Detektivbyrån ve Smålands a hudební rozměr Uppsaly obecně

4 Lis 2009

Detektivbyrån Směrem ke stropu trčela tyč a on před ní mával rukou. Nahoru, dolu. Potom doprava a doleva. Jako amazonský šaman nebo krotitel kober z Kalkaty. Vtip byl v tom, že ta divná tyč na jeho pohyby reagovala a přes několik metrů kabelů a miliardy malých mikročipů vydávala zvuky. Byla to ta chvíle, kdy jsem trochu litoval, že jsem během hodin fyziky místo vnímání jistě poučného výkladu dr. Kouby četl reportáže z fotbalových zápasů druhé třídy Ústeckoorlicka a snažil se podle toho co nejlépe odhadnout výsledky dalšího kola Tipligy čtenářů Orlických novin. Byly to fyzikální zákony v praxi, asi něco s elektřinou a počítači, ale pro ignoranty je často všechno nepochopitelné magií.

Ten chlápek, co hypnotizoval zmíněnou tyč, byl jeden z dvojice Detektivbyrån. A tahle švédská kapela hrála za svitu halloweenských dýní ve Smålands. Na malém podiu se kromě něj tísnil ještě jeho kolega s dredy umě vyčuhujícími zpod kšiltovky, připomínal mi Dave Listera. Před nimi se pohupovali Švédi. Černé a žluté vlasy zahuštěné neskutečným množstvím gelu. Líbilo se jim to. Nebo před tím v přestrojení za velkou oranžovou tykev vypili hodně Absolut vodky. Nebyl to nejlepší koncert historie, trval jenom chlup přes hodinu a zvukař chvílemi dosti snaživě drásal ušní bubínky všech přítomných, ale bylo to poprvé, co jsem ve Švédsku slyšel živou muziku.

Co se hudby týče, jsem skutečně neskutečný amatér. Následující mne diskvalifikuje. Nikdy jsem neseděl před klavírem a žádný sourozenec mi na prstech nepočítal, kolik jsem udělal chyb a neříkal mi při tom, že hraju pomaleji, než bych podle metronomu nad hlavou měl. A smál se při tom. Mám ale i pozitivní stránky. Tanec dokážu docela zdárně předstírat a s poslouchání hudby problém nemám vůbec žádný.

S tímto vybavením se občas do světa hudby vydávám, abych potěšil, nebo přiotrávil své sluchové buňky. Vyhraněný nejsem, novým stylům se nebráním. Mám své oblíbenější, sem tam snesu i něco jiného. Anglicky by se to asi nazvalo open-minded s tím omezením, že se některým změnám bráním jako píchlá duše před těmi šikovnými páčkami při vykrucování z ráfku a také tím, že slovo open-minded dost nerad vídám a slýchám ve své blízkosti. Spíš ho vlastně nesnáším.

V Uppsale to funguje asi následovně. Ve městě je několik klubů pro civilisty, ale studenti se tam ocitnou většinou velmi výjimečně. Studenti totiž mají své nationy. Nationy a vše kolem nich je téma minimálně na jeden samostatný článek, tudíž teď jen stručně a úderně sdělím, že jsou to studentské spolky, kterých je v Uppsale třináct a každý student místní univerzity musí být členem jednoho z nich. Nationy organizují téměř veškerý studentský život. Od seriózních věcí typu pronájmu bytů, provozování hospod a kaváren, až po nesmysly jako společné sledování pohybu puku při zápasech Elitserien, a pokud byste přišli s nápadem založení klubu lovců švédských losů, myslím, že byste měli slušnou šanci na úspěch.

Jedna z věcí, na kterých si nationy dávají skutečně záležet, jsou jejich klubbar. Téměř každý den v týdnu je alespoň jeden nation otevřen a nabízí případným zájemcům velkolepou frontu před vchodem, po jejímž vystání, které se časově pohybuje od deseti minut do dvou hodin, i vytoužený klub. Někdy s živou hudbou, většinou plný studentů a zcela jistě pak plný diskotékové hudby. Společně s odložením kabátu, který byl v té frontě umrzajících mumií dobrým kamarádem, musíte odložit antidisko předsudky a odebrat se na jeden z parketů. Nejsou jen tak ledajaké. V Kalmar tančíte ve sklepě, Stockholms nabízí malé místnůstky s pohodlnými gauči a zároveň i obrovský sál s diskokoulemi pod stropem, ve Värmlands na vás zase čeká knihovna plná starých knížek za sklem a reprobednami. Zvyknete si, tančit v knihovně je vlastně docela prima. I když je to disko.

Přestože se některé nationy soustředí na specifický hudební styl, celkově muzika příliš pestrá není. Švédi jedou v disku, o tom žádná. A hrají ho pořád dokola. Black Eyed Peas se mne už od konce července, kdy jsem sem dorazil, snaží přesvědčit, že jsem vlastně I Gotta Feeling, Backstreet Boys na mne zkouší citovku Straight Through My Heart a Cascada mne zase nutí Evacuate the Dancefloor. Pořád dokola a znovu, zprava a zleva. Nejde jim utéct.

Ale nejde si hrát na snoby. Doma bych to neposlouchal, ani kdyby mi někdo slíbil, že mi na oplátku pomůže zapamatovat si návod, jak složit origami jeřába. A že bych to vážně rád dokázal. Ale v klubu se to prostě snést dá. Pokud tam aspoň jednou za čas přihodí jinou píseň a nechodíte tam každý den. Což v mém případě vskutku nehrozí. A kdo má problém, několik třetinkových lahviček Tuborgu za 20 SEK ho nechutě časem zbaví.

Ale zpět do Smålands, kde Detektivbyrån rozeznívali ty magické nástroje a ukazovali, že i alternativa tady má místo. I když docela malé. Dal bych ruku do ohně, že jeden z těch instrumentů byl xylofon, pak jsem viděl akordeon a elektronické nůžky. Nůžky s kabelem, ten s čepicí párkrát zastříhal, kouzelná bedna si zapamatovala rytmus a hrála ho až do konce písně. Zvláštní hudba, docela by se hodila k tomu halloweenskému večeru. Pokud by mi tedy takový svátek něco říkal.

Ale jako ukázku tu mám skladbu s tajemným názvem Om du möter varg. Jednak se můžu pochlubit progresem v učení švédštiny (Jestliže potkáš vlka), poté trochu zinteraktivním obsah a nakonec pozorný čtenář a v tomto případě i divák (a doufám, že jiní než tito na můj web ani nechodí) si jistě všimne počtu členů kapely. Jsou tři, ale na koncertě byli jen dva. Těším se na to zdůvodnění už několik odstavců. Proč jsou tady tři, když tam byli jen dva? Nevím!