Dostal jsem od dědy kolo. Esku, co má osmnáct rychlostí. Ne zase tak starou. Pak jsem si koupil košík a připevnil ho na nosič. Zároveň jsem však kolo rozšrouboval a rozložil. Zašel jsem do drogerie a tam koupil základovou barvu. Akrylovou. A na ní žlutou a červenou. Žluté taxi a odstín červené si už nepamatuju. Mohl bych to celkem jednoduše zjistit, ale nechce se mi. Je to vlastně docela jedno. Prostě žluté taxi a červená. Všechny byly ve spreji. Položil jsem části bicyklu na noviny na dvorku a postříkal je akrylovou základovkou a žlutým taxi odstínem. Jiné kousky jsem zase obstříkl červenou, jejíž odstín si nepamatuju. A pak všechno spojil, smontoval a sešrouboval dohromady. Zbyl jen jeden šroubek, jedna matka a jedna podložka. S tím dokážu žít. A kolo jezdí.

Rám je žlutý, řidítka svítí červeně, zvonek a brzdové páčky jsou žluté, stojánek a šlapky vyzařují červeně, stejně jako sedlová trubka a blatníky. Chybí mi jen kryt na řetěz, kterým bych pak pestrý bicykl doplnil o zelenou barvu. Tu, kdyby zbyla, bych pak použil i na ten košík přišroubovaný na nosič. Potom bych byl spokojený. Sehnal jsem si i helmu. Za pět stovek. Černou s pruhem. Takovou tu na horská kola, snowboard, in-line bruslení a všechny tyhle sporty, u kterých se mi vždycky vybaví vytahaná trička, chrániče loktů, obarvené vlasy vykukující pod kšiltovkou, zlomené končetiny, sprejeři a hudba, která se mi nikdy nelíbila. Ale helma je fajn a navíc se snažím být tolerantní. Pracuju na sobě. Když chceš nosit kšiltovku do očí a kalhoty pod koleny, vzhůru do toho. Mně to je jedno, tebe můj názor beztak nezajímá, což je určitě zcela legitimní přístup a vlastně je všechno poté pestřejší a zajímavější. Víc vlasáčů a hrozné hudby.

Kolo dopravím do Prahy a budu tam jezdit. Žádné výlety po okolí, na to mám jiné kolo. Žádná vrcholná cyklistika, na to nemám žádné kolo. A kondici, svaly, kuráž, chuť, prostě všechno, co je potřeba. Ale prachobyčejná městská doprava. V konkurenci aut a podobných nestvůr. Přitáhnu si do Prahy svůj vlastní kousek Švédska a budu šířit osvětu. Tudíž přecházím na temnou stranu nepřátel pražských radnic a magistrátu a hodlám se bít o svá práva. O práva cyklisty. Budu se bít se Správou kolejí a menz, Správou majetku Univerzity Karlovy (pokud něco takového existuje) a se všemi jinými Správami a těmi úřady, které jsou zodpovědné za neexistenci cyklostojanů, cyklostezek a které okatě prosazují svá zvrácená přesvědčení, že čím víc aut v Praze, tím vyšší kvalita života. A hodlám o tom i psát. Takže bacha na cyklisty! Bacha na mě!

Související články

• Praha stávkující
• He said it was always a mystery to him the way screws disappeared
• Rok na Uppsala Universitet, rok v Uppsale, rok ve Švédsku, II. část
• Jak jsem objevil Bornholm
• Šťastný lup!