Nagelované vlasy a kožená bunda. A sebevědomí, které já nikdy nebudu mít. Přijde k neznámé sedící ženě a začně do ní hučet. Ona zakoulí očima, on se jen otočí a jde. A pak to zkouší jinde. Je mu asi 16, ale možná víc, věk se mi hádá špatně. Není sám a jejich plné Oslo S, neboli oselské hlavní nádraží. Ne, že by to v jiných velkoměstech bylo jiné, nádraží jsou emigrantů plná, ale já jsem teď právě na tom Oslo S, tak proto píšu o těch oselských.

Oslo S je velký komplex, propojený i s autobusovým nádražím a nabízí všechno, co se dá od takového komplexu očekávat. Trafiky, obchody s květinami, fastfoody, kosmetiku, internet, záchody za 10 NOK a mnoho dalšího. A tenhle komplex leží téměř v centru Osla. Téměř? Protože Oslo snad ani žádné centrum nemá. Teda, je tu ulice Karl Johans gate, podle krále Karla Johana, která vystřeluje na severozápad od nádraží, na téhle ulici stojí Storting, což je parlament, katedrála, pak takové náměstí uprostřed něhož si Norové postavili norské národní divadlo a aby to bylo všem jasné, obestavili ho Ibseny a Bjørnsony. Na stejném náměstí stojí univerzita a na kopci pak docela skromný královský zámek. Nedaleko od náměstí, směrem k moři, nelze přehlédnout radnici, kde vám jednoho krásného 10. prosince předají Nobelovu cenu míru. Tak tohle je asi centrum Osla.

Na jih od nádraží se na nábřeží nachází nová budova opery a baletu. Moderní a netradiční, pěkná. Ne všude mají tak bojácné politiky jako v Praze. Ta opera (používat pořád opera a balet je moc dlouhé, nic víc) má stoupovou střechu, po které se dá vylézt až úplně nahoru a tam třeba pít, jíst, mluvit nebo fotit. A pokud máte štěstí, můžete fotit pěkné panorama, pěkné racky nebo pěkné lidi. Třeba takové ty blonďaté  a modrooké Seveřanky, nad kterými každý muž aspoň jednou přemýšlel, jak asi vypadají bez šatů. Ale zpět k umění, o to tam přeci jde. Můžete se jít podívat dovnitř, a pokud je to tam aspoň z poloviny tak zajímavé jako zvenku, tak to stojí za to. Já nevím, já byl jen na té střeše.

V Oslu už jsem jednou byl. Jsou to dva roky. Půl dne jsem tam chodil s lyžemi v rukou a druhého půl dne zase zabrala cesta na poloostrov muzeí Bygdøy. Tudíž představu co dělat a kam nechodit jsem měl. Ne že by Thor Heyerdahl nestál za to a třeba vikingské lodě nebyly zajímavé, ale takto zbyl čas na jiná místa. Vzhledem k téhle zkušenosti jsem tedy věděl, kde si na nádraží schovat batoh a že turistické informace, kde vám něco poradí a doporučí, se nachází hned u východu z nádraží za sochou obřího tygra. A tohle jsem si kromě už zmíněné opery vybral já: Holmenkollen, Vigelandův park, Ullevål, Bislet, Akershus a Nobel Peace Center.

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

Nahoru z centra na Holmenkollen to může být nějakých pět, šest kilometrů. Nechá se jet autobusem nebo vlakem, ale cesta pěšky za pěkného počasí je nejenom příjemnou příměstskou turistikou, ale je docela dobrá i pro postupné zjišťování toho, jak jsou někteří Norové neskutečně bohatí a bydlí ve velkých domech s výhledem na fjord pod sebou. Pro stěhování chtivé je ale dobré dodat, že tihle bohatí Norové, kteří mohou koukat na fjord a pít při tom kafe na verandě, žijí v zemi, kde je docela zima a hlavně několik měsícu celkem dost depresivní tma. Cestou také zjistíte, že se Norové dost rádi hýbou. Ač je to do kopce, šlapou tam na kolech jako šílení. Oproti Švédům z Uppsaly nebo částečně i ze Stockholmu to však je převážně taková ta rekreační turistika, žádné nahrazování městské hromadné dopravy. Oselští mají sice možnost nasednout  na městská kola modré barvy, aby je pak zase odložili na určená místa, ale ve srovnání se Švédskem jsou silnice cykloprázdné. Snad za to můžou ty kopce, na které ve Švédsku nenarazíte.

Ale konec pseudoanalýz. Nahoře na tom kopci je skokanský můstek a lyžařský areál. Jak pro amatéry, tak pro profesionály. Pro ně je pak vítězství na Holmenkollenu něco jako pro fotbalistu výhra v Brazílii nebo pro hokejistu v Kanadě. Je to prostě takový symbol. Aspoň tak o tom, kdysi mluvil jeden lyžař v televizi. Už si nemapatuju, který to byl a jak to přesně říkal, ale zaručeně u toho funěl a měl v jedné ruce svoje lyže, abychom všichni viděli tu značku, kvůli které vyhrál. Je ale docela dost dobře možné, že to s tím symbolem je úplně jinak, ať už je to jak chce, tak v roce 2011 se mistrovství světa koná právě na Holmenkollenu. Takže se tam staví a buduje a ten můstek vypadá neuvěřitelně pěkně. Vysoký, na vrcholu kopce, tribuny připomínají kotel a elegantní zábrany proti větru.

Cesta zpět toho moc nového nenabídne, ale v názoru na dvojice kafe-fjord a Nor-rekreační cyklista se jenom utvrdíte. Nebo jednoduše nasednete na autobus a jste zpátky ve městě za pár minut. Já jsem to dolů sešel a kromě bolavých nohou to mělo i pozitivnější důsledek, a to, že jsem se po cestě zastavil ve Vigelandově parku. Park je pěkná zástavka hned z několika důvodů. Všude je zeleno, spousta soch, které svou realistickou podobou zodpoví všechny vaše anatomické otázky, pak je to také zadarmo a neexistuje tam něco jako otevírací doba.

Když už jsem se dostal k těm pochodových cvičením a implicitním zprávám o pozitivech sportování, tak to ještě trochu zexplicitním. Ano, implicitní, explicitní, pozitiva, dám si příště pozor. Takže když třeba druhý den rozhýbáte nohy (samotného by mne zajímalo, kolik toho může člověk za den po městě nachodit), zase pár kilometrů z centra, tentokrát na sever, leží fotbalový stadion Ullevål. Kromě toho, že tam hraje své domácí zápasy Vålerenga Oslo, což, uznávám, není zrovna informace, která by u průměrného Středoevropana měla způsobit nějakou reakci, tak je to i domácí stadion pro norskou reprezentaci. A Češi tam před několika lety úspéšně bojovali o mistrovství světa. Bylo to ke konci roku, písek místo trávy a štístko Vláďa Šmicer to tam šoupnul, 0:1. Žádná tečka, ale vykřičník!

Pokud vám předchozí věta nic neříká, nebo vám dokonce připadá divná, tak Ullevål rozhodně vynechejte. Sedněte si třeba na jednu z těch lodí, co pendlují mezi přístavem a Bygdøyem a projděte si například muzeum polární lodi Fram. Pokud však ta fotbalová věta žádné negativní emoce nezpůsobila, ba právě naopak, pak je Ullevål místo pro vás. Nejde jen o samostatný stadion, ale v útrobách Norové vytvořili fotbalové muzeum, které vás provede historií fotbalu. Ač toho Norové moc nevyhráli, což příkladně ilustruje síň slávy a trofejí, která raději ani neexistuje, materiálů a exemplářů tam mají rozhodně dost. A velice vkusně prezentovaných.

Jak už je skandinávským zvykem, i ženský fotbal tam má své místo. Zaryté antifeministy a další “opravdové a správné chlapy” ale snad uklidní to, že toho mužského tam je víc. A než vás vypustí na tribunu, na střídačku a na trávník. Než vám ukáží, kde sedává Harald V. při finále norského poháru, tak neuniknete tomu slavnému norskému večeru, kdy tehdá v tom osmadevadesátém ve Francii porazili Brazílii 2:1. Ačkoli jim to vítězství bylo nakonec k ničemu, byl to ten nejlepší zápas v norské historii. Alespoň mi to prozradil nadšený průvodce mé jednočlenné skupiny. Jaká byla toho dne návštěva v muzeu polární lodě Fram je těžké hádat.

Konec první části…

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

OSLO – nějaké ty rady a informace

VisitOslo.com – oficiální stránky, brána pro všechny návštěvníky, obsahuje snad veškeré informace, které se Osla týkají. Od map a předpovědi počasí, přes doporučený program, až po aktuální informace. Naprosto skvělý web, který by měl být vzorem pro ostatní města.

Vikingskipshuset – muzeum vikingských lodí. Vikingové jsou součástí norské historie, takže asi stojí za návštěvu. Na místě najdete několik “korábů”, různé dobové artefakty a spoustu informací. Vstupné není zase tak drahé, ale pokud vám stačí jen letmý pohled, zeptejte se u pokladny, jestli si můžete prohlédnout obchod se suvenýry. Z něj můžete alespoň jednu loď vidět zadarmo…

Kon-Tiki Museet – postavit si vor a doplout z Afriky do Latinské Ameriky, pak zase postavit jiný a vydat se z Ameriky do Polynésie. Tak fungoval Thor Heyerdahl, norský mořeplavec a jedna z norských národních ikon. Muzeum vystavující jeho originální plavidla, některé zmenšené modely, mapující Heyerdahlovy cesty (mimo jiné Ra, Tigris, Kon-Tiki) a život rozhodně stojí za návštěvu.

Vigeland museet og parken – Vigelandův park je po právu jedno z nenavštěvovanějších míst v Oslu. Norský sochař rozmístil v parku 212 soch zobrazujících člověka ve všech možných polohách. Obzvlášť povedený je čtrnáct metrů vysoký Monolitten vytvořený z jednoho kusu kamene. Celý park je velice příjemné místo, veřejnosti přístupný zadarmo čtyřiadvacet hodin denně. V parku se nachází i muzeum, ale osobní zkušenost nemám.

Den Norske Opera & Ballett – v roce 2008 přibyla Oslu nová dominanta, Norové tehdy otevřely novou budovu opery a baletu. A stavba je to i v kontextu moderní architektury oselského centra skutečně netradiční. Bílá budova s pozvolnou střechou vyloženě vybízí k výšlapu nahoru nebo k posezení při západu slunce nad fjordem. Klišé, možná kýč, ale rozhodně to stojí za to! Možnost prohlídky interiéru s průvodcem je samozřejmostí, já jsem nicméně spokojeně přežvykoval housku a popíjel čaj na střeše.

Nobels Fredssenter – Oslo je tím místem, kde se každoročně uděluje Nobelova cena míru. Moderní muzeum na nábřeží u radnice nabízí možnost nahlédnout pod pokličku vybírání laureátů a udílení cen,  představuje jednotlivé držitele ceny a přibližuje i život zakladatele – Alfreda Nobela. Obzvlášť speciální elektronická kniha popisující Nobelův život stojí za pozornost. Ačkoli poměrně malé, muzeum je skvěle vybavené a zanechává rozhodně pozitivní dojem. A třeba vás i přesvědčí, že Obama dostal cenu oprávněně…

Nasjonalgalleriet – v Národní galerii najdete ten slavný Munchův výkřik. Tedy jeden ze čtyř Munchových Výkřiků. Byl kdysi ukraden, poté zase nelezen. Kromě Muncha nabízí galerie i obrazy dalších norských malířů, především pak “krajinky” s fjordem a život na venkově. Munch je jeden z nejvýznamějších Norů, tak návštěva zřejmě stojí za zvážení. Celkově ale galerie nenabízí nic speciálního, co by v jiných evropských galeriích nebylo. Nicméně, vstup do galerie je zadarmo, což rozhodně přidává plusové body.

Akershus slott og festning – pevnost Akershus se nachází přímo nad oselským přístavem a její vysoké zdi nelze přehlédnout. Kromě pěkného výhledu na přístav a fjord toho nicméně moc nenabízí. Celá pevnost je stále vojenským objektem a nebýt muzea válečného odboje, které se v areálu nachází, asi by šla ze seznamu nutných zastávek jednoduše vyškrtnout. Tedy pokud nejste doopravdy fanouškem vojenství a historie, všech těch starodávných norských králů a prohlídek hradů. V pevnosti je i popraviště, kde byli za německé okupace popravení někteří odbojáři a po válce provedli to samé i s Vidkunem Quislingem.

Norges Hjemmefrontmuseum – poměrně malé muzeum válečného odboje proti německým okupantům přibližuje období mezi lety 1940-1945. Od německé invaze, útěku krále a vlády, přes německou správu až po formování odboje, domácího i exilového. Pro válečné nadšence jednoznačně zajímavé místo. Ve dvou patrech expozice se nachází množství exemplářů a modelů od oblečení vězňů, vysílaček, domácí výrobny zbraní, válečných plakátů, novinových článků, fotek a videí. Vyznění, nebo tedy pokus o něj, je zřejmé, Norové jednotně čelili okupantům, kolaborantů příliš nebylo…

Holmenkollen – na kopci nad Oslem je ráj lyžařů a fanoušků lyžování. I když zrovna není březen, kdy se konají hlavní závody a soutěže, Holmenkollen stojí za návštěvu. Kromě lyžařského areálu a muzea, Holmenkollen nabízí velice pěkný výhled na město a na Oslofjord. Cesta nahoru do kopce může být i příjemnou procházkou, pokud vás přestanou bavit muzea a zatoužíte po troše příměstské přírody. A jako bonus si prohlédněte internetovou prezentaci Holmenkollenu s návykovou skokanskou hrou.

Fotballmuseet – malé, ale povedené fotbalové muzeum na stadionu Ullevål ocení fotbaloví nadšenci. Pestré muzeum přibližuje začátky fotbalu na severu Evropy, jeho rozšiřování, představuje norskou ligu, pohár, reprezentační týmy a v ceně vstupenky je i prohlídka stadionu, kabiny domácích a sbírky dresů. V přilehlém fan-shopu můžete zakoupit libovolné fotbalové vybavení a suvenýry. A hlavně nezapomeňte, Norsko nebylo nikdy poraženo Brazílií ani Argentinou!

Oslo domkirke – oselská katedrála se nachází těsně vedle hlavní ulice Karl Johans gate. Aspoň náhlednout a ujistit se v tom, že Norové jsou, tedy spíše dříve byli, protestanti, by jste mohli. Přiléhající tržnice je zase plná turistů sedících u kávy a prohlížejících ty zaručeně nejpravější norské suvenýry a řemeslné výrobky.

Stortinget – budova norského parlamentu stojící na ulici Karla Johana působí zvenku velice příjemně. Není vůbec tak monumentální jako například ta budapešťská nebo stockholmská, což je možná důvodem toho pozitivního vyznění. Před vstupem do budovy se nechá sedět na jedné z laviček, pozorovat procházející, sochy lvů, poslouchat projíždějící tramvaje a třeba psát pohled mamince. Pro politické fanatiky je možná i prohlídka interiéru, ale k tomu jsem se zatím nedostal.

Kongehuset – stejně decentně jako parlament vypadá i královský palác nacházející se na vyvýšenině na druhé straně náměstí. Zatímco jeho vstup chrání jezdecká socha krále Karla Johana a několik vojáků hradní stráže, z ostatních směrů je zámek obrostlý parkem. Během turistické sezóny je palác přístupný veřejnosti, a přestože jsem vevnitř nebyl, zkušenost z podobných míst radí dovnitř nechodit, jelikož příliš zajímavého většinou nenabízí. Faktor autorova omylu je samozřejmě možný.

Rådhuset – narozdíl od parlamentu a královského paláce je budova oselské radnice nepřehlédnutelná a počítá se mezi dominanty města. Obrovská budova se dvěmi věžemi hostí každoročně slavnostní předávání Nobelovy ceny míru. Veřejnost se do budovy také bez problému dostane. Vnitřní výzdoba inspirovaná jak norskou mytologií, tak i běžným životem je docela zajímavá, nicméně zvenku vypadá budova zajímavěji.

Norsk Folkemuseum – lidové muzeum, nebo jak by se dal název přeložit, nabízí pohled na život, tradice a zvyky v Norsku, především pak na norském venkově. Muzeum se nachází na poloostrově Bygdøy, kam se dostanete lodí z přístavu, autobusem nebo procházkou podél pobřeží, a je to údajně jedno z nejlepších oselských muzeí. Mně na něj čas zatím nevyšel, tudíž nemohu potvrdit, ani vyvrátit.

Frammuseet – stejně tak nemohu blíže popsat dalšího souseda z Bygdøye, muzeum polární lodi Fram vystavující obří loď, kterou kdysi kormidlovali polárníci Fridtjof Nansen a Roald Amundsen. Vzhledem k důležitosti a posedlosti Norů k moři a lodím, byste toto muzeum vynechat neměli. Já ho zatím úspěšně ignoruji a přežívám vcelku obstojně, nicméně jednou se tam rozhodně podívám.

Munch-museet – pro umění znalé, které neukojí Munchův Výkřik v Národní galerii nabízí Oslo i samostatné Munchovo muzeum. Vstupné, narozdíl od galerie, není zadarmo, nicméně i tady můžete zažít atmosféru muzea, které bylo vykradeno. I tyto ukradené obrazy však Norové později našli…

Související články

• Oslo, sága pokračuje
• Ze střechy opery
• Krabička z Grónska
• Norsko, země na severu, trochu jinak III. díl
• Dobytí jižního pólu