Čtvrtého března, lehce odpoledne, Uppsala, vlakové nádraží. Před chvíli jsem prokličkoval zasněženým městem, zaparkoval kolo do jednoho ze stojanů a teď už sedím ve vlaku. Takový obyčejný vlak. Pendluje mezi Uppsalou a Stockholmem. Venku je zima a fouká vítr. Dost. Předek lokomotivy je pěkně namrzlý. A v Baltu zamrzají velké trajekty i menší ledoborce, které je jely vysvobodit. Odjíždíme od perónu, ale žádná velká rychlost, spíš zpomalujeme. Stojíme. Ujeli jsme asi padesát metrů, docela krátký výlet. Někteří cestující vykukují do uličky, jiní čtou, další zase se sluchátky na uších čučí do počítačů.

Dvě minuty nic a pak rozhlas. Hlas: „Máme nějaké problémy s brzdou, během několika minut by ale mělo být všechno v pořádku.“ Za minutu prochází průvodčí a kontroluje jízdenky. Studentskou kartu vidět nechce. Konečně, vypadám přeci jako skutečný student. Rozpadající se batoh leží na sedačce vedle, žvýkám housku.

Čtyři minuty. Jedeme znovu. A zase rozhlas. Strojvedoucí: „Měli jsme problém s brzdou. Zapomněla jsem odblokovat brzdící páku a bez toho se vážně jezdit nedá. Byla to MOJE chyba. Máme zpoždění asi sedm minut, ale všechny navazující spoje bychom měli stihnout. Omlouvám se!“

Jedeme. Já v duchu: „Wow!“ Ostatní kolem: spí, čtou, čučí do počítačů a tak podobně. Převzetí osobní zodpovědnosti a omluva? No a co, to je přeci normální!

Související články

• Rok na Uppsala Universitet, rok v Uppsale, rok ve Švédsku, II. část
• Já nejsem nemocný, já jsem jenom Švéd
• Poznámky z Ukrajiny
• Úžasný Gotland
• Kånken – 16 litrů rovnajících švédská záda