Netradiční diplomacie, kterak tančící vojáci zabránili krveprolití

10 Říj 2009

EUFOR Zaprášená ulice v Kinshase. Dav černochů, transportéry a uniformy. Napětí. Demokratická republika Kongo, konec jara 2006, těsně před volbami. Obří země ve středu Afriky, stabilní jako švédská ekonomika na začátku 90. let, ostatně podobná situace jako v mnoha jiných post-koloniálních zemích. Kdo má největší pistoli, ten vládne.

Země před důležitými volbami. Prvními demokratickými volbami po 46 letech, pokud tedy zavřete obě oči, budete věřit tomu prapodivnému jazyku v rezolucích OSN a celkově hodně snížíte standart.

Přesto ohromný posun. Obavy ale existují, navíc nejsou malé. Místní ozbrojenci klid a pořádek nechtějí. Celý život válčili, mír by je připravil o práci. OSN cítí ohrožení křehké stability, má zde sice několik tisíc modrých přileb, šmoulové ve starých náklaďácích z 50. let ale tolik strachu nenahání. Proto žádají Evropu o pomoc…

Evropa. Je to značka, ať se to na Hradě líbí, nebo ne. A je to silná značka. Konkrétně teď myslím European Security and Defense Policy. Společnou evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. Výsledek toho, když umlčíte chytrolíny ohánějící se národními zájmy a přesvědčíte zodpovědné, aby nechali na uniformy svých armád kromě státních symbolů našít malou vlaječku se žlutými hvězdami v kroužku. Vojáci jednotlivých zemí vystupující pod společnou vlajkou. V OSN o té síle dobře vědí, a proto žádají Brusel o pomoc. Vyslat vojáky a techniku s jediným cílem. Být vidět. Jezdit po městě v moderních transportérech, ukazovat všelijaké vrtulníky, kanóny, bambitky, granáty a kulovnice. Prostě odstrašit případné útočníky.

A Brusel souhlasí. Vysílá EUFOR (European Force) do Konga a optimisté jsou spokojení. Idealisté mohou vyprávět příběhy typu prospěšné spolupráce mezi národy a šíření evropských mírumilovných hodnot. Realisté zase vytvoření silné státní správy a lepší kontroly této části světa.

Hned od prvních dnů se ale objevuje nečekaný problém. Informační kanály zamrzly. O rozumném kroku, který měl uklidnit situaci, OSN informovalo vládu země jen několik hodin před přistáním prvních letadel. Veřejnost neví vůbec nic. A evropské uniformy poskládané v moderních autech si to vesele štrádují po Kinshase. Zmatení obyvatelé netuší, co se děje. Okupace? Překvapení vojáci pozorují zástupy černochů stojících podél silnice, jak jim naznačují podřezávání krků.

Chyba se musí napravit, a to velmi rychle. Napětí vzrůstá. Stačí jeden hloupý výstřel a bude zle. Proto se nemohou použít běžné metody komunikace. Žádné srocování lidí, kde by mohlo dojít k osudnému výstřelu. Noviny a tisk také nepomohou v zemi, kde je víc než 30% lidí negramotných. S pomocí přicházejí neziskové a humanitární organizace, které mají již s informováním obyvatel zkušenosti. Řešení je komicky jednoduché – natočit videoklip a pouštět ho stále dokola v televizi, místní oblíbené variantě MTV.

Vojáci jsou zaskočení. Seriózní a zodpovědné obličeje před televizními kamerami, pochodující do rytmu popové písně? Ale okolnosti jsou prostě takové.

Klip vznikl, text v několika místních jazycích informuje o poslání evropských vojáků a po pár dnech neustálého pouštění písně v televizi Konžané místo podřezávání krků zvedají palce a ukazují Evropanům, že jsou jedničky.

I taková je někdy diplomacie a nejenom nudné věci se člověk dozvídá na přednáškách v Uppsale.

Volby proběhly v relativním klidu, prezident byl, i když po značných průtazích, zvolen, stejně tak parlament. Stabilita je však stále jenom relativní, ale to je už jiný příběh.

A tady je ten skvost, který pomohl zachránit životy…