Sigbjørn Johnsen se jmenuje norský ministr financí. Jeho telefonní číslo je +47 22 24 41 00. Není to asi žádná tajná informace, protože tohle číslo jsem právě našel u jeho fotky na stránkách norské vlády. Sigbjørn se narodil v roce 1950 v Lillehammeru a má jistě velké sociální cítění, protože patří k norské Arbeiderpartiet, což jsou sociální demokraté. Bjørn znamená norsky medvěd, ale podle fotky nevypadá Sigbjørn nijak nebezpečně. Má sako, červenou kravatu s modrým a bílým proužkem a usmívá se. Je ženatý. Hlavně však, Sigbjørn sedí na těch miliardách norských korun, které Norové pumpují každý den ze Severního moře. Možná že je spravuje nějaký jeho podřízený, možná že je management příjmů z ropy a zemního plynu trochu víc nezávislý. Nevím, ale Sigbjørn může určitě dost rozhodovat. Je to konečně ministr financí.

Já jsem student. Z Čech. Narozen v Litomyšli, protože ve vysokomýtské porodnici 16. února 1988 malovali.  V Norsku jsem byl jen dvakrát. Byl jsem v Oslu, v Bergenu a taky v Lillehammeru. Takže máme se Sigbjørnem přeci jen něco společného. Z toho by se dalo vycházet. Chystám se tento školní rok ukončit své bakalářské studium a musím kvůli tomu napsat velkou práci. To Sigbjørn kdysi určitě taky musel udělat. Mám na to docela dost času, ale už před časem jsem si vybral její téma, které bude o Norsku. Což je další styčný bod. Jenomže abych tu práci mohl napsat, tak se musím naučit norsky. Aspoň tak, abych mohl číst. Protože bez čtení ji prostě nenapíšu. Teda mohl bych, ale nebyla by tak dobrá. Umím trochu předstírat čtení ve švédštině, tak norštinu bych zvládnout taky mohl. Norsky zase tolik lidí nemluví, a proto si myslím, že podobnou aktivitu každý Nor pochválí. Ba co víc, zatají se mu jeho norský dech a dojme se. Pak tu ale mám další problém. Všechny ty knížky jsou někde v Norsku. Nikdo je tam určitě nečte. Ony tam jen jsou. Leží zaprášené na těch nejzastrčenějších regálech a nikdo je nechce číst. Nevím to jistě, ale tuším to. A já bych je chtěl, jenomže ony jsou tam a já jsem tady.

O tomhle všem Sigbjørn samozřejmě neví. On se jen usmívá. Kdyby tam místo telefonu měl e-mail, hnedka bych mu napsal. Napsal bych mu o sobě, o svém vztahu k Norsku, o všem co pro Norsko svou bakalářskou prací udělám, o tom jak mu udělám reklamu a jak vůbec přiblížím ty naše dva národy, které tak dlouho trpěly pod nadvládou silnějších sousedů. Těch styčných bodů je vážně několik. Jenže on tam e-mail nemá. Je tam jen e-mail na podatelnu, kde určitě sedí nějaká sekretářka, která se stane překážkou mezi mnou a Sigbjørnem. Chápu, je to její práce. Sigbjørn si ji platí, aby nemusel vyřizovat úplně všechno sám. Pomáhá mu dodržovat denní program, kopíruje mu podklady, vaří mu překapávanou kávu a dělá prostě všechno proto, aby Sigbjørn mohl být tak usměvavým Sigbjørnem, jakým se Sigbjørn zdá být. Jenže to je pro mě naprosto nevýhodná situace. Já bych totiž potřeboval přímo Sigbjørna.

Napsal bych mu nějaký podobný dopis. Poděkoval bych mu za vzdělávací programy a stipendia jaké Norsko společně se Švýcarskem, Islandem i Lichtenštejnskem dělá. Ale upozornil bych ho, že ten Fond pro podporu spolupráce škol Fond Mobility EHP skončil s loňským školním rokem a nový start se plánuje až od roku příštího. Což je pro mě pozdě. Já tu práci musím napsat do května. Tohle všechno bych Sigbjørnovi napsal. Sigbjørn by to určitě pochopil, protože Sigbjørn působí dojmem fajn chlapíka. Sigbjørn by zalovil ve své šrajtofli a poslal by mi jistě na účet nějaké koruny, abych si ty knihy mohl nechat poslat nebo abych si je mohl jet sám na nějaké dva týdny pročítat někam k těm zastrčeným poličkám v norské knihovně. Musel bych ten e-mail samozřejmě napsat mnohem zajímavěji. Musel bych představit celou svojí osobnost, protože jak má Sigbjørn poznat podle několika naškrobených řádků jakým jsem člověkem. Musel bych tam popsat své záliby, třeba taky svůj denní program, představit nějaké své kamarády a snažit se nastínit sebe sama jako velice zajímavou persónu, téměř klíčovou pro další rozvoj norsko – českých vztahů. Řekl bych mu i o tom, že mě trochu začíná štvát, jak se vše točí kolem peněz, jak ale chápu jejich hodnotu. Čímž bych Sigbjørna přesvědčil o tom, že bych byl vyloženě dobrou investicí. Zmínil bych i svůj program v samotném Norsku, kam bych díky příspěvku z jeho fondů přicestoval. Kupoval bych všechno norské, čímž bych peníze vracel do norského oběhu, vytvářel bych pracovní místa pro ostatní Nory, kteří by pak s úsměvem a s písní Hanne Hukkelberg na rtech házeli lístky sociálních demokratů do volebních uren jeden za druhým. Prohlédl bych si taky nějaký ten fjord, protože jsem osobností velice plastickou, která se nezaměřuje jen na jedinou činost, a tím zameškává rozvoj ostatních oblastí. Po náročném dnu v knihovně bych si prostě nazul tenisky a vyběhl na kopec, kde bych hlasitě vydechoval, vstřebával dojmy kolem a nakonec bych seběhl dolů, dal si sprchu a před spaním pročítal jedno z děl Knuta Hamsuna, abych pochopil jeho složitou osobnost a důvody proč se za války jako vetchý stařec tolik přimkl k německým okupantům. Nesnížil bych se samozřejmě k nějakým šplhuchtivým vychvalováním norské mentality, nevyvracel bych švédské vtipy o Norech, nemluvil o svém obdivu k Ole Einaru Bjørndalenovi, ani o tom, jak jsem fandil ve Vancouveru norským curlerům, protože měli jasně nejhezčí kalhoty, a jak mě pak mrzelo, když je Kanaďané ve finále přejeli. Psal bych to sebevědomě, ale střídmě. Psal bych to tak, abych rozezněl ty správné struny. Sigbjørn by pochopil.

Tohle všechno bych udělal, kdybych znal e-mail na Sigbjørna Johnsena. Znáte někdo e-mail na Sigbjørna Johnsena?

Související články

• Dluhová krize – průvodce pro začátečníky – 0.1.
• Dobytí jižního pólu
• Jak jsem něco slíbil a něco dostal a jak slibuju, že někdo něco nedostane
• Sbohem, moje zemičko
• Zatím jenom zpravodajsky