My a oni na té strakaté mapě světa

10 Led 2010

Globe Mám batoh. Je to cestovní krosna, řekl bych kobaltově modré barvy. Taky jsem si sehnal jehlu s nití. Když někam jedu, zajdu si do jednoho z těch kýčovitých obchodů s turistickými suvenýry a koupím si tam nášivku s místní vlajkou nebo znakem. Tak jako indiáni skalpovali cizí bojovníky, já skalpuju národy jednadvacátého století, abych si poté přišil jejich zmenšené zástavy na svůj kobaltově modrý batoh.

Jsem takový začínající sběratel amatér. Nemám v tom moc systém, ale žít se s tím dá. Dokonce jsem už nějak rozchodil i tu svoji chybu v Budapešti, kde se mi ta jejich červeno-bílo-zelená zdála docela drahá, a proto jsem ji nekoupil. A teď mi tam Maďaři chybí. Ale nebojte se, vy od toho Dunaje, já se tam k vám vrátím, rozměním si nějaké ty forinty a přišiju si vás taky.

Bude další vlajka a vlajky já mám rád. Vlajka to je symbol a lidé potřebují symboly, aby lépe rozuměli světu kolem. A každý z těch barevných fleků na mapě světa má tu svojí. Vlajka pomáhá dotvářet identitu a o ní by měl být tenhle článek.

Četl jsem o ní docela dost, a proto vím naprosto přesně, jak jsou takové články, nedejbože knížky, nezáživné. Plné chytrých věcí, napsaných velkými hlavami, u kterých chudák čtenář postupně ztrácí vědomí, aby ho po vteřině lehkého nesoustředění zcela zaskočil slovní obrat typu „z toho vyplývá“, nebo „za druhé“, přičemž už zcela jistě neví, z čeho má co vyplývat a co bylo za prvé. Tudíž žádný strach, takový článek já psát nebudu. Navíc neznám všechny ty vědecké postupy, struktury, metody na předkládání argumentů a definování definic, a nebál bych se říct, že ty, které aspoň trochu tuším, z celého srdce nesnáším.

Kromě toho jsem teď nějakou dobu mimo Česko, takže mám i trochu praxe, protože těmi identitami se to tu hemží jako doma u Žďárků takovými pavouky, které zdánlivě připomínají sekáče. Aspoň to říkal profesor Žďárek v rádiu, když jsem nakládal věci do kobaltově modré krosny den před tím, než jsem zase na nějakou dobu zmizel ze svého pokojíku s uvadajícím fíkusem benjamínem na psacím stole. Neznám profesora Žďárka a je mi jasné, že bych o něm mohl najít během několika minut hodně věcí, ale nechci. Pro mě bude profesor Žďárek navždy jen hlas s rádia, kde vyprávěl v prosinci 2009 o hmyzu. A tak zajímavě, že jsem to i já vydržel poslouchat, přičemž o hmyzu nevím zhola nic. Takže když se to tu těmi identitami tak hemží, občas o nich i přemýšlím. Snad mi ta praktická zkušenost dodá trochu věrohodnosti, kdybych se třeba rozhodl napsat, že lidé v dáli si vybavují převážně ty pozitivnější věci a stávají se většími obránci své vlastní identity, než když v ní žijí každý den, mohl bych to doložit svým vlastním příkladem nebo třeba tím, jak mi Mattia několikrát vyprávěl o tom, jaké to tam na severu Itálie je krásné.

A kromě toho všeho je téma identity, možná lépe identit, neskutečně zajímavé.

Identita je lidská potřeba

Je přirozené, že každý jedinec má potřebu náležet do nějaké skupiny. Mít na sobě takovou nášivku dodává určitý pocit jistoty, důvěry a usnadňuje orientaci ve světě kolem. Někdo ji chce mít velice pevně přišitou, jiný preferuje volnější vazby, ale nějaká jistota tam vzadu je nutná. Proto někteří věří v boha, jiní se nechtějí na delší dobu oddělit od rodiny a další zplna hrdla křičí třeba Tesla a Dynamo, i když Tesla a Dynamo rozhodně nehrála jako NDT tancuje a s Kometou měla zatracené problémy.

Touha po identitě je přirozená, ale většina identit je umělá. Ač velikost nebo forma se proměnily, příslušnost k rodině či ke kmenu je něco, co bylo vždy stejné. Prostě geny. Člověk se narodí a je to. I když většina lidí hned začne při prvním nádechu hlasitě řvát a naříkat, nic s tím neudělá a jaké geny na nás z rodičů přeskočily, takové je máme. Ale kromě rodiny jsme taky obyvateli městské části, celého města a potom regionu, ať už se tomu říká kraj, län nebo Bundesland. Potom jsme občané státu, který zase leží na jistém kontinentu a zároveň je členem různých mezinárodních organizací, pak tu máme celou Zemi a dál je snad už jen Vesmír a o něm vím ještě míň než o těch broucích.

Kromě toho jsme také studenti, úředníci, tesaři, programátoři a prodavači, což jsou další identity. Stejně jako konzumenti másla Bregott se zelenou krávou na obalu a s nápisem Naturen är god (Příroda je dobrá), cestující ve člunu, nebo fanoušci SK Vysoké Mýto. Ač je to neskutečná směs všelijak připevněných, tvarovaných a barevných nášivek většina jich má společného, že jsou zcela umělé.

Někdo je vymyslel a přesvědčil nás, že bychom do té skupiny měli patřit. Ať už to bylo kvalitou, argumenty, cenou nebo silou.

Národní stát – nejsilnější identita?

Přestože existuje téměř nekonečná řada titulů, které popisují a pomocí těch nadefinovaných definic analyzují současný vývoj ve světě a upozorňují na jeho klesající důležitost, stále je dnes tou nejsilněji přišitou značkou stát, rozuměj národní. Je to takový poměrně solidní kompromis, při kterém jsou si lidé žijící vedle sebe dostatečně blízko a zároveň i daleko, aby se vzájemně příliš nepletli pod nohama, mohli si mezi sebou vyměňovat informace a aby spolu mohli něco vytvářet a něco sdílet.

Tenhle stát tu ale nebyl vždycky. Teorií je několik. Každopádně je výsledkem neskutečně divokých proměn, které vedly k osvícenství, velké francouzské revoluci a průmyslové revoluci, které se tak nějak promíchaly s patriotismem a najednou byla potřeba něčeho, co by ten zmatek zvládlo uřídit. Buď si to uvědomily místní elity a nezbývalo jim než přesvědčit obyvatele o své pravdě, aby se vzdali svých starých identit, zapomněli své jazyky a podřídili se něčemu novému. Nebo si to uvědomili lidé a přesvědčili o tom elity. Ty chytré definice to nazývají stavba národního státu shora, nebo zdola. V obou případech umřelo velké množství těch, kteří se nechtěli nechat přesvědčit.

A snad kvůli těmhle ubitým a dalším, kteří popadali v bojích za vlast, je tato identita natolik silná, že ji ona slovutná globalizace dosud nenahradila něčím jiným.

Stinná stránka a problémy

Doposud je to poměrně pozitivní příběh o státu ochranáři. Nicméně mnoho z těch neznámých vojínů, k jejímž hrobům se chodí klanět všichni pupkatí papaláši, popadalo právě kvůli těmto identitám. Lépe tedy kvůli jejich zneužití. Karel Kryl o tom má skvělou písničku. Ono totiž veškeré takové dělení nakonec nutně vede k tomu, že vznikne skupina my a skupina oni. Ty skupiny si nemohou být rovny, ta, se kterou je dotyčný identifikován, je mu přirozeně bližší, ale většinou se ani vzájemně neuznávají a nerespektují a pak tu máme skvělé my, které mohou všechno a bídné oni, kteří jsou podřadní a nezaslouží žádné slitování.

V takové situaci už nastupují oni pupkáči, kteří obratně manipulují, omezují a budují si na rozdělení obyvatel své pozice. A ti jim to časem začnou věřit, stejně jako uvěřili, že žít v malé jeskyni není tak pohodlné, když sousedi mají větší, nebo že používání češtiny je mnohem vhodnější než němčina.

I přes ty nášivky na kobaltově modrém batohu zase tak velikým fanouškem národních států nejsem, i když mají celou řadu skvělých vlastností a dokázaly toho již vskutku hodně – od vzdělání lidí, po jejich léčení v nemocnicích vybavených naleštěným a fungujícím nářadím. Ale tu identitu si připouštím a uznávám. I pro mě má smysl. Jsem Čechem a nebudu nikdy tvrdit, že tomu tak není. Stejně jako jsem studentem, Evropanem, snažícím se čtenářem Dagens Nyheter, běžcem a pisálkem. A pokud mi nikdo nebude bránit v tom, abych těch identit měl nespočet, nikdo se mnou nebude manipulovat a záměrně ukazovat negativní obraz těch jiných identit a nebude mi určovat, jaké identity mít nesmím, a národní stát do té doby zcela nezmizí, nakonec se s ním nějak srovnám. A možná bych pak byl schopen pro něj něco i udělat. Ono být hrdý jen na to, kde jsem se narodil, by byla docela smutná vizitka. Chtělo by to i něco vytvořit.