá větší radost. Sem tam si něco napíšu do hand-outu, který nám rozdal. Jeho teze je asi takováto: „Nemůžete rozumět politice jednotlivých evropských zemí, pokud nebudete rozumět procesům v EU. Tyto procesy ovlivňují skoro všechno a závislost se čím dál víc prohlubuje.“ Nevím, jestli to udělá Thomasovi radost, spíš si myslím, že mu to je docela jedno. Ale souhlasím s ním.

11:05 – přestávka. Jdu si koupit kafe. Chyba dne. 15 SEK za kafe. No dobrá, to by ještě šlo, ale za černou vodu s příchutí čaje? Alespoň už vím, kam příště nepůjdu. Ale venku je teplo. Nakonec však musím jít zpět.

12:00 – konec přednášky. Pomalu se soukám ze školy. Potřebuju koupit zvýrazňovač. Clas Ohlson je jistota. Tam mají všechno. Od ptačích budek po sešívačky. Jen malý inbus jsem tam nenašel. Potřeboval bych si zvednout sedlo u kola, sedím na něm jako na dětské tříkolce. Tak snad příště. Zvýrazňovač mám.

12:50 – knihovna. Vracím se na kolej a jedu kolem knihovny. Tak před ní zaparkuju kolo a vydávám se dovnitř. Nic akutně nepotřebuju. Jen jsem si tam před pád dny našel jednu knihu, která by se dala použít pro bakalářku. Určitě si ji nepřečtu, ale mohl bych se na ní aspoň podívat. Zkontrolovat barvu vazby, množství stránek a tak. Potkávám tam Tjolinu. Je z Utrechtu, nebo aspoň si to myslím. A má kudrnaté vlasy. Nějakou dobu se bavíme, pojede teď o víkendu do Osla, tak využívám svých zbytečných znalostí a radím, kam se jít podívat. Ach, jak jsem chytrý… Knihu nacházím a za chvíli už znovu šlapu zpět na kolej. Prostředkem hřbitova.

13:40 – kolej. Přijel jsem zpět a zírám z okna. Je vážně moc pěkně a nechce se mi zůstat uvnitř. Přemýšlím, že bych si udělal oběd a šel ho sníst ven. Nakonec ale obouvám tenisky a vyrážím do parku. Bez sluchátek, které jsem půjčil Annemarie. Beru to pozitivně, aspoň můžu vstřebávat i sluchové vjemy. Běžím parkem, pak podchod pod silnicí, kolem dřevěných domů a znovu do parku, potom chodník podél silnice, odbočka na polní cestu a lesem zpět. Přemýšlím o takových ptákovinách, jako jsou odstíny červené. Pokud chcete vidět červenou barvu v její dokonalé červenosti, vyrazte do Švédska. To červené dřevo kolem mě vážně fascinuje.

14:50 – oběd. Těstoviny s omáčkou. Nic výjimečného, ale chutná. Ulehám na gauč na chodbě a sám sebe překvapuju, když otvírám tu vypůjčenou knížku. Gjelsvik – Norwegian Resistance 1940 – 1945. Ale ta pohovka je tak zatraceně pohodlná, že se mi chce spíš spát. Po nějakých dvaceti stránkách to vzdávám a jdu do pokoje, abych tam znovu ulehnul a poslouchal se zavřenýma očima Ice Age 3. Je to docela sranda.

16:30 – zvonek. Je mi docela jasné, že to bude Mattia. A je to Mattia. Mattia je Ital a zvoní u mne docela často. Sedíme na chodbě a vypráví mi o svém turistickém zážitku ze soboty, kdy se vydal s Peterem do lesa, aby tam zabloudili a přespali tam bez spacáku. Prý jim byla taková zima, že si to budou pamatovat do konce života. Pak přichází Emma a já poslouchám turistický příběh znovu. Pijeme čaj, Emma je zvláštní Švédka, skoro nepije kafe. Mattia se nevešel mezi ty vybrané a excelentní studenty, kteří mohou pokračovat ve švédštině, a tudíž už nejsme spolužáci… Místo toho se přihlásil na švédštinu pro imigranty. Zkouším ho přesvědčit, aby se tedy ve Švédsku usadil. Prý to zváží.

18:00 – švédština. Mám asi čtvrt hodiny, abych se dostal do školy. Ještě za jízdy mi volají dvě Francouzky, které mi v pondělí psaly přes CouchSurfing, že hledají místo na přespání v Uppsale. Výměna informací, přijedou večer. Dobrá, gauč je volný. V 18:15 jsem ve škole jako na koni (na kole), vybíhám schody. Usedám do lavice vedle Marit, což jsem zjistil podle lístečku se jménem, který má před sebou. Podle švédsko – estonského slovníku položeného na lavici odhaduji, odkud pochází. Zdravím Marit, ale víc toho nestíhám. Stefan začíná. Stefan je náš učitel a umí hodně jazyků. Během hodin mluví ale jenom švédsky a to je fajn. Ještě lepší je, že se chytám.

19:00 – přestávka. Marit je z Tartu a studuje tam Bokmål. To je další z věcí, které bych nemusel vědět. Myslím tím, že by mohla být zajímavá konverzace ve smyslu: Já: „Bokmål? Co to je?“ Ona: „To je jedna ze dvou větví norštiny.“ Já: „Aha.“ Ale když vím i o Nynorsk, což je ta druhá větev, musím předstírat neználka a já jsem tuze špatný herec. Ale Marit je fajn.

20:10 – konec. Balím si sešit a tužku do malého batohu. A zjišťuju, že nemám ani mikinu, ani světla. A venku je tma a teplo rozhodně není. Za deset minut jsem zpět na koleji a kuchtím vajíčka s cibulí. Francouzky volají znovu, že přijedou později. Sedím zase na tom gauči a vyplňuju úkol ze švédštiny. Pak přichází Annemarie a Emma a zakládáme náš oblíbený čtenářský kroužek. Každý si tam přinese nějakou knihu, otevře ji, řekne, že dneska už nepřečte ani jednu stránku a začneme se bavit o všelijakých nesmyslech, které existují. Dneska ale máme velký bojový úkol, a to vymyslet nějaké téma na párty. Sepisujeme a malujeme a celkově se dá říct, že trávíme další večer naprosto neužitečnými věcmi. Ale tyhle večery jsou asi ty nejlepší.

23:00 – hosté. Francouzky dorazily. První věc, které si všímám, že jsou malé. Shodily batohy v chodbě a pijeme čaj. Annemarie cvičí francouzštinu a pak se mluví anglicky a pak švédsky a Annemarie je vlastně Finka a párkrát přijde do kuchyně Majid, ten je z Iránu. A já jsem už jättetrött (hodně unavený) a jdu spát.