Dva obrázky. První z terasy nějakých 310 m n. m. Kousek nad terasou je stanice zubačky s číslem 320 metrů, tak hádám těch 310 tady dole. Sedím na terase, přede mnou tři blonďaté hlavy. Vlasy stočené do drdolu. Trochu mi stíní ve výhledu na fjord, ale zase to jsou pěkné hlavy. Vedle mne posedává řada německých turistů, kteří sem vyjeli těch 320 metrů zubačkou a pak sešli 10 metrů pěšky. K lanovce pak dojeli z Německa tou velkou lodí, co právě kotví dole pod námi v přístavu a čeká až si Němci koupí plastové troly a samolepky s losem na dopravní značce. Jedna z těch turistek má zaručeně paruku, protože si drží vlasy. Drží si je tak, jako by se bála, že jí vítr odnese paruku, tak proto si myslím, že má paruku. Fouká, ale jinak svítí slunce. Což je v Bergenu docela výjimečná situace. To slunce, ne ti Němci.

Druhá situace taky z výšky. Asi dvakrát výš. Píšou 643 m n. m., tak proč nevěřit. Stojím vedle vysílače, ten vidím zřetelně, dokonce se můžu prsty svézt po jeho betonovém plášti, co je ale dál než pár metrů, vidět není. Měl by tam být Bergen, tak proč nevěřit. Ale přišla strašná mlha, prší a já přemýšlím, co se asi stalo s tou skupinkou dětí z mateřské školky, kterou jsem potkal asi před čtvrt hodinou těsně pod vrcholem. To bylo ještě docela vidět a pršelo jen trochu. Někteří haranti se smáli, jeden nebojsa se mne dokonce zeptal, jak se jmenuju, nebo aspoň si to myslím a na takovou otázku jsem mu odpověděl, jiní byli zticha, pár jich začínalo natahovat. Ale celkový obraz byl dobrý, takhle nějak se vychovávají ti správní a tvrdí Norové. Sebrat třídu z mateřské školky a hurá do kopce. Počasí, nepočasí.

Ono v Bergenu když je aspoň trochu ne-hnusně, je vlastně fajn den. Prší tu hrozně, a kdybych kdysi ve škole při fyzice dával pozor, dokázal bych i vysvětlit proč. Má to něco společného s pobřežím, mořskými proudy, kopci kolem a těmi tlakovými výšemi a nížemi. Asi. Každopádně slušný rekord 85 deštivých dnů v řadě mezi říjnem 2006 a lednem 2007 je docela výmluvný. Mraky přichází ze západu, z východu, ze severu i zprava.

Ale mraky nemraky, turisté se do Bergenu hrnou. Chtějí vidět starou nábřežní část postavenou německými obchodníky, která patří od roku 1979 na seznam UNESCO, chtějí se procházet v přístavu a nakupovat čerstvé ryby od rybářů, chtějí vyrazit nahoru do kopců nad Bergenem, sednout si tam na lavičku s nanukem Diplom-IS Royal Sommerbær a dívat se dolů na fjord a na dřevěné i kamenné domy rozeseté po svazích, chtějí se projíždět lodí sem a tam, fotit všechno kolem a třeba se i dozvědět něco o historii města plné obchodníků z Hanzy, stavby lodí a sušení ryb.

FOTOGALERIE Z BERGENU (104 fotek)

Ta Němka s parukou a její kamarádi, co vyrazili na vyhlídku, dorazili lodí, ale většina turistů dorazí buď vlakem, nebo letadlem. Cesta vlakem z Osla do Bergenu je tak pěkná, že je škoda ji vynechat. Byla dokonce vybrána Společností cestujících mezinárodních železnic mezi 25 nejhezčích na celém světě. Cesta trvá asi sedm hodin a já jsem jel takticky nočním vlakem, tudíž mi znovu nezbývá, než abych rozhodnutí Společnosti cestujících mezinárodních železnic věřil. Místo krajiny jsem ale mohl užívat balíčku norských železnic s přikrývkou, nafukovacím polštářem, takovou tou spací maskou přes oči, špunty do uší a nápisem: „We hope you will enjoy this comfort kit both on board and at home“. A vedle mne seděl norský voják v uniformě a měl také svojí přikrývku, nafukovací polštář, takovou tu spací masku přes oči, špunty do uší a nápis „We hope you will enjoy this comfort kit both on board and at home“. Ale mně se nechtělo s vojákem mluvit, chtělo se mi spát. Tak jsem ho ignoroval a on mi s vojenskou taktikou oplácel stejnou mincí, lišák jeden.

Místní letiště Bergen – Flesland nepatří mezi ta největší a odbavuje především vnitrostátní a skandinávské lety. Ale na druhou stranu do Prahy se odsud dostanete přímo. A když se odněkud lítá až do Prahy, to rozhodně něco znamená. Nicméně Flesland není Arlanda, odkud ve středu 28. dubna mezi šestou a osmou ranní odlétala letadla do Malagy, Kodaně, Amsterdamu, Berlína, Palmy de Mallorca, Funchalu, Göteborgu, Frankfurtu, Curychu, Antalye, Paříže, Kodaně, Helsinek, Barcelony, Bruselu, Helsinek, Osla, Turku, Göteborgu, Osla, Vídně, Kodaně, Londýna, Paříže, Luleå, Las Palmas, Osla, Rigy, Amsterdamu, Düsseldorfu, Berlína, Manchesteru, Mnichova, Londýna, Oskarshamnu, Skellefteå, Varšavy, Halmstadu, Kristianstadu, Prahy, Växjö, Sundsvallu, Umeå, Älgelholmu, Göteborgu, Jönköpingu, Karlstadu, Malmö, Torsby, Halforsu, Osla, Ronneby a Kalmaru. Aspoň tak to psali na velké televizi, když jsem v úterý v noci čekal na Arlandě na vlak a dojídal balení gumových medvídků zakoupených z bezcelní zóně na Fleslandu. Ale pořád platí, že letadla jsou rychlá a pohodlná a spousta lidí chce mít dneska všechno rychlé a pohodlné.

Ale zpět do Bergenu. Deštivého i slunečného. Městského i venkovského. Vodního i pevninského. Podobně jako v Oslu pokud centrum vůbec existuje, tak je velice malé. Jinak se Bergeňané a jejich domy rozlézají po svazích kolem a rozlohou je celé město docela veliké. Jezdí v něm autobusy za 25 NOK a radnice se rozhodla obnovit i tramvaje. Ty se zatím ale jen občas proženou městem ve zkušebním režimu a bez cestujících. Cesty většiny autobusů se střetávají na terminálu a také blíže u moře, mezi sochou houslisty Ole Bulla a velkou a placatou vodní plochou, co se jmenuje Lille Lungegårdvann a připomíná mi labutí jezero. A navíc má i vodotrysk uprostřed. Plavou na něm všichni možní ptáci. Poznám bezpečně racka a holuba a ti tam jsou. Holubi teda neplavou, ale o to víc otravují. Racci plavou, ale otravují vlastně taky. Když pták roztáhne svá křídla, blíží se ke mně a blbec vypadá, že nehodlá změnit směr a vrazí mi zobákem do hlavy, nedělá mi to příliš dobře. Ne že bych nějak panikařil, ale neužívám si to. A v Bergenu je ptáků hodně. Lítají od labutího jezera k náměstí Ole Bulla, kde přistávají na střeše Národního divadla (nejen v Čechách máme víc národních divadel), pak zase letí širokou ulicí Torgalmenningen až k přístavu, kde se pak dál věnují svým všedním ptačím aktivitám. Pod tímto proudem ptáků pak chodí lidé a turisté.

Nejvíc jich je na nábřeží v těch dřevěných domech po německých obchodnících z Hanzy. Ti se v Bergenu kdysi usídlili a vytvořili z něj jeden z nejdůležitějších přístavů celé severní Evropy. Kupovali sušené ryby a prodávali vše, co rybáři ze severu Norska potřebovali k životu. Hanza operovala na ohromném území od Londýna, přes Lübeck až po Rigu a právě Bergen byl jedním z jejich nejdůležitějších přístavů. A tihle obchodníci si na nábřeží postavili ze dřeva svoje domy, skladiště a žili tam dlouhou dobu izolovaní od místního obyvatelstva, se kterým se nesměli nijak mísit.

Ačkoli Bryggen, jak se ona dřevěná část Bergenu jmenuje, několikrát vyhořel, i dnes si udržuje alespoň částečně svojí starou podobu, alespoň tedy tu ze začátku 18. století. To se samozřejmě líbí lidem z UNESCO, což se pak líbí turistům s penězi a nakonec z toho vyplývá, že se to líbí i lidem v Bergenu. Je to tak jednoduché. Úzké uličky Bryggenu turisté prolézají tam a zpět, fotí, mávají na sebe a usmívají se. Nedokážu si představit, jak se tam všechny ty fotky, mávání a úsměvy vejdou v létě, když je turistická sezóna v plném proudu. Na konci dubna to jde.

Na druhou stranu jsou mimo sezónu otevírací doby téměř všeho značně omezené. Bergen nabízí několik muzeí a jistě jsou strašně krásná a zajímavá, ale já jsem se jim úspěšně vyhnul. Tedy až na jedno, a to právě Muzeum Hanzy v jednom z těch dřevěných domů na nábřeží. Zvenku je dům barevný, uvnitř tmavý. Nízké stropy, schodiště, stoly, židle, obrazy, knihy, nádobí. Taková rekonstrukce života obyvatel z 18. století. Je tam vidět i lis na ryby a ono vlastně hodně toho tam je o rybách. Jak je lovili, kupovali, solili, nakládali, převáželi, vážili a prodávali. Prostě ryby, ryby, ryby a venku létají racci. I informací o Hanze mají dost. Všechno ve stylu: kde všude byli, co tam dělali a jaké to bylo. Docela zajímavé, ale zapomenete to hodně rychle.

Na nábřeží se také nachází pevnost, kde v parku stojí socha Haakona VII. s dalekohledem. Stojí tam a kouká na moře a na tu loď, která přiváží turisty. Kromě Haakona je v pevnosti i Håkonshallen, což je kamenná budova, ve které se kdysi ve středověku konala jakási svatba a korunovace. Hned vedle je Rosenkrantzova věž, která je sice docela pěkná, ale vevnitř nic zajímavého není. Jen docela slušný výhled na přístav, na moře, na hory a tak vůbec.

Hlavním důvodem, kvůli kterému ale do Norska ročně přijíždí ty davy lidí s foťáky, nejsou ani tolik města, ale hlavně příroda. A Bergen je v přírodě. Mají tam moře i kopce. A po kopcích vedou cesty. U některých jsou lavičky, některé jsou už obtížnější, ale žádné přechody po římse jako mezi Chatou pod Rysmi a samotným vrcholem na slovensko-polských hranicích to nejsou. Navíc na dva z těch kopců jezdí lanovky – Fløibanen a Ulriksbanen. Ceny neznám, já na takové kopečky chodím pešky. Když se tedy na vrcholu spustí průtrž, že není nic vidět, moc pěkné to není, ale aspoň mám zážitek.

A o zážitcích se mi potom lépe píše. Pak se třeba ani nedostane na to, jak jsem se v Bergenu dostal na fotbal. Norská liga Brann Bergen proti Strømsgodset IF. Přišel jsem po dvaceti minutách, lístky už neprodávali, tak jsem se zeptal, pořadatelka mávla rukou a já šel jednoduše dovnitř. Skoro všichni byli v červeno-bílém a bylo jich přes 12 tisíc, čímž mě překvapili, stejně jako pěkným stadionem, s kvalitou hry a trávníkem to už bylo horší. Domácí vyhráli 4:0, všude bylo veselo a já si málem koupil červené tričko ve fan-shopu. Ale víc o tom psát nebudu. Snad jen tady je pro fanatiky video ze zápasu. Stačí jen zmáčknout tlačítko „Se video“.

Jo, Bergen je fajn, i když tak jako na kopci na Bergenem jsem už hodně dlouho nezmoknul.

FOTOGALERIE Z BERGENU (104 fotek)

Související články

• Já nejsem nemocný, já jsem jenom Švéd
• Poznámky z Ukrajiny
• Ze střechy opery
• Norsko, země na severu, ta s Hansem z Lillehammeru, II. díl
• Dobytí jižního pólu