Jak jsem se stal ministrem

24 Říj 2009

Mass Destruction „A“, „B“, „C“, „D“, „E“, „A“, „B“,… takhle nás Charles odpočítal před dveřmi. National Defense College ve Stockholmu. Těsně před tím jsem na chodbě potkal dva chlápky s cedulkou Czech Republic přišpendlenou na klopě saka, tak jsem na jednoho z nich promluvil jazykem svým nejmilejším. Prý nějaká konference NATO, „to víš militaristi,“ dozvěděl jsem se. „To víš, Uppsala Universitet,“ chtěl jsem původně odpovědět na jeho otázku, co tu dělám já, ale nakonec jsem první část věty vynechal. „Máme tady nějakou simulaci, nebo praktický cvičení k předmětu International Politics.“ Chvilku jsme se tam bavili a já si vyloženě užíval těch několik chvil, kdy jsem mohl mluvit tak krásně nespisovně se všema těma špatnýma koncovkama, který by v psaný podobě byly nepřípustný, až jsem se zapomněl zeptat, co dělá konference NATO v neutrálním Švédsku. Nebýt tak pilný!

Pak přišel Charles, což je Američan, který mně teď měsíc přednášel o mezinárodní politice a aktuálních problémech s ní spojených, rozdělil nás do pěti skupin a my vkročili do místnosti s pěti stoly a několika pultíky vepředu.

Teď začíná chaotická část článku. Ale i ve Stockholmu to bylo dost rychlé a zmatečné, takže se ani nebudu omlouvat, prostě popis situace. Pokud se ztratíte, vítejte ve světě mezinárodní politiky…

Pět týmů, pět států, pět vlád. Byl jsem „B“, tak jsem si to zamířil ke stolku Bati, to byla moje země. Vedle seděli dva Francouzi a dvě Švédky, silná sestava. Podobně vypadaly i ostatní vlády. Švédi, hodně Francouzů a pak zbytek, od Itala k Lotyšovi.

Před nás se postavil jeden z místních internistů, který studoval v Uppsale a pak někde v Berkeley, a vysvětlil nám pravidla. Mapa svítila na plátně. My byli členy vlád jednotlivých zemí v regionu. Každá země byla jiná. Jedna zaostalá, ale s ropou, druhá zaostalá bez ropy, ale za to s pobřežím a s etnickou menšinou, pak vyspělá země se silnou ekonomikou, dále upadající velikán a nakonec autoritářský režim se silnou armádou. Bati byl ten „rogue state“, nikdo nás neměl rád. Těsně před začátkem „hry“ jsme provedli vojenský puč a ujali se vlády. Kromě silné armády jsme měli docela ucházející průmysl, vzdělání bylo špatné, právo a spravedlnost téměř neexistovaly. O ochraně životního prostředí škoda mluvit.

Všechny země ležely v regionu Zeleného moře. Moře bylo uprostřed a země se rozprostíraly na jeho pobřeží. Uprostřed se nacházely slavné Zelenomořské ostrovy, na kterých žila nesmírně vzácná žába zelenomořská a kde byla nedávno objevena ložiska ropy.

Naším úkolem bylo „dělat politiku“. Určili jsme si priority naší vlády a jednotlivé pozice. Stal se ze mne ministr zahraničí, což rozhodně nebyla zašívací pozice. Stalo se to asi tak, že na otázku, kdo tedy bude toho ministra dělat, se dlouho nikdo neozýval. Pohledy sklopené dolů směrem k papírům, a tak jsem se jako neskutečný aktiv přihlásil. Odměnou mi bylo místo u jednoho z těch pultíků u plátna, kde jsem za několik minut prezentoval priority své vlády. Bylo to rychlé, takže nervozita neměla šanci. Chtěli jsme ropu z ostrovů, která by nám zajistila dostatek peněz, chtěli jsme vylepšit svůj obraz u svých sousedů, ropovod bychom také ocenili a návrat etnické menšiny, která kdysi žila v naší zemi, ale před časem byla vyhnána k našim sousedům, jsme si vůbec nepřáli. O té menšině jsem však logicky mlčel. Nemusíme oznámit všechno.

A pak se začalo jednat. Tedy oni jednali. Nikdo s námi nechtěl spolupracovat. Prý jsme byli autoritářští a pořád nám někdo mluvil do vnitřních záležitostí. My nechtěli být v izolaci, tudíž jsme ustupovali, k ostrovům jsme nemohli kvůli té chráněné žábě, ropovod nám nedali, ale reputaci jsme si postupně zlepšili. Investovali jsme do vzdělání, práva a spravedlnosti, na což jsme samozřejmě žádali peníze od boháčů. Souhlasili jsme s částečným návratem oné menšiny a celkově jsme byli hrozně milí. A region čekala růžová budoucnost.

Trvalo to přes tři hodiny a byl to vskutku zmatek, jednání s několika lidmi najednou, koordinace našich kroků, abychom alespoň my sami věděli, o co usilujeme, vysvětlování, přesvědčování, nabízení, zastrašování a odmítání. Konference, prezentace, prohlášení, smlouvy. Ale bylo to dobré. Jiné než neustálé pročítání moudrých knih a ještě chytřejších článků. Prostě taková “skoro-praxe”, je silná armáda k nečemu dobrá, když jsou všichni ostatní proti vám? Jakým způsobem se dají vylepšit vztahy se sousedním státem, kterého trápí teroristické útoky? Má ochrana životního prostředí smysl? A kdy? Vyplatí se investovat do infrastruktury nefungujícího státu? Dá se vůbec spolupracovat? Kdo má všechno platit a kdo by měl kontrolovat?

Takové a jiné otázky na mne teď čekají v pátečním testu. Mezinárodní politika je rozházená po celém mém pokoji. Ale zdá se býti vlastně i docela zajímavou.