Švédové a Norové. Švédové a Dánové. Švédové a Finové. Víc sousedů Švédové nemají. Navíc s Dánskem vlastně ani nemají společné hranice. Ale rivalita je mezi nimi pořádná. Ve všem. Pro cizince je poměrně složité proniknout do nitra domorodcovy duše a najít v těch sousedských vztazích nějaké rozdíly. Chce to znát něco z historie, chce to sledovat současné dění, chce to znát jazyk, chce to v té zemi asi i žít. Stejně jako Francouz těžko pochopí, proč Češi tolik bědují nad tím, že je ve fotbale vyřadili právě Slováci, tak já, suchozemec ze středu Evropy, nerozumím tomu ponížení Švédů, když nedávno prohráli v Kodani a Dánové je tím tak prakticky vyřadili ze hry o mistrovství světa.

O sportu nepíšu jenom proto, že ho sleduju a mám rád, ale protože právě v něm se podobná rivalita velice dobře projevuje. Dřív Evropa válčila a umírali lidé, teď proti sobě soutěží, kdo dá víc gólů. Patetické, vím. Ale je to sakra pravda. Příjemná pravda.

V očích sportovního fanouška to pak vypadá asi takto: Švédsko X Norsko, to jsou koně. Velký dostih Unionstravet. Soutěž koní a žokejů ze Švédska a Norska při výročí rozdělení Švédsko-norské unie z roku 1905. Švédsko X Dánsko, to je zase fotbal. Přes poslední švédský neúspěch si blågul (modrožlutí) drží po sečtení všech vzájemných zápasů příznivou bilanci 46 vítězství, 18 remíz a 38 remíz. A konečně Švédsko X Finsko, to je hokej. I v něm mají Tre kronor historickou převahu, ale svůj jediný titul mistrů světa vybojovali Suomi v roce 1995, kdy porazili Švédy ve finále a bylo to, ano, ve Stockholmu.

Dnes pro mne Annemarie, Finka studující v Uppsale, našla článek popisující švédský pohled na Finy. Vyšel v Holmiensis, což je magazín jednoho ze studentských nationů v Uppsale, konkrétně Stockholms. Tudíž zaručeně objektivní. Švéd ze Stockholmu píšící o Finsku. Přikládám ho v českém překladu. Nemám na to žádné povolení, ale autor (jakýsi Johan Öhlin) má tak malinkatou šanci, aby se to dozvěděl, že obavy nemám žádné. A navíc tím mým překladem jeho článek dostává doslova vzdělávací rozměr. Přiblíží severskou realitu česky mluvící Evropě. Aby si i Češi mohli alespoň částečně představit, co se asi tak honí hlavou Fina, když mu Švéd řekne Hartwall Arena 2003.

A ještě k těm Mumínkům v nadpise. To jsou takoví finští animáci, děti je asi znají, já vskutku nejsem pohádkový odborník. Za to jsem si ale zjistil, že jejich autorka Tove Jansson byla švédsky píšící Finka. Její otec byl jakýsi finský sochař, matka zase švédská malířka. Tady to vážně není žádná výjimka.

Věrná láska k Mumínkům

Letos to je přesně dvě stě let, co Finsko přestalo být východní polovinou švédského království, protože se stalo ruským velkoknížectvím. V roce 1917 se pak osamostatnilo úplně, když vznikla nezávislá republika. Kvůli výročí rozdělení švédské říše z roku 1809 se Holmensis trochu podívá na tu naši bratrskou zemi – Finsko.

„Švédy už nejsme, Rusy se stát nechceme, ať jsou z nás tedy Finové – Adolf Iwar Arwidsson.“

Pokusit se prozkoumat vztahy mezi Finy a Švédy je poměrně riskantní. Bylo by to jednoduché, kdybych použil některé ze známých stereotypů. Třeba ten o bojování s noži nebo o nepřestávajícím polehávání v sauně. Abych se toho vyvaroval, řekl jsem si, že při setkáních s Finy na jejich vlastní půdě během návštěvy našeho spřáteleného nationu ESO, budu mít oči otevřené dokořán. Přesto jsem si už v pátek večer některé z těch předsudků potvrdil, i když jsem je chtěl původně nechat doma v Uppsale. Panáka Bäska Droppar nebo Hallands Fläder tam nedostanete. Místo toho přede mne postavili čistou Koskenkorvu, snad padesátiprocentní. V ESO dokonce zrušili i systém lístečků na panáky, místo toho stojí u každého stolu jeden číšník a hned co na něj zamáváte, začne vám plnit skleničku. Za 1 euro. Číšník přicházel často. Vypozoroval jsem dvě zajímavé věci. Zaprvé, Finové začínali víc a víc mluvit. Zadruhé, začínali mluvit víc a víc švédsky. Dívka, co seděla hned vedle mě, se mnou za tři čtvrtě hodiny neprohodila jediné slovo, když se najednou ozvala zvučnou švédštinou s finským přízvukem: „Konečně s tebou můžu začít mluvit. Když nevypiju několik panáků, je moje švédština hrozná.“

Vztah Finů ke švédštině je aspoň stejně tak komplikovaný jako k samotným Švédům. Většina ani neřekne, že švédsky mluvit umí (jedině po několika panácích) a ti, pro které je švédština mateřským jazykem, ti se vám zase velmi rychle budou snažit vysvětlit, že vaše švédština zní trochu „přitepleně“. Po nějaké době pití té padesátiprocentní vodky vám nakonec dojde trpělivost a začnou vám ty finské připomínky vadit. Dokonce i z úst pěkné Finky. Poté, co má trpělivost přetekla, přišel čas na těžkotonážní zbraň. Začal jsem mluvit o Hartwall Aréně 2003.

Hartwall Aréna 2003

Každá země má svá národní traumata. Většinou několik. Finové zažili v tomto tisíciletí dvě a v obou byli pořádně namočení Švédi. To první způsobila jejich prohra se Švédskem ve finále olympiády v Turíně. Ale to druhé zanechalo ve finském národním vědomí mnohem hlubší jizvy. Ve Švédsku ho nazýváme magický obrat. Byl rok 2003, Finsko pořádalo mistrovství světa a poskládalo skutečně silný tým. Kapitánem byl Saku Koivu z Montrealu Canadiens, v týmu byl i „Finský blesk“ Teemu Selänne a kolem nich bylo plno dalších talentovaných borců. Ve čtvrtfinále se utkali se Švédskem, které v předchozích zápasech příliš dobře nehrálo. Těsně před zápasem byli však ze Stanley Cupu vyřazeni Peter Forsberg a Mats Sundin a nad ledem se vznášela otázka, zda-li před zraky třinácti tisíců Finů dokážou domácí tým porazit. Pro Finsko začal zápas vážně skvěle. Ve druhé třetině vedli domácí 5:1 a celá hala burácela nadšením. Ale další vývoj se začal podobat plavbě Titaniku. Slavící Finové téměř nezaznamenali švédské snižení na 5:2 a 5:3. Když Jonas Höglund vstřelil gól na 5:4, začali se už ale vrtět na svých židlích, tušili, že je něco špatně. To, co následovalo, nazýváte buď kouzlem, nebo prokletím, záleží, na jakou stranu barikády patříte. Peter Forsberg si vzal puk u své vlastní branky, projel celým hřištěm, obkroužil finskou branku a propasoval do ní puk. Když kameraman přiblížil po této brance na 5:5 jeho tvář, nebyl tam úsměv, bylo to mnohem silnější. Zbývalo pět minut do konce, když Švédsko vstřelilo gól na 5:6, pro celou Finskou republiku to byl přímý direkt. Žádný z Finů na celém světě nikdy nezažil takové ponížení.

Pamatuju si, jak mne reakce už dost opilých Finů kolem mne dost překvapila. S alkoholem se uvolňují zábrany, tak jsem čekal, že někdo vytáhne nůž, nebo po mne aspoň něco hodí. Místo toho jsme pokračovali v docela normální konverzaci a muž sedící naproti mně povstal a před tím, než jsme začali zpívat jednu z dalších pijáckých písní, prohlásil: „Chtěl bych být švédsky mluvícím Finem!“ Hlučný smích a další Koskenkorva. Finsko je Finsko.

Strávil jsem v Helsinkách jeden víkend a nějaké malé rozdíly mezi Švédy a Finy jsem vážně zjistil. Finové jsou trochu větší ožralové, jsou bledší, o něco víc blonďatější, lehce mlčenlivější, když nepijí alkohol, nahatější v sauně a když pijí, jsou trochu hlučnější. Aby vzájemné vztahy fungovaly, musí si lidé rozumět a komunikovat spolu. Protože však není možné být celou dobu opilý, může být občas docela těžké dostat se Finům pod kůži. A proto, když spolu mluvíme za střízliva, Finové nám něco řeknou tím, že si nekoupí naše stíhačky a my tím, že je porazíme v hokeji. A stejná rivalita bude pravděpodobně vždycky i ve všech ostatních sportech.

A na závěr ona slavná Hartwall Arena 2003, i s finským komentářem…

Související články

• Záhada hokejistů Hlinky a Hlaváče
• Jak si Švédi chvíli věří, chvíli nevěří, a jak o tom říct Čechům
• Mezi eskymáky
• Alespoň maličký kousek švédského prsu
• Fin se před Rusem nikdy nevzdá!