Nasávat atmosféru

11 Čvc 2010

Představte si komára. Tedy spíše komáří samičku. Protože komáří samci krev nesají. A tahle komářice krouží někde nad Ústím nad Orlicí. A asi dvacet kilometrů po proudu Orlice, třeba v Chocni u náhonu se prochází člověk, vydechuje oxid uhličitý, potí se a tak všelijak vyzařuje člověčinou. Ta komářice má vážně hlad, potřebuje krev a ona je schopná těch dvacet kilometrů uletět a toho potícího se oxida uhličitého nabodnout. Tohle je seriózní informace. Letí po čichu a dvacet kilometrů.

Autobusová zastávka u pražského letiště. Konec června, k večeru. Tři italští turisté hledají spoj do centra města. Zřejmě. Já jen pozoruji. Lezou předními dveřmi do autobusu, který právě dorazil. Ptají se řidiče. Ten krčí rameny a posílá je ven. Oni vylézají a koukají na jízdní řád. Rozhodují se pro návrat, ale řidič jim mezitím zavírá dveře před nosem a odjíždí. Welcome to Prague.

Jakoubkova branka ve Stříbře. Je to takový domek s průjezdem, ale Jakoubek byl kdysi, někdy za husitů, jeden z mála obyvatel naší kotliny, který uměl číst a psát, tak se tomu říká takhle honosně. Tou brankou prochází cyklostezka číslo 37 od Plzně směrem k Německu. Tím průjezdem v brance ale zároveň prochází napříč lešenářská tyč ve výši ramen rozumně narostlého člověka. Třeba mých ramen. Cyklista musí sesednout a pak se vydat do stoupání po cestičce na náměstí, která by byla nebezpečná i pro peší výlet. Vydrolený asfalt, díra, díra. Těsně před náměstím se pak ve výloze pohřební služby vystavuje plakát: Kremace již od 8000 CZK.

Čtvrtek, pozdní odpoledne, Františkánská zahrada. Já, lavička, časopis a těším se, půjdu na čaj.

Bárta ministrem dopravy a John ministrem vnitra. Jsem vyděšen a jeden z VyVolených shání pro svoji partaj nástěnku. Vypadá to na choceňské nádraží. Ty vole, proč VV, chci mu říct a protože ho znám už asi od jedenácti let, tak mu to i říkám.

Vybaluji doma v kuchyni červeno-modro-bílou vlajku. Tu, za kterou se nestydíme jenom, když kluci překvapí v hokeji. Dávám ji taťkovi. Ten ji zavěšuje pod pergolu. Špatně. Červená má být napravo, bílá nalevo. Že je to prý nelogické? Koho zajímá logika, když jde o státní symboly. Vlajka ale nerušeně dál visí pod střechou s bílou barvou napravo, prý je to tak logické. Aha.

Úterý, kluk ušatá krájí na druhém bloku na Hvězdě chleba a připravuje sůl se slivovicí na přivítanou. Rád ho po půl roce vidím i ty jeho zrzavé vlasy.

Plzeň. Most u Domu kultury, u otřesného Kulturního domu, most přes jednu z těch plzeňských řek. Úhlava, Úslava, Radbuza, Mže, nebo Berounka. Nevím. A na mostě je bílou barvou napsáno skromné sdělení: Až láska k člověku přemůže lásku k moci tak nastane mír. Nebo něco v tom smyslu. Bylo hrozné vedro. A pak na nástupišti německá rodinka. Táta, synek a dvě dcerky. Ani jedno dítě není starší šesti let. A baví se spolu. Já stojím vedle a poslouchám. Dítě: „němčina, němčina, němčina, němčina, němčina, němčina, Zug, němčina, němčina?” A otec na to: „němčina, němčina, němčina, němčina!”

Křižovatka v Hálkově ulici u vysokomýtského stadionu. Celých dvaadvacet let, nebo kolik si toho dvaadvacetiletý účastník provozu může pamatovat, tam nebyla žádná jednosměrka a najednou je tam. Ale na kole těch deset metrů bez zamyšlení prostě projedu. Jednosměrka nejednosměrka.

Rodinný pivovar U Rybiček. Na stole přede mnou třináctistupňový kvasnicový Duchmaus s citrónem schovaným v pěně. Bolí mne levý prsní sval, žádný strečink po tenise. Školácká chyba. Babička se ptá, co mi je. Neříkám, že mám natažený sval, ale uklidňuju jí, že to asi infarkt nebude. Babička se lehce vyděsí a chce mne poslat na EKG k doktorovi Cikánovi. Prý je dobrý analytik.

Smíchovské vlakové nádraží, začátek července a já jsem nervózní. Dvacet minut zpoždění. Jsem nervózní. Bylo to příjemné, ale pořád jsem nervózní. A je to poznat.

Ranvej v Ruzyni, nikdo naštěstí netleská, z reproduktorů se line Vltava. Let ČSA OK 491 Stockholm Praha právě přištál. Mám rád Vltavu, i když Dvořák je mnohem lepší než Smetana, a ta hudba je milá. ČSA ale krachují a já nechápu, proč je pořád dotují z mých daní. Ano, dobrá, z mých nepřímých daní.

Měšice, Lomená ulice, zvoním a ze dveří vybíhá Eda. Čuchá, rád mne vidí a já jeho docela taky, i když mám mnohem radši kočky než psy. Ale Eda je prostě dobrý polštář. Ale měli by ho nechat ostříhat. Já bych se taky měl objednat ke kadeřnici.

Jsem zpět a nasávám atmosféru. Nasajte taky.