M/S Romantika je loď. Docela velká, bílá s modrým nápisem na boku. A nemůže za to, že pro ni vybrali tak otřesné jméno. Na jedenáct palub se může poskládat až 2500 cestujících a taky 470 aut. Patří estonským dopravcům Tallink, kteří se živí převážně tím, že přemisťují Finy do Estonska, Estonce do Švédska nebo třeba Švédy do Lotyšska. Variant je dost. M/S Romantika pak pendluje právě mezi Stockholmem a Rigou. A já se o víkendu zapojil do skupiny uppsalských studentů a nalodil se s nimi.

Pivem proti kýči

Věc funguje jednoduše. Loď má kajuty několika kategorií. Ta nejnižší kategorie je bez oken, se čtyřmi sklápěcími postelemi, malou koupelnou se záchodem, umyvadlem a sprchou. Atmosféru dotváří stolkožidle, dvě zrcadla a televize s pestrou nabídkou placených i volných programů. Vše na 8 m². Efektivita v praxi. Vyšší kategorie mají okna, jsou větší, mají ledničky, mrazáky a lepší postele. Vyšší liga. Až mi bude čtyřicet, budu mít ženu a tři malé caparty, tak potom možná, do té doby mi však 8 m² a chodby plné otevřených dveří do kajut s popíjejícími pasažéry uvnitř zcela vyhovují.

Kromě kajut loď nabízí restauraci, rychlé občerstvení, dětský koutek, konferenční místnosti, kavárnu, bar, saunu, kasino, kabaret, bezcelní obchod s alkoholem a obrovskými čokoládami Toblerone a lízátky Chupa Chups a diskotéku s velkou diskokoulí. Ať je důvod cesty jakýkoli, nějak se těch 17 hodin na palubě přežít musí, tudíž tolik alternativ. Nicméně hodně velká část cestujících je tam právě kvůli těm diskokoulím a alkoholu. Ceny alkoholu ve Švédsku leccos vysvětlují.

Situace vypadá asi takto. Je pátek 17 hod švédského času. Motor vrní, podlaha se lehce pohybuje a loď opouští přístav Frihamnen. Lidé prohledávají loď. Na slunečné palubě někteří zřejmě pozorují stockholmské skörgården, neboli souostroví, my vydýcháváme kilometrový běh z jednoho terminálu na druhý. Zvládli jsme a trajekt neujel. Představování nových tváří. Kamarádi kamarádů a jejich kamarádů. Hi, my name’s Ondra. Hi I’m Noémie. Přizvuk. Francie. To je jasné. Pak zase Christoph, potom někdo jiný a tak dál a já už jen podávám ruku a snažím se usmívat. Už si nepamatuju ani Noémie ani Christopha. Natož jména těch Holanďanek. Abych se probral, beru Marii, Thomase a Łukasze a jdeme obhlédnout situaci v obchodě. Alkoholová sekce stále zavřená, tak se vracíme k domácím zásobám. Jídlo. A pak konečně otvírají, což mně a Emmě umožňuje utratit 119 SEK za žlutou krabici se čtyřiadvaceti malými plechovkami Saaremaa Tuulik. Nic extra, ale pít se to dá.

Později. Venku je určitě tma. My ale sedíme v kajutě plné lidí bez okna. Mají tam spát čtyři, teď tam sedí dobrých dvanáct. Před zrcadlem roste pyramida z plechovek a pak se tak různě přesunujeme po lodi. V kabaretu začíná program a my bohužel měli nápad se jít podívat. Osmdesátá léta, tři tanečníci, šest sedm tanečnic. Barevné oblečení, paruky, pretoriánské přilbice, buřinky a další hrůzy. Pohyby jakžtakž dávají smysl. Nesoudím. Je to dřina, kterou si málokdo dokáže představit. Ale tančit před opilými Švédy kdesi uprostřed Baltu, je mi jich docela i líto. Kýč. Kýč. Tudíž následuje potlesk. Skoro jako na Křižíkově fontáně. Kapela bere do rukou nástroje a začíná další část umělecké tragédie. A Mattiu vybrali do soutěže, takže má v podpaží složené noviny a tančí v páru s jakousi postarší blondýnou. Hudba přestane, Mattia rozkládá noviny, sedá na ně a blondýna mu skáče na klín. Paráda. Brzy vypadává, ale i tak vyhrál čokoládu.

Otevírá diskotéka. Je tam diskokoule, je tam hrozná hudba a jsme tam my. Dlouho. A pak už jen najít po tmě Curaprox, vyčistit si zuby, vyšplhat se do své patrové postele a pokusit se při tom neprobudit zbylé tři spáče.

Průlet městem

V jedenáct dopoledne jsme v Lotyšsku. Jsme celkem velká skupina, což nám umožní hned po deseti minutách v Rize roztlačit místního Lotyše, jehož auto krásně hrabalo u chodníku v těch patnácti centimetrech sněhu. Je rád. Děkuje a usmívá se. My se taky usmíváme a slunce nám svítí do očí. Jinak solidně mrzne. Velká skupina se dělí, rozpadává a zase spojuje. Jsme v čepicích a rukavicích, s foťáky v rukou a v ulicích je docela mrtvo. Sníh je všude, ze střech shazují metrové i delší rampouchy. My nemáme peníze a máme hlad.

Tedy lépe, nemáme místní laty. I když byl výlet naplánován hodně na rychlo, i tak jsem stihl zjistit nějaké ty základní informace. Vím, že jeden lat znamená 37 CZK, 14 SEK nebo případně 1,4 EUR. Vím také od Pēterise, kterého jsem minulý semestr potkal v Uppsale, kam zajít na dobrý oběd. Vím, jak se dostat nejrychleji do centra a jak centrum zhruba vypadá. Ale nechávám to na jiných. Zkouším pohodlnou roli. Ale stejně, bez informací to nejde, informace to je pravá hodnota a já bez informací nefunguju. A proto také vím, že na Lotyše dopadá ekonomická krize neskutečně tvrdě, nezaměstnanost je 22% a oproti loňskému roku stoupla a 11%, vzhledem k situaci hlad a žádné laty je mi však mnohem užitečnější informace, že skoro všude berou kreditní karty.

Takže hra na turisty pokračuje v restauraci. Máme jídelní lístky a objednané kapučíno. Proti mně sedí Marie, vedle ní Christoph a my se tlačíme tři vedle sebe. Mattia je tak akorát a Emma je hubená, takže to jde. Přichází servírka a my ukazujeme v praxi svůj zájem o lotyšštinu, tudíž labdien, dobrý den. Jinak se nechytáme. Francouzština, němčina, italština, švédština ani čeština nepomáhá. Servírka se lehce usměje. Asi poslední lotyšský úsměv, kterého jsem si ten den všimnul. Zhltneme chutné bramboráky s lososem a ven.

Pomník svobody a dva mrznoucí vojáci na stráži, sníh v parku, sněhuláci, zmrzlá voda v příkopě a spousta kachen. Samci zelené hlavy, samice nenápadné. Obcházíme centrum z východu a podchodem pod silnicí a tratí vyzdobeným barevnými mozaikami a hrajícím harmonikářem bez rukavic se dostáváme k velkým halám s tržnicí. Plno stánků se vším. Ano, se vším. A hlavně rybina. Fuj. Haly kdysi sloužily k výrobě Zeppelinů. Pěkné. Představuji si ty ohromné vzducholodě, tu techniku, stroje, plyn, nebo co do nich cpali a cítím rybinu. Na trhu se platí jen hotově, tudíž žádné zběsilé nákupy, jen pochodování davem Lotyšů, přičemž pro mnoho z nich je mateřským jazykem určitě ruština. Nosí tmavé oblečení. Nesmějí se. Brání se pohledu z očí do očí. Ženy jsou hodně namalované. Hodně podobné tomu, jak cizinci popisují Čechy…

Našich šest hodin v Rize pomalu končí a my probíháme a prokluzujeme centrem města. Můj foťák stále bezpečně v batohu, fotí ostatní. S kostelem, před Domem Černohlavců, ve dvou, ve třech. Usmívat se. Turisté.

Všude kolem hanzovní domy, staré hanzovní domy a my procházíme kolem, směr přístav. Závěrečná fotka s nápisem Riga za našimi zády a na loď. A já z Rigy skoro nic neviděl. Tallin mi byl sympatičtější, ale rád někdy příště poopravím názor. Až budu cestovat kvůli poznávání míst, ne kvůli lidem, se kterými jsem tam byl tentokrát.

Související články

• Jak jsem objevil Bornholm
• Úžasný Gotland
• Ze střechy opery
• Zeď, věž, zeď, věž, zeď, věž a uprostřed je Tallinn
• Expedice Brno