Před pár dny mi velice inspirativní slečna poslala odkaz na velice děsivé video na Youtube, kde jakási tmavovlasá Američanka pod přezdívkou juicystar07 představuje obsah svého batůžku. Tedy batůžku, je to samozřejmě kabelka. A jelikož slečna na inspirativně-děsivém videu se docela dost věnuje módě, stylu, vzhledu a podobným věcem, které jsou mi víceméně stále vzdálené asi jako Slovensku uznání nezávislosti Kosova, není to kabelka obyčejná, ale ta od Louise Vuittona, nebo jak se to píše. Ta jeho slavná, jak jsem byl poučen, a ta, kterou propagují Andre Agassi se Steffi Graf a další tváří je i sám Michail Gorbačov, u kterého mne vždycky neskutečně fascinovala ta jeho skvrna na čele. Zatímco juicystar07 nosí ve své kabelce sbírku krémů, které si pak patlá na obličej, já ve svém batůžku, který není od Louise Vuittona, nosím tužku, malou lékárničku a ještě menší notýsek od Moleskine.

Moleskine jsem koupil někdy v lednu v knihkupectví na Sysslomansgatan. Pořídil jsem si hned čtyři notýsky. Líbily se mi, byly zabalené po dvou v igelitu a hned jsem si řekl, že na poznámky se budou hodit. Jsou hodně malé, tudíž musím při psaní používat písmo velikosti bleší, ale zase se vejdou do kapsy u kalhot nebo do batohu. Postupně jsem si do nich zapisoval svoje dojmy z Rigy, Osla, Gotlandu a z dalších míst. Sem tam ho vytáhnu při nějaké drobnosti s naivní myšlenkou, že si ji poznamenám, a pak někdy ji zmíním v nějakém článku, a zároveň i s vědomím, že takhle podobně ho kdysi vytahovali Pablo Picasso nebo Ernest Hemingway, někdy si tam zase rozepíšu celý článek, jako třeba v tom příštřešku na Bornholmu, jindy tam zase zapisuju trestné body při kartách, které jsem se naučil hrát kdysi na chatě v Deštném. Notýsek je prostě univerzál a mám ho snad vždycky u sebe. Kvůli videu od juicystar07 jsem tedy i já zalovil v batohu, vytáhl notýsek a dnes se pokusím zrekonstruovat naši nedávnou pouť na východ, která byla docela krátká a nebýt mého Moleskine, asi bych ji takhle zpětně po dvou týdnech dohromady už nesplácal. A protože chci působit alespoň stejně autenticky jako Andre a Steffi v hotelovém pokoji na fotografii propagující Louise Vuittona, nebudu své poznámky moc upravovat, budou nespisovné a někdy možná ani nebudou dávat smysl.

Vlak Košičan, někde za Spišskou Novou Vsí, 20/07/10

Letos jedu jako turista-zápaďák. Nevím, jak to přesně definovat, ale vždycky se mi vybaví ty slečny s velkýma brejlema a foťákem, který vlastně ani neví, kam jedou, ale jedou. Všude mluví děsně nahlas a říkaj, že je to „cool“ a „cute“. Na přípravách jsem se nijak nepodílel, letos jedu vážně jen tak, že jedu. Nevím skoro nic. Bude to Ukrajina a budem na horách. Krosnu si zabalit zvládnu. Včera jsme nakoupili jídlo v Albertu. Těstoviny, rýže, oříšky, müsli, polévky. Krisa dokoupila konzervy. Chtěl jsem koupit ovesný vločky, Bořek to zamítl, prej není kůň. Když se na něj teď dívám, nejsem si úplně tak jistej. Jen zařehtat. Marťas zírá z okna na cikánský osady kolem trati. Jsme čtyři, v Košicích někde najdem Darju, bude nás pět.

UVNITŘ FOTOALBA: Karpaty, Užhorod a Košice

Nádraží v Čopu, 21/07/10

Už jsme přejeli hranice. Změna časového pásma, posunul jsem si hodinky. Od tý doby, co jsem na Ålandech zaspal kvůli posunu času autobus, dávám si bacha. Je noc. Všude kolem jsou klikyháky, které asi znamenají něco ve smyslu: v kolik přijíždí a odjíždí jaký vlak. Nemám páru, jaký vlak je ten náš. Nemám páru vlastně ani kam jedem. Kromě klikyháků tu mají i ploché televize. Jdou v nich upoutávky na nové filmy. Všude chodí celnice. A jestli se vám líbí mladé, namalované a na podpatcích, tak by mohly být i pěkné. Mně se moc nelíbí. Sedíme na lavičce, hala skoro prázdná. Vedle nás krosny a na vedlejší lavičce chrápe Marťas. Smrad ze záchodu. Nad námi revoluční mozaiky, vojáci s puškou, trumpetou, dělníci, dlouhé stíny. Jdou bořit, byla tu revoluce.

Ve vlaku do Solotvyna, 21/07/10

Už vím kam jedem, do Solotvyna. Zjistil jsem to tak, že vlak měl na boku napsáno Lvov – Čop – Solotvyno. Nebo, tedy, měl tam napsáno: ukrajinský klikyháky – Чоп – Солотвино . Bořek mi přeložil to první jako Lvov, Bořek tady byl i loni, Bořek je chytrý hoch, taky mi řek, že trojka je naše „z“, sluníčko je „ž“ a dvojitý v je „š“. Moje rozlišovací schopnosti klikyháků narůstají. To druhý bylo napsáno i na ceduli na nádraží, takže Čop, a to třetí jsem pochytil z rozhovoru. Jedeme tedy do Solotvyna. Tam vlak končí, potom pojedeme autobusem. Je brzo ráno, moc jsem toho nenaspal. V Čopu jsme přilezli na nástupiště, tam nám průvodčí utrhnul lístek a pustil do vagónu. Všude spali lidi. Ale ne na sedačkách, spali na postelích. Teda, na takových prknech obtažených koženkou. Teď ležím taky na jednom prkně. V prvním patře a nade mnou jsou krosny. Lůžko má asi tak 180 cm a pode mnou v přízemí neskutečně chrápe jedna ženská. Prochází průvodčí s košťátkem a vymetá podlahu. Z kuchyňky kdesi vzadu vychází muž v pantoflích a nese si čaj ve skleničce. Není snad ani sedm ráno, ale už teď se potím jenom proto, že dýchám. Přemýšlím přitom, jak jsem zpohodlněl a dokonce si i připouštím, že mi takovejhle druh přepravy přijde hroznej.

Rachov, 21/07/10

Jsme skoro v horách. Za chvíli pojedem jedním z těch pestrobarevných autobusů do, hm, už to zase nevím. Jedna vesnice před tím se jmenuje Bogdan a to si pamatuju, protože znám tenistu Ulihracha, kterej je taky Bohdan. Procházel jsem Rachovem a dlouho hledal něco pěkného. Asi nic. Na silnicích díry takové, že Stromovka v Chocni je ve srovnání rázem silnicí první třídy a domy špinavé. Tyhle východoevropský města jsou si všechny tak podobný. Co je dál než Budapešť, nemám vysoký očekávání. Kilo rajčat za 5 hřiven, to je asi 12,50 korun.

Luhy, 21/07/10

Jmenuje se to Luhy a slavně jsme sem dorazili. Nejdřív jsme se zdrželi v Bogdanu na nějakym úřadu pohraničníků. Až půjdem po hřebenu, budeme prý přímo na hranici s Rumunskem a je tam potřeba nějaký povolení. Darja to šla zařídit spolu s řidičem autobusu. Trvalo to strašně dlouho a hraničář prej dělal problémy. Ale máme povolení. Na další zastávce jsme zase z autobusu vyndávali novou lednici jedné spolucestující. Už když jí dávali dovnitř, divil jsem se, že se do busu vejde. Musíme ji trochu páčit, ale ven ji vyndáme. Teď už jí jen zanést za plot. Já a řidič a majitelka lednice nám děkuje. Hurá, jedem dál a vystupujem v Luzích. Začíná pršet. Po půl hodině deště přichází jeden dědek a mluví o dešti a má strašně keců. Ještě že Darja umí rusky, rusínsky, ukrajinsky, nebo kterej jazyk to je. Jsem vyloženě Zápaďák, ani nevim, čím tu mluví. Ale i tak poznám, že nás chce přesvědčit, abychom se u něj ubytovali. Chce hřivny, vidím mu to na očích. Prý kolik bychom mu dali. Začátečnická chyba, měli jsme si nejdřív prohlédnout hotel, takhle jsme řekli každý 50 hřiven. Trochu ho to samotnýho zaskočilo a samozřejmě souhlasil. Za půl hodiny už nás vede do neobydlenýho baráku bez vody, kde si můžem na zemi rozložit spacáky. Pořád něco mele. Na zahradě kadibudka. Bodujeme záchody. 10 bodů je ten nejlepší, v praxi je to jen ten, který je u vás doma, pak to jde níž a níž. Téhle kadiboudě dávám 2 body, protože má střechu a tak vůbec mám docela dobrou náladu. Jinak tam je jenom díra. Marťas se diví, jak tomu vůbec můžem říkat záchod.

Někde na hřebenu, kousek od hory Stih, 22/07/10

Stih je prý bývalé trojmezí ČSR, Polska a Rumunska. Kromě Rumunska jsou ostatní státy přestěhované daleko na západ. Vylezli jsme krpál na hřeben a postavili stan. Turistický průvodce říká na stránce o počasí, že v červenci jsou časté bouřky. Turistický průvodce je to dobrý a má pravdu. Příště by ho majitel mohl přečíst pořádně a pak začít plánovat. Ale nebudu zbytečně rýpat do předsedy a vedoucího zájezdu. Cestou z Luhů bylo pěkně. Prošli jsme kolem jednoho domku v údolí u řeky. Nic tam nebylo, jen matka se synem. A pak jsme narazili na jejich krávy na louce pod hřebenem. Krpál pořádnej. Stan jsme postavili ještě před deštěm. Po dešti jsme se šli projít a asi kilometr opačným směrem stojí několik stanů a je tam dokonce i anglicky napsáno: camping. Nu, což, přesouvat se už nebudeme.

Ve stanu, na cestě k Pop Ivanu, 23/07/10

V noci nás vzbudili hraničáři v džípu, chtěli vidět povolení. Tak ho viděli. Dnes cestou kochání se panoramaty. Štve mě krosna, nese se mi hrozně blbě. Nechápu princip popruhů a cítim, že si neskutečně ničim záda a krk. Došel mi chleba. Hraničáře jsme potkali i ve dne, jak řezali starý plot s ostnatým drátem. Přeci jen, jdem po hranici bývalé Říše zla, jak to nazýval Reagan. Takže v roce 2010 řežou ukrajinští pohraničníci železnou oponu naprosto bez pozornosti světových médií. Fotíme to. Zároveň i malují hraniční patníky. Mají je pěkné, modré a žluté. Před chvílí jsme dojedli večeři. Prý se to jmenovalo šlichta. Ale bylo to dobré. Akci vaření jsem neviděl, protože jsem se společně s Marťasem neohroženě vydal pro vodu. Našli jsme jí asi nějakých sto metrů pod úrovní cesty. Po louce jsme slezli do lesa, kde byla spousta cestiček. Jiné než zvířecí být nemohly. Tak jsme po jedné šli tak dlouho, až jsme došli k potoku. Voda vynikající, spolupráce taky dobrá. Lahve jsme naplnili a přinesli ke stanům. Zastavili jsme se i na borůvky. Bylo jich tam spousta. Povídáme si o masážích a aquacentru s vířivkami v Popradu. Asi dva kilometry zpátky jsme viděli jedno staré ohniště, kde byly zbytky novin s televizním programem českých televizí. Turistů tu moc není, dneska jsme narazili asi na čtyři Ukrajince. Kromě Ukrajinců tu budou asi jen Češi a snad i Poláci.

Pár kilometrů od Dilove, 24/07/10

Zdolali jsme Pop Ivan. 1937 m n.m. Trochu zvláštní je, že se tu každá druhá hora jmenuje Pop Ivan, ale my jsme určitě vylezli tu nejkrásnější. Jsem si jistej. Měl jsem vážně krizi s batohem. Nakonec jsem se vyškrábal nahoru. Nebolí mě nic, jen ty záda a krk. Ale dobrá zpráva je, že jsem odhalil závadu a sestupovalo se mi úplně krásně. Poznal jsem po čtyřech letech svoji krosnu a teď vím, kde se mění popruhy a už mě nikdy nebudou bolet záda. V poločase uprostřed stoupání jsme narazili na dva Němce. Docela šok. Tady bych je nečekal. První lidi, kteří tady uměli anglicky. Ta ukrajinština a rusínština není zase tolik těžká. Když se člověk snaží, porozumět se dá. Ale ta angličtina mi zněla naprosto krásně v uších. Postavili jsme zase stan, rozdělali oheň a začalo pršet. Ještě že je Krisa bejvalej skaut. Darja asi taky, protože projevuje skautský znaky, jako že třeba hodně ví, co jíst, co zabalit a tak. Takže bude asi taky skaut. Dvě skautky v týmu. Není se čeho bát. Bořek rozvíjí svoje teorie o kopřivácích, jak nazývá vagóny odstavené na zadních kolejích a nasazované do provozu jen v páteční špičce. Nechápu, jak se k tomu dostal. Cítím vlhko. Vybavuju si tábor v Břehách u Přelouče, když tam jednou pršelo. Bylo mi tak deset, možná jedenáct. Vedoucí nám řekli, ať neběháme na dešti. A já to samozřejmě dodržoval. Byl jsem hodné dítě. Jenže jsem si pak šel pro mikinu a cestou do stanu jsem trochu zmoknul. Do jídelního stanu pak přišel Olda Měsíc, nebo jakou měl přezdívku, šáhl mi na ramena a poslal mě za trest do svýho stanu, že jsem prý běhal na dešti. Bezmoc. Vysvětlit mu to nešlo, tak jsem zhrzen odešel a jako odplatu jsem úplně bojkotoval večerní zábavný program. Až tak jsem to Oldovi nandal. Mokro na náladě úplně nepřidá, ale jde to. Bořek zlomil hůlku, tak to spravoval klacíkem. Hůlka vypadá jako teleskopickej robot, kterej vede svůj vlastní život a hýbe a viklá se, jak se mu zlíbí.

U někoho doma v Dilove, 25/07/10

Je neděle a my jsme konečně slezli z hor do údolí. Dilove je malá vesnička, ale je tu silnice a několik hospod a potravin. Prší. Byli jsme na obědě. Přišli jsme, posadili se a chtěli si objednat. „Kuchař nepřišel,“ řekla nám servírka. Ale prej mu zavolá. Nakonec přišel a my se najedli. A taky kvůli tomu vím, že kuchař se ukrajinsky řekne „povar“. Prostě povar nakonec přišel a jídlo bylo. Seděli jsme na zahrádce a přede mnou byl plakát prsaté a blonďaté Gretty se šesti půllitry. Po obědě jsme se přesunuli do jiné restaurace, kde byla televize s nějakým strašným filmem a dinosaurech, kteří se zhmotňovali a odhmotňovali a útočili na lidi. Postupně jsme si objednávali další a další piva, limonády, čaje a kafe. Hráli jsme karty. Hráli jsme je sakra dlouho. Vyhrál Bořek, ten jak začne přemýšlet, je zle. Přišel tam jeden opilej Ukrajinec, kterej hned poznal, že my nejsme Ukrajinci, začal se nás ptát a tak všelijak rušit při hraní karet. Ukázalo se, že to byl manžel servírky a mluvil česky, což v těhle končinách není velká výjimka. Chybí jim tu snad jakýkoli průmysl, tak jezdí pracovat do Čech. Tak jsme zavedli řeč na ubytování a pro něj to prý není problém. Manželka se už tak vesele netvářila, ale snad nebyla naštvaná na nás. Po pracovní době, kterou jsme celou vyplnili hraním karet, koukání na dinosaury a popíjením všeho možného, nás zavedla ke svému domu, kde nás pustila do druhé půlky baráku, kde asi bydlela dřív babička. Tam budem dneska spát. Mají malé štěně a koupelnu, kterou mi ukazovali úplně jako svátost největší. Lidé jsou tu chudí a jsou rádi za jakýkoli náznak luxusu. I ten náznak pak ukazují všem, kteří se k tomu svolí. Interiér pokoje je vyložená směs. Nástěnné hodiny ve tvaru obřích náramkových hodinek, sošky psíků, Ježíšů, dědů a babiček, staré rádio a televize, koberce na stěnách. Je tu ale teplo a má to střechu.

Komnaty odpočinku Užhorod, 26/07/10

Vážně se to tu jmenuje Komnaty odpočinku. Zní to jako hrobka nějakého faraona, ale je to taková noclehárna na autobusovém nádraží. Hory jsme vzdali. Je to velký defétismus, ale nemělo to moc smysl. Pršelo, pršelo, pršelo a pršelo. Asi tak nějak to tam dnes dopoledne vypadalo. Velkolepé plány na další přechod jsme změnili a vydali se autobusem do Užhorodu. Cesta byla jako průjezd krajinou hradů a zámků. Otřesný vkus místních Ukrajinců postavit si dům s tísici oken a dveří je vidět snad v každé druhé vesnici. Působí to děsně komicky. Většina hradů je nedostavených, stavitel asi předimenzoval své finanční možnosti. Cestou autobusem pociťuju takový imperiální pocit a dumám nad tím, jaké by to tady bylo, kdyby nám to tehdá po válce Stalin nesebral, jak bychom tady šířili civilizaci, zkrásňovali to, učili místní česky, vzdělávali je v počtech a dalších exaktních vědách a tak vůbec fantazíruju. Užhorod je docela pěkný. Překvapil mě. Pěkná alej kolem řeky, centrum. Fasády jsou tedy staré, domy veliké, ale je hodně zřetelné, že tady kdysi bylo to Rakousko. Ženy na podpatcích. A čím vyšší podpatek, tím lepší, myslí si zřejmě ony. Make-up, krémy, parfémy, mají všechno. Čím víc, tím líp. Zase ten zvláštní východní zvyk ukazovat, že na to všechno mám. V restauraci si objednávám večeři ukázáním na jídelní lístek a slovy: „To, to, to a to.“ Dostávám polévku, smažené brambory, salát a něco z hub. Docela dobré.

Pekárna v Košicích, 27/07/10

Defétismus nejvyššího stupně. Už jsme pryč z Ukrajiny, jsme na Slovensku, jsme v Košicích. A Košice jsou hodně pěkné. Sice jsme měli právě někde stoupat na hřeben Karpat, ale pekárna s čajovnou není také špatná. Na hranice jsme se dostali z Užhorodu za chvíli, pak nám prohledali autobus, batohy vybalovat nechtěli a vpustili nás do Schengenu. Východ Slovenska a my jsme zpátky v civilizaci. Kdo by to byl řekl.

Související články

• Schizofrenní Bergen
• Něco pro zasmání
• Expedice Brno
• Den na kolejích – 8 h 26 min, 377 km, 7 vlaků
• Kudy jsem to projel