Švédi na Karlově mostě. Nějaká ta mrtvola, dým, rozházená zbroj a v pozadí Hradčany. Nepamatuji si to úplně přesně. Ten obraz visí v bludišti na Petříně. Tam vedle těch zakřivených zrcadel, kde mohou žirafy být na chvíli malé a prďolové zase velicí.

Švédsko to je pro nás zima, hokej, tenis, IKEA a pak snad to, že nám kdysi vyplenili Prahu a rozkradli Rudolfovy sbírky cenných předmětů. Byla mezi nimi i bible Codex Argenteus, která teď mimochodem odpočívá v univerzitní knihovně tady v Uppsale. Vskutku kruté příkoří.

Ale o něm psát nehodlám. Švédi se tehdy na tom mostě neocitli náhodou. Právě končila třicetiletá válka a oni měli jednu z nejsilnějších armád té doby. Vojensky na tom byli hodně dobře, ale ekonomicky to už bylo horší. Každá vojna něco stojí a celé tohle dobrodružství trvalo třicet let. Někdo ty vojáky musel nakrmit, obléct a vyzbrojit, což státní kasu stálo pořádný peníz. A já dneska budu psát o té zbroji.

Tedy, lehce ji zmíním, ukážu, jak jsem vnímavý mladý muž, jakého mám pamatováka a pak klidně přejdu k obyčejnému popisu výletu do jedné z vesnic, kde tu zbroj vyráběli.

To bylo tak. Byly velikonoce, což je pro křesťany velký svátek. Pro mne to je nic. Prostě volno. Tak jsme si naplánovali úžasný auto-výlet na jih. Za sluncem do Göteborgu a Malmö. Zní to možná vtipně, ale ano, tenhle vzdálený jih se sluncem nás naplňoval vidinou tepla a snad, tajně, i slunečních brýlí. Jenže v tom plánování jsme jaksi zapomněli zamluvit ono auto. A protože byl pátek, kterému se říká Velký a na rozdíl od české kotliny se švédskému Cyrilovi Svobodovi kdysi podařilo prosadit Velký pátek jako státní svátek, byly všechny pobočky autopůjčoven zavřené. Selhání. Mladí by to nazvali jako epic fail. Tak jsem prohledal svého průvodce a vidina víkendu stráveného v Uppsale nás vyděsila na tolik, že jsme nasedli do prvního možného autobusu a vyjeli se podívat na jeden z těch skvostů, kde se dříve vyrábělo železo – Forsmark.

FOTOGALERIE: Östhammar a Forsmark (38 fotek)

Švédské armády byly veliké a potřebovaly tudíž hodně železa a zbroje. Nějaká ložiska železné rudy Švédi měli, ale moc nevěděli, jak železo vyrábět. A proto švédský král Gustav II. Adolf potřeboval odborníky. Sehnal je v Nizozemí, přesněji ve Valonsku. Začal spolupracovat s rodinou De Geer, která dále rekrutovala valonské odborníky do Švédska. Jediný problém představovalo náboženství. Švédsko jako šampion protestantismu katolíky na svém území rozhodně netolerovalo. Ale už tehdy byl byznys prostě byznys. Gustav Adolf zbraně potřeboval, tak Valonům jejich katolictví povolil. S podmínkou, že budou žít v uzavřené komunitě, nebudou se mísit s místním obyvatelstvem a budou poslouchat svého pána De Geera.

A my jsme vyměnili autobus za pochod po silnici uprostřed luk a pastvin, kde jsme se snažili stopovat. Po deseti kilometrech snažení jsem se ocitl na sedadle spolujezdce s Mattiou na klíně vedle švédského venkovana v gumákách. A tenhle anglicky hovořící řidič bydlící údajně v jednom z těch červených dřevěných domů nás dovezl zbývajících deset kilometrů.

Forsmark. První dojem: bílá barva. Na fasádě všech domů. Všech. Všechny stejné. Až na sídlo De Geerů na jednom konci vesnice a kostel na straně druhé. Mezi nimi silnice s řadou bílých domů podél. Jeden jako druhý. Podle pravítka. Jako v táboře. A v nich kdysi bydleli ti Valoni, co pro Švédy vyráběli zbraně. Struktura vesnice měla prý ulehčit život a částečně i symbolizovala podřízené postavení před De Geerem. Na jedné straně panské sídlo a úniková cesta vedla jen přes kostel se hřbitovem okolo.

Byl pátek, státní svátek, my tam seděli před kostelem a koukali na druhou stranu vesnice. Slunce. Ano, slunce. Pak jsme se prošli po zamrzlém rybníce a vydali se zpět. Nebylo to zlé. Po deseti kilometrech marného snažení nás naložil jeden ze Švédů do svého velikého auta a odvezl k autobusu.

Stejně jako je švédská velmocenská éra dávnou minulostí, Valoni nakonec podlehli asimilačním tlakům a dneska snad jen podle několika málo příjmení můžete hádat jejich přítomnost. Zbylo jen pár vesnic, které navíc kdysi vypálily carské armády. A my tam byli. Večer jsme se pak i my asimilovali v nebezpečně mezinárodním prostředí, a když jsem pak Švédům sděloval poselství o valonské vesnici, kterou jsem navštívil, kroutili hlavami a ptali se, co že to ten Forsmark je?

FOTOGALERIE: Östhammar a Forsmark (38 fotek)

Související články

• Sthlm
• Úžasný Gotland
• První řádná investice
• Cesta na sever
• Dobytí jižního pólu