Paavo Nurmi, Emil Zátopek, Haile Gebrselassie, Ondřej Pokorný

10 Lis 2009

Old guy jogging in the forrest Šedobílé reeboky mi lehce podkluzovaly v tom bahně přikrytém vrstvou listí. Ideální barva pro běh v lesoparku to není, ale já mám věci od toho, aby mi sloužily, ne abych já sloužil jim. Razil jsem si to po jedné ze stovek cestiček v Kåbo parku, pode mnou ta směska bahna a padlého listí, kolem stromy a přede mnou zvedající se mlha. Žádné mlíko jako během několika posledních dní, kdy bylo všude kolem bílo a už pouhý pohled ven z okna dokázal zaručeně zkazit náladu, ale taková ta odpařující se průhledná záclona. Měl jsem zeleného kulicha, rukavice, chytré termo tričko odvádějící pot z těla, stejně inteligentní kalhoty, na nich druhou vrstvu a přes to všechno takovou větrovku. Původně to sice byla bunda proti dešti, ale proti tomu švédskému moc nefunguje. Obzvlášť, když jedu na kole. Dokonce jsem si omotal i šátek kolem krku. Zase taková zima nebyla, ale je to zvyk. Pár kilometrů na sever odbíjely katedrální zvony dvě hodiny odpoledne, já měl ale sluchátka na uších a byl docela daleko, takže jsem to slyšet nemohl. Ale cítil jsem vůni deště.

Tedy abych byl přesný, bylo už po dešti. Pršelo asi v noci. To jsem ale nevěděl o světě kolem. Ale z lesa se voda vypařuje mnohem pomaleji. A já tuhle vůni vody ve vzduchu mám strašně rád. Nevím proč, ale většinou si vybavím mokrou trávu, fotbalové hřiště, houpající se koš plný dresů a cestu z autobusu do studené kabiny. Potom rozcvičku a vůbec mám tohle počasí hodně spojené s fotbalem. Není to náhlý záchvat nostalgie, je to prostě tak a když cítím vodu ve vzduchu, představuju si kopačky.

Nasával jsem ten vzduch a běžel při tom. Pohyb. To je něco, co musím mít. Odpočinu si při něm. Dejte mi boty a prostor a budu spokojený. Neběhám sice každý den, ale párkrát do týdne to musím mít. Vypnout. A jen běžet. Koukat kolem sebe, nebo jen upřeně zírat do země. Ale hlavně zvedat nohy, kývat rukama a vydechovat.

Uppsala mi toho prostoru na běhání nabízí požehnaně. Město je to malé a hodně zelené. Navíc ven z města je to doopravdy kousek a kolem je plno lesů a lesoparků. Kåbo park je asi můj nejoblíbenější. Převážně to je takový ten zútulněný les. Sem tam se sice povaluje nějaký ten strom, ale je docela poznat, že se nachází kousek od města. Já se do něj dostanu vskutku za pár minut, nějaké dva kilometry od koleje. Je docela velký a plný stezek. Žádný asfalt. Některé jsou štěrkové, většinou ale jenom udupaná země. Nebo uježděná od cyklistů. Úzké mezi stromy i široké s lampami a lavičkami. Kromě kol tam potkávám jiné běžce. Je jich poměrně dost a většina jich hlasitě funí. Mají tam i cesty pro koně a na pár jsem jich tam už taky narazil. Pak starší chodci s holemi. Ne stařeckými, ale těmi turistickými. Nordic-walking se tomu správně říká. Speciální způsob chození. Údajně energeticky úsporný. Já ale běhám ne pro úsporu energie, ale kvůli její spotřebě.

Z botanického a zoologického hlediska je Kåbo podobné jakémukoli parku v okolí. Stromy jsou tam všelijaké, listnaté i jehličnaté. Z těch jehličnatých bych vyzdvihl modřín opadavý. Máme jednoho známého dřevorubce. On tedy už dřevorubcem není, ale býval jím. Trávil docela dost času v lese a pak se přihlásil do vědomostní soutěže Riskuj! Takové té s kníratým Rosákem za uvaděčským pultíkem. Byl to docela debakl, nevěděl vlastně skoro nic. Až na modřín opadavý. Nevím už, jaké bylo zadání otázky, ani kolik tisíc bodů mu tahle odpověď vynesla, ale někteří mu poté začali říkat Modřín opadavý. Kromě modřínů tam jsou i jiné stromy, smrky, borovice a pak listnáče. Při zemi se krčí malé stromky a nějaké ty křoviny. Je tam i borůvčí. Ne, že bych ho byl schopen rozpoznat, ale v létě to tam bylo celé modré. Dokonce i já jsem ve slabé chvíli podlehl a natrhal si jednu litrovou nádobu borůvek. Po několika letech. Sám jsem sebe překvapil. Vlastně je to docela vtipné, doma bych na borůvky nikdy nešel. Bolí z toho kolena, miska se zdá bezedná a ta modrá barva z rukou nejde vyčistit. Ze zvěře bych kromě těch koní zmínil hejna veverek. V létě tam byly tlupy komárů, ale ty teď už naštěstí vymřely. Ne že bych nepřál rozmanitosti přírody, ale takový komár je v mých očích břídil, který si smilování nezaslouží. Chápu, má své místo v ekosystému, ale to mu z mého úhlu pohledu nijak dvakrát nepomáhá. Je to prostě břídil a jsem docela rád, že tam teď už žádný není. Veverky běhají hodně rychle. Přebíhají cesty a upalují na stromy.

I já jsem míval dobrou fyzičku. Vlastně veškeré moje sportovní snažení stojí a padá na kondici. Techniku neovládám, talent nemám, tak to doháním během. Poté co jsem přestal pobíhat po vysokomýtském stadionu, se kondička pomalu začala vytrácet. Ranní dobíhání autobusu č. 179, či 184 ji zachránit vskutku nemohlo. Ale minulý semestr jsem se pomalu začal probouzet a nyní se snažím pokračovat. Pravidelnost mi chybí, ale dělám, co mi má lenost dovolí.

Zlepšuju se. Vydržím čím dál víc. Den za dnem. Minule se ze zatáčky vyřítil jakýsi běžec. Podle oblečení profík. Podle rychlosti taky. I když možná byl jen lepší amatér. Měl i nápis na zádech. Běžel rychle, tak jsem ho nestihl přečíst, ale bylo to určitě něco ve smyslu AC Uppsala. Utekl mi. Ale příště se ho třeba chytnu, budu mu dýchat na záda tak dlouho, až ho psychicky zdeptám, předběhnu a získám první místo v tajném závodě Kåbo Open. A když ne, tak se vlastně nic nestane. Nedělám to pro výsledky, ale pro pocit. A ten jsem měl dobrý, teď bych si jenom měl vyčistit ty zabahněné reeboky. Aspoň decentně.