Posledně jsem skončil u fotbalového muzea a psal něco o sportování chtivých Norech. Než vás vyděsím další sportovní zmínkou, ujistím vás, že je snad tou poslední. Nepíšu o tom však jenom kvůli přesvědčení, že občas trochu rozhýbat své tělo není vůbec špatné ať už se jedná o jakoukoli aktivitu, ve slabé chvíli a pod vlivem pravdomluvných látek bych dokonce i souhlasil s krasobruslením, ale sami Norové se snaží své hlavní město prezentovat jako Capital of culture and nature, takže on ten pohyb z té kultury a přírody tak nějak vyplývá.

Tudíž ten, kdo se aspoň trochu zajímá o atletiku, zná Zlatou ligu, nebo tedy Diamantovou, pokud diamant nebyl už dostatečně drahým kovem a soutěž byla opět přejmenovaná, omlouvám se za neznalost. Ale nehledě na název ti atleti se každý rok jednou sejdou v Oslu na stadionu Bislet a tam běhají, skákají, vrhají a házejí. A tenhle Bislet leží někde mezi královským palácem a Vigelandovým parkem. Stadion je to v porovnání s těmi obrovskými monstry v Římě, Paříži, Berlíně nebo Londýně prťavý, ale za to působí velice příjemně. Navíc je přístupný veřejnosti. Takže pokud máte s sebou v brašně tretry, což většina turistů jednoznačně mívá, můžete projít bránou, seběhnout několik řad zelených sedaček a jste na oválu. Svá lýtka tady protáhli Usain Bolt nebo Blanka Vlašić a vy si je tam můžete protáhnout taky. Nebo se jen na jednu z těch sedaček posadit a dívat se na probíhající pod vámi.

Ale uznávám, že to žádný dechberoucí zážitek asi není, navíc sedět se dá v Oslu skoro všude. Třeba v jednom z parků, kterých je ve městě dost nebo třeba na nábřeží v přístavu. Tam se dá dívat na lodě nebo na rybáře na těch lodích. A odolávat rackům kolem. Když vás to už přestaně bavit, hned nad přístavem je pevnost Akershus.

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

Akershus je vojenská pevnost, kterou postavili k obraně města, a i když se neví, kdy přesně to bylo, troufnu si tvrdit, že to bylo dávno předtím, než jsem se narodil. A stejně tak jsem si jistý, že to bylo mnohem dřív, než jste se narodili vy. Pevnost je stále vojenským objektem, takže přestože se tam dostanete bez problémů, pozor na vojáky. A pozor taky na hradby. Vystražné cedule tvrdí, že jsou strmé, to kdybyste si toho sami nevšimli.

Uvnitř v pevnosti je hrad a taky muzeum válečného odboje. Hrad je prostě hrad. Muzeum je malé, ale stojí za to. A to dokonce i pro ty, kteří se nechystají psát bakalářskou práci o tom samém válečném odboji. Je to muzeum o dvou patrech plné Quislingů, Terbovenů a Hitlerů, odbojářů a všeho toho co ke správnému odboji patří. Od novin a vysílaček až k podomácku vyráběným zbraním. Ale stop. S podobným obsahem hodlám příští rok nudit dr. Matějku, nikoli teď vás.

A u východu z muzea to přišlo. Moment, který budu jednou vyprávět svým vnukům a ten příběh se bude za dlouhých zimních večerů u svíčky a horkého čaje dál předávat z generace na generaci rodiny Pokorných. Jako se Hrabalův Dítě chlubil habešským císařem, já se můžu chlubit norským králem. I přesto, že mi všichni tihle králové a královny dneska připadají neskutečně přežití. No, ale dobrá, za to Harald nemůže. Dokonce si myslím, že to Haralda asi ani nezajímá. Navíc já jsem žádné vyznamenání nedostal, jelikož jsem mu neservíroval nadívaného velblouda, naopak jsem do něj málem vrazil. Zrovna stoupal po schodech a za chvíli třásl rukou nějakému norskému staříkovi v obleku. Viděl bych to na válečného veterána. Já jsem stál u zdi kousek od nich a osvícený královým majestátem jsem ani nestačil vytáhnout foťák.

Kromě Haralda je další oselskou zajímavostí Centrum Nobelovy ceny míru, které se nachází ve staré nádražní budově na nábřeží u přístavu. Ač budova stará, tak muzeum nové. A plné takových těch moderních efektů, barev, zvuků a počítačů. Tak by se to asi Alfredovi líbilo. V prvním patře naleznete nejprve fotografie všech laureátů i s odůvodněním jejich ocenění. Je tam i Barrack, na jehož černý obličej s bílými zuby se postupně probliká nápis: “… for his extraordinary efforts to strengthen international diplomacy and cooperation between peoples.” Vskutku přesvědčivé. Neobyčejně přesvědčivé.

Hned za hájem barevných fotografií se nachází malá komůrka se stolem, na kterém leží prázdná kniha. U stropu visí projektor a když začnete listovat prázdnou knihou, objeví se text. Nobelův život. Když se dotknete jednotlivých obrázků či textů, ty se zvětší, roztáhnou a zpodrobní, začnou se hýbat. Jako v Harry Potterovi. Čáry a magie. Hýbají se jeho vynálezy, jeho továrny, přátelé a ženy jeho života (nebylo jich moc), dokonce i ta slavná závěť, která umožnila vznik Nobelovy nadace a stala se tak v důsledku příčinou existence té knihy, nad kterou můžete čarovat svýma rukama.

A až projdete životopisy a vyslechnete interview s tou hromadou důležitých lidí, můžete si v obchůdku se suvenýry koupit magnetickou figurku amerického prezidenta, pohled Gorbačovovy hlavy se skvrnou nebo sbírku citátů. Třeba tenhle od Elie Wiesela: “The opposite of love is not hate, the opposite of love is indifference.”

Tak jsem viděl Oslo.

FOTOGALERIE Z OSLA: 63 fotek

OSLO – nějaké ty rady a informace

VisitOslo.com – oficiální stránky, brána pro všechny návštěvníky, obsahuje snad veškeré informace, které se Osla týkají. Od map a předpovědi počasí, přes doporučený program, až po aktuální informace. Naprosto skvělý web, který by měl být vzorem pro ostatní města.

Vikingskipshuset – muzeum vikingských lodí. Vikingové jsou součástí norské historie, takže asi stojí za návštěvu. Na místě najdete několik “korábů”, různé dobové artefakty a spoustu informací. Vstupné není zase tak drahé, ale pokud vám stačí jen letmý pohled, zeptejte se u pokladny, jestli si můžete prohlédnout obchod se suvenýry. Z něj můžete alespoň jednu loď vidět zadarmo…

Kon-Tiki Museet – postavit si vor a doplout z Afriky do Latinské Ameriky, pak zase postavit jiný a vydat se z Ameriky do Polynésie. Tak fungoval Thor Heyerdahl, norský mořeplavec a jedna z norských národních ikon. Muzeum vystavující jeho originální plavidla, některé zmenšené modely, mapující Heyerdahlovy cesty (mimo jiné Ra, Tigris, Kon-Tiki) a život rozhodně stojí za návštěvu.

Vigeland museet og parken – Vigelandův park je po právu jedno z nenavštěvovanějších míst v Oslu. Norský sochař rozmístil v parku 212 soch zobrazujících člověka ve všech možných polohách. Obzvlášť povedený je čtrnáct metrů vysoký Monolitten vytvořený z jednoho kusu kamene. Celý park je velice příjemné místo, veřejnosti přístupný zadarmo čtyřiadvacet hodin denně. V parku se nachází i muzeum, ale osobní zkušenost nemám.

Den Norske Opera & Ballett – v roce 2008 přibyla Oslu nová dominanta, Norové tehdy otevřely novou budovu opery a baletu. A stavba je to i v kontextu moderní architektury oselského centra skutečně netradiční. Bílá budova s pozvolnou střechou vyloženě vybízí k výšlapu nahoru nebo k posezení při západu slunce nad fjordem. Klišé, možná kýč, ale rozhodně to stojí za to! Možnost prohlídky interiéru s průvodcem je samozřejmostí, já jsem nicméně spokojeně přežvykoval housku a popíjel čaj na střeše.

Nobels Fredssenter – Oslo je tím místem, kde se každoročně uděluje Nobelova cena míru. Moderní muzeum na nábřeží u radnice nabízí možnost nahlédnout pod pokličku vybírání laureátů a udílení cen,  představuje jednotlivé držitele ceny a přibližuje i život zakladatele – Alfreda Nobela. Obzvlášť speciální elektronická kniha popisující Nobelův život stojí za pozornost. Ačkoli poměrně malé, muzeum je skvěle vybavené a zanechává rozhodně pozitivní dojem. A třeba vás i přesvědčí, že Obama dostal cenu oprávněně…

Nasjonalgalleriet – v Národní galerii najdete ten slavný Munchův výkřik. Tedy jeden ze čtyř Munchových Výkřiků. Byl kdysi ukraden, poté zase nelezen. Kromě Muncha nabízí galerie i obrazy dalších norských malířů, především pak “krajinky” s fjordem a život na venkově. Munch je jeden z nejvýznamějších Norů, tak návštěva zřejmě stojí za zvážení. Celkově ale galerie nenabízí nic speciálního, co by v jiných evropských galeriích nebylo. Nicméně, vstup do galerie je zadarmo, což rozhodně přidává plusové body.

Akershus slott og festning – pevnost Akershus se nachází přímo nad oselským přístavem a její vysoké zdi nelze přehlédnout. Kromě pěkného výhledu na přístav a fjord toho nicméně moc nenabízí. Celá pevnost je stále vojenským objektem a nebýt muzea válečného odboje, které se v areálu nachází, asi by šla ze seznamu nutných zastávek jednoduše vyškrtnout. Tedy pokud nejste doopravdy fanouškem vojenství a historie, všech těch starodávných norských králů a prohlídek hradů. V pevnosti je i popraviště, kde byli za německé okupace popravení někteří odbojáři a po válce provedli to samé i s Vidkunem Quislingem.

Norges Hjemmefrontmuseum – poměrně malé muzeum válečného odboje proti německým okupantům přibližuje období mezi lety 1940-1945. Od německé invaze, útěku krále a vlády, přes německou správu až po formování odboje, domácího i exilového. Pro válečné nadšence jednoznačně zajímavé místo. Ve dvou patrech expozice se nachází množství exemplářů a modelů od oblečení vězňů, vysílaček, domácí výrobny zbraní, válečných plakátů, novinových článků, fotek a videí. Vyznění, nebo tedy pokus o něj, je zřejmé, Norové jednotně čelili okupantům, kolaborantů příliš nebylo…

Holmenkollen – na kopci nad Oslem je ráj lyžařů a fanoušků lyžování. I když zrovna není březen, kdy se konají hlavní závody a soutěže, Holmenkollen stojí za návštěvu. Kromě lyžařského areálu a muzea, Holmenkollen nabízí velice pěkný výhled na město a na Oslofjord. Cesta nahoru do kopce může být i příjemnou procházkou, pokud vás přestanou bavit muzea a zatoužíte po troše příměstské přírody. A jako bonus si prohlédněte internetovou prezentaci Holmenkollenu s návykovou skokanskou hrou.

Fotballmuseet – malé, ale povedené fotbalové muzeum na stadionu Ullevål ocení fotbaloví nadšenci. Pestré muzeum přibližuje začátky fotbalu na severu Evropy, jeho rozšiřování, představuje norskou ligu, pohár, reprezentační týmy a v ceně vstupenky je i prohlídka stadionu, kabiny domácích a sbírky dresů. V přilehlém fan-shopu můžete zakoupit libovolné fotbalové vybavení a suvenýry. A hlavně nezapomeňte, Norsko nebylo nikdy poraženo Brazílií ani Argentinou!

Oslo domkirke – oselská katedrála se nachází těsně vedle hlavní ulice Karl Johans gate. Aspoň náhlednout a ujistit se v tom, že Norové jsou, tedy spíše dříve byli, protestanti, by jste mohli. Přiléhající tržnice je zase plná turistů sedících u kávy a prohlížejících ty zaručeně nejpravější norské suvenýry a řemeslné výrobky.

Stortinget – budova norského parlamentu stojící na ulici Karla Johana působí zvenku velice příjemně. Není vůbec tak monumentální jako například ta budapešťská nebo stockholmská, což je možná důvodem toho pozitivního vyznění. Před vstupem do budovy se nechá sedět na jedné z laviček, pozorovat procházející, sochy lvů, poslouchat projíždějící tramvaje a třeba psát pohled mamince. Pro politické fanatiky je možná i prohlídka interiéru, ale k tomu jsem se zatím nedostal.

Kongehuset – stejně decentně jako parlament vypadá i královský palác nacházející se na vyvýšenině na druhé straně náměstí. Zatímco jeho vstup chrání jezdecká socha krále Karla Johana a několik vojáků hradní stráže, z ostatních směrů je zámek obrostlý parkem. Během turistické sezóny je palác přístupný veřejnosti, a přestože jsem vevnitř nebyl, zkušenost z podobných míst radí dovnitř nechodit, jelikož příliš zajímavého většinou nenabízí. Faktor autorova omylu je samozřejmě možný.

Rådhuset – narozdíl od parlamentu a královského paláce je budova oselské radnice nepřehlédnutelná a počítá se mezi dominanty města. Obrovská budova se dvěmi věžemi hostí každoročně slavnostní předávání Nobelovy ceny míru. Veřejnost se do budovy také bez problému dostane. Vnitřní výzdoba inspirovaná jak norskou mytologií, tak i běžným životem je docela zajímavá, nicméně zvenku vypadá budova zajímavěji.

Norsk Folkemuseum – lidové muzeum, nebo jak by se dal název přeložit, nabízí pohled na život, tradice a zvyky v Norsku, především pak na norském venkově. Muzeum se nachází na poloostrově Bygdøy, kam se dostanete lodí z přístavu, autobusem nebo procházkou podél pobřeží, a je to údajně jedno z nejlepších oselských muzeí. Mně na něj čas zatím nevyšel, tudíž nemohu potvrdit, ani vyvrátit.

Frammuseet – stejně tak nemohu blíže popsat dalšího souseda z Bygdøye, muzeum polární lodi Fram vystavující obří loď, kterou kdysi kormidlovali polárníci Fridtjof Nansen a Roald Amundsen. Vzhledem k důležitosti a posedlosti Norů k moři a lodím, byste toto muzeum vynechat neměli. Já ho zatím úspěšně ignoruji a přežívám vcelku obstojně, nicméně jednou se tam rozhodně podívám.

Munch-museet – pro umění znalé, které neukojí Munchův Výkřik v Národní galerii nabízí Oslo i samostatné Munchovo muzeum. Vstupné, narozdíl od galerie, není zadarmo, nicméně i tady můžete zažít atmosféru muzea, které bylo vykradeno. I tyto ukradené obrazy však Norové později našli…

Související články

• Dva dny v Oslu
• Ze střechy opery
• Krabička z Grónska
• Norsko, země na severu, trochu jinak III. díl
• Dobytí jižního pólu