Cestovatelský orgasmus, ano téměř cyklisticko-dobrodružný orgasmus. Chybí a neštimuje mi jen pár věcí, jinak bych si nemohl stěžovat na nic. Byl jsem dneska na pláži, hledal jsem továrnu na mlhu, která se vznášela nad poli a všude kolem cesty, procházel jsem se ulicí s hrázděnými a barevnými domy, seděl v knihovně, prohlídl si vojenské muzeum, jel s větrem o závod, viděl zbývající dva oválné kostely, a tak mám za sebou už celkem čtyři a v celém Dánsku jich je jenom sedm. Mám víc než půlku. Pak jsem zmokl a uschl, ztratil se a našel, viděl jsem přírodu dělat kouzla s mraky a umyl kolo od bláta.

To, co mi lehce vadí: bolí mne záda a masáž žádná nebude, vychlazená dvanáctka taky nehrozí, ani dobrou společnost tady nemám – nemám tady totiž žádnou společnost, jenom les a boudu, ve které budu spát. Několikrát jsem dneska měnil náladu podle toho, jestli se mi bunda zase zapletla do zadního kola a jestli mi platební terminál přijímal mojí kartu – dvakrát ne a lehce mne donutil uvažovat nad otázkami typu Nevyhladovím? Přežiju? Ty jsem pak ale nakonec nemusel vyvracet jen písničkami Není nutno, není nutno a Always Look on the Bright Side of Life, protože v samoobsluze v Klemenskeru, kde jsem koupil známku na pohled dědovi a babičce a podíval se na pět minut prvního zápasu mistrovství světa mezi domácí JAR a Mexikem, karta fungovala. Teď už jen doufat, že mne ta zatraceně silná dánská koruna nezničí. Pak mi sem do boudy už pomalu přestává svítit světlo a taky přesně nevím, jak se zítra dostanu z Ystadu nahoru do Uppsaly. Bude to určitě víc jak 700 km. Zkusím stopovat a uvidím. Ve Švédsku se už začínám cítit až nebezpečně jistě, takže ta cesta nějak dopadne. Nějak. A ještě k tomu kolu, co jsem před hodinou umyl od bahna. Už bych ho správně neměl mít. Tedy ještě bych mohl dvě hodiny a deset minut, pak mi vyprší nájemní smlouva. Ale na druhou stranu jsem si zaplatil tři dny, což jsou sedmdesát dvě hodiny, a ty uplynou až zítra po poledni. Smlouva sice na žádné hodiny nehraje, ale já ráno vstanu brzo, sbalím se a dojedu těch patnáct kilometrů do Rønne dřív než se babka z půjčovny probudí a otevře. Kolo zamknu, klíč hodím do poštovní schránky, přesně jak babka ve středu řekla a nikdo si ničeho nevšimne. Aspoň můžu zůstat i dnes v téhle boudě pro handicapované turisty a nemusím přespávat někde na lavičce u přístavu.

Ležel jsem v boudě, nikdo nemluvil, nikdo tam totiž kromě mne nebyl, jen venku foukal vítr a stmívalo se. A já si psal pár poznámek o Bornholmu. O dánském ostrově nedaleko švédského pobřeží a také kousek od Polska s Německem, který jsem třetí den objížděl na kole. Tam a zpátky. Den poté jsem přeplul Balt a vrátil se do Švédska. To jen tolik než pokročím v rekonstrukci poznámek a jejich přeměně ve článek o ostrově.

FOTOGALERIE Z BORNHOLMU (53 fotek)

Dneska jsem jel bez krosny, jen s kånkenem na nosiči. Macka jsem nechal v boudě celý den. Nic cenného v něm bez tak není, tak což. Navíc když mi ho neukradli v Karpatech, proč by měli tady na Bornholmu. Jen s malou zátěží se jelo mnohem lépe. Ale netuším, kolik jsem vlastně ujel. Včera jsem si vzdálenost změřil pomocí cyklomapy, kterou jsem koupil po příjezdu do Rønne, a podle párátka ze švýcarského nože. Bylo to nějakých 90 km, a to s mackem na zádech. Mgr. Nekvinda, Mgr. Švecová a dr. Kouba, kteří se mne kdysi snažili naučit něco o exaktních vědách, by mne s takovým měřením sice vyrazili z hodiny, ale tady v boudě to je, myslím, v pořádku. Jedno párátko = tři kilometry. Třicet párátek = devadesát kilometrů. Jenže dneska jsem kilometry najížděl po tak klikatých a drobných cestičkách, že bych párátko nestačil otáček a kroutit. Každopádně jich bylo dost.

Částečně záměrně, částečně kvůli vlastní hlouposti a lenosti vytáhnout mapu. Dopřál jsem se tedy nějakých dvacet kilometrů navíc s jedním lijákem a vzrušeným vnitřním rozhovorem sama se sebou, co jsem to za trubku a patlala. Když jsem si asi po pěti kilometrech připustil, že jsem při výjezdů z lesa zahnul na opačnou stranu a udělal jsem tedy sám, bez zavinění, chybu, žádná vyšší moc, čísla, astrologie či nepřízeň osudu v tom nebyly, tak mi zase hloupá ješitnost schovaná za myšlenkou nevracet se stejnou cestou zabránila otočit se. Tak proto těch dvacet kilometrů navíc. Na druhou stranu jsem zase viděl krásnou hru s mraky. A uznávám, že existují i jiné odstíny, než jsou světlá a tmavá od každé základní barvy, jak jsem si dosud myslel. Ale s lososem, tuňákem, meruňkou nebo borůvkou si na mne stejně nikdo nepřijde. Ale ty mraky. Úplně nahoře bylo modro, takové to standardní modré nebe. Pod ním se jako zahradní slimáci po dešti plazily velké bílé mraky. Ty ale většinou nebyly vidět, protože pod nimi bylo několik dalších vrstev. Nejdřív takové šedivé beztvaré obláčky, potom tmavě modré dešťové a pod nimi zase takové placaté a mlhové sítě, které se řítily ohromnou rychlostí. Všechno tohle se míchalo a já jen šlapal na kole a zíral kolem. Bylo to parádní.

Ráno jsem se taky snažil zírat, ale přes mlhu jsem nic neviděl. Když jsem si o Bornholmu hledal informace, tak tam psali: „When God had created Scandinavia, he was left with a small piece of all the great things in the Nordic. He threw that piece into the Baltic Sea. That’s how Bornholm was made.“ Je to tedy slogan, takže reklama na přitáhnutí turistů, ale i tak na tom něco bude. Jenže, o té mlze tam nic nepsali. Syčáci. A mlha byla včera ráno a mírně i odpoledne a dneska ráno to byly úplné soutěže v mlžení. Někde tady ta továrna na mlhu bude. To s tou továrnou mne napadlo včera a docela si i myslím, že je to vtipné. Ale zatím jsem na ní nenarazil.

Zato jsem málem zboural srnku. Pobíhalo jich podél a přes cestu docela dost. Jedna, dvě, čtyři, někdy i tři. Zaslechly mne a pelášily, jedna byla ale nějaká zmatená a málem mi tam vběhla. Kromě pádících srnek ale bylo strašné ticho, jen já jsem funěl na kole a trochu vrzal řetěz. Dneska brzy ráno. Normálně bych ještě spal, ale prostě jsem vyrazil hodně brzo. A les vypadal moc pěkně. Jmenuje se Almidingen a je třetí největší les v celém Dánsku. Je to pěkný les. Celou cestu jsem se marně snažil vzpomenout na jméno tajemného lesa s enty z Pána prstenů. Nepovedlo se, ale takhle nějak jsem si ho vždycky představoval a jsem si docela jistý, že se i podobně jmenuje. On takhle určitě vypadá i u nás za městem, ale já tam takhle ráno nikdy nechodím. Já do lesa vlastně skoro vůbec nechodím.

Když mne les vypustil ven, mlha zesílila. Krajina je docela podobná té naší. Pole, louka, pole, louka, les. Docela dost samot. Ale to všechno jsem ráno kvůli té mlze neviděl. Jen obrysy. Tak jsem zapnul světlo, zařadil tu nejtěžší z jedenadvaceti rychlostí a šlapal ke kostelu v Nylars. Psali o něm, že je z těch čtyř oválných nejzachovalejší. A já věřím. Co není důležité, tomu klidně i věřím. Tyhle kostely si tu ostrované postavili ve 12. století a sloužily jednak jako modlitebny, ale také jako útočiště před piráty a nájezdníky. Dovnitř jsem se sice nedostal, protože ani farář nevstává před šestou, ale jelikož jsem odpoledne dojel i do toho posledního v Nykeru, tak vím, že byly stvořené spíš jako pevnosti než jako kostely. Vevnitř se dalo přežít nějaký ten čas, než došly zásoby, střelný prach a než nájezdníci odtáhli zpátky na moře.

Obhlédl jsem ho tedy zvenku, vyfotil si ho a po jedné z mnoha cyklostezek se vydal směrem na Rønne, což je jediné trochu větší město na ostrově a je logicky i jeho centrem, i když leží zcela decentralizovaně v jeho jihozápadním rohu. A vede k němu spoustu cest, u těch cyklo tomu není jinak. Celkově jich na ostrově mají 235 kilometrů. Tolik jsem zatím neujel, už ani neujedu a ani ujet nechci. 235 kilometrů je docela dost. Ze severu na jih měří ostrov kilometrů čtyřicet, z východu na jih pak pouhých třicet. Malý ostrov. Však tomu bohu, co vytvářel Skandinávii, zbyl jenom malý kousek.

U Rønne jsem se hrdinně převlékl do plavek a chtěl si jít zaplavat, nebo se tedy aspoň umýt, ale i když pláž byla moc pěkná, do vody jsem se dál než po kotníky neodvážil. Ledárna. Jako by mi do nohou zabodli několik jehel najednou, děs. Proto jsem se radši zase navlékl do normálního oblečení, dojel do centra města, zaparkoval kolo a šel se projít.

Musím uznat, že nějaké ulice byly pěkné, staré domy vytvářely atmosféru, k tomu ten ranní opar všude kolem, ale Rønne turistickým rájem není. Možná by i bylo, kdyby ho na konci války Sověti svojí osvobozovací taktikou téměř nesrovnali se zemí. Zatímco Dánové již 4. května oslavovali osvobození, německý velitel na Bornholmu odmítl kapitulovat a složit zbraně do rukou Sovětů. Proto rudé bombardéry 7. a 8. května udeřily. Bez varování civilnímu obyvatelstvu. Nemám rád ty chytré hlavy, které oběti Rudé armády za války snižují a vlastně i zesměšňují, Češi jsou v tom mistry. Je to hloupé. Jednou nás osvobodili Sověti, tak proč proboha odstraňovat pěticípé hvězdy? Chybí nám nadhled a ochota či snaha rozlišovat mezi sovětskými armádami vzor 1945 a vzor 1968. Ale i tak musím říct, že tohle osvobození Bornholmu moc inteligentní nebylo.

O tomhle všem jsem se pak dozvěděl víc ve vojenském muzeu. Bylo plné zbraní, což je sice fajn, ale zbraně vážně nejsou moje záliba. Hnusí se mi a debaty o všech těch typech, jménech, výhodách a nevýhodách mi nevoní. Přesto jsem úspěšně předstíral zájem před mladým muzejníkem, nadšeně mi vyprávějícím o kusu železa k zabíjení, které jsme vyrobili v Československu, dánská armáda ho zajistila v Afghánistánu a teď mu jako muzejní exemplář přišlo na Bornholm. Tak jsem mu taky řekl, že my jak vidíme peníze, prodáváme všechno všem. On kýval hlavou a řekl mi, že oni dělají to samé. Tak jsme si tak společně lehce zanadávali. Ale stejně mi neunikly ty jiskřičky nadšení v jeho očích, když o tom olovu vyprávěl. Lidi jsou holt rozdílní, tohle však asi nikdy nepochopím. Dokumenty o německé a poté sovětské okupaci, ale i vývoj opevnění a historie ostrova mi přišly mnohem zajímavější. Dokonce jsem se cítil i hodně vyvolený. Protože téměř vše bylo v dánštině a já tomu jakžtakž rozuměl. Třeba tomu, že ten německý velitel odmítající kapitulovat se jmenoval Gerhard von Kamptz a poté, co ho v roce 1954 Sověti propustili ze zajetí, několikrát Bornholm navštívil jako turista! A líbilo se mu tady tolik, že muzeu časem věnoval svojí velitelskou čepici a železný kříž. Zvrácenost. Začínám na sobě pociťovat pacifické tendence. Jens Pedersen Koefoed, který zase začal povstání proti Švédům v 17. století zase splodil 24 dětí. Z toho 21 s Margarete Sandsdotter. Chudák Margarete Sandsdotter. A tohle všechno jsem si tam v dánštině přečetl, byl jsem na sebe i docela pyšný. Výjimečná situace. Ale ještě víc jsem byl pyšný na Margarete Sandsdotter.

Rønne prostě nebylo úplně špatné, ale něco tomu chybělo. Ani Nexø, které je druhé největší a stejně tak bylo Sověty rozbombardované, mne vlastně nenadchlo. Byla tam tedy knihovna, kde jsem si mohl napsat pár e-mailů, které jako příslušník starší generace internetových dinosaurů, jak to popisuje mediální věda, pořád ještě používám. Stejně tak jsem si mohl zaktualizovat status, zkontrolovat statusy všech ostatních a být vůbec tak nějak in a cool, ale kromě knihovny toho tam moc nebylo.

Naopak malé Svaneke, kde jsem projížděl včera, mne okouzlilo. Na začátku stál větrný mlýn a pak jeden barevný dům vedle druhého. Svaneke mělo krásné kouzlo. Navíc tam byla i velká udírna ryb, kde jsem si za 30 DKK koupil uzeného sledě a ten byl vynikající. Udírny ryb jsou pro Bornholm typické. Stojí v každé malé vesničce, z komínů čoudí kouř a uvnitř jsou vyvěšení sledi a makrely. Ryby jsou všude. Nedokážu popsat chuť. Vždycky, když si pročítám články o vaření, o těch přívlastcích, ocasech a příchutích třeba meduňky nebo vlašských ořechů, nechápu, co chtěl autor říct. Ryba byla prostě dobrá. Chutnala jako uzená ryba. Dobře vyuzená ryba. A já mám teď už docela hlad. Ale měl bych si ten kus chleba nechat až na ráno, až dorazím před tu zavřenou půjčovnu, budu mít hlad a takhle brzo nikde nic nekoupím.

Nechci dopadnout jako u Hammershusu předevčírem. Tam jsem vylezl na zříceninu hradu a sněd tam celou snídani na čtvrtek. Ráno bylo krušno. Ale ta večeře na zřícenině stála za to, to je pravda. Jednak je to zřícenina pěkná. Taková veliká a zřícená tak akorát, že jsem viděl i obysy hradu, nějaké zdi a věže. A taky jsem si k tomu v obchodě koupil Carlsberg, což je přímý důkaz toho, že Dánové mají smysl pro humor, když ho propagují pod sloganem: Probably the best beer in the world. Nebylo sice špatné, s výhledem na moře bylo docela i dobré, ale nejlepší rozhodně není. Ale Dánům se musí nechat, že jsou mezi svými severskými sousedy s pokryteckou alkoholovou politikou jedinou zemí, kde se dá bez hloupých omezení koupit veškerý alkohol v normální samoobsluze. A já už píšu o alkoholu, takže radši končím, zítra zpátky do Švédska!

Takhle Bornholm vypadá. Od severu k jihu 40 kilometrů. Z východu na západ 30 kilometrů. Červené fleky jsou hlavní města a vesnice, černé fleky značí místa, kde jsem spal v boudě na tábořišti. Šedivá čára vyznačuje trasu ujetou první den, což bylo 32 km. Druhý den znázorňuje křivka zelená – 85 km. Třetí den ukazuje modrá barva – 73 km a poslední čtvrtý den symbolizuje žlutá – 15 km. Celkově tedy 205 km za 4 dny.

FOTOGALERIE Z BORNHOLMU (53 fotek)

Související články

• Rok na Uppsala Universitet, rok v Uppsale, rok ve Švédsku, II. část
• Úžasný Gotland
• Ze střechy opery
• Na Rigu!
• První řádná investice