Nedávno jsem se znovu přesvědčil, že slávistickému číslu 2 to pořád sluší. Za poslední rok se toho prostě moc nezměnilo. Házenkářky se při zápasech pořád vzájemně strkají, mlátí, tahají se za dresy a sem tam nějaká z nich spadne na zem. Jednou Češka škrtí Slovensku, podruhé se Slovenka sápe na Češku. Číslo 2 sice moc nehraje, ale je z celého týmu jednoznačně nejhezčí. A jak by to jistě okomentoval můj kamarád od Domažlic: „Kvůli tomu na tu ženskou házenou přeci většina lidí chodí.“ Alespoň tak jsem to vnímal, když jsem se po roce vrátil do Vršovic na zápas česko-slovenské interligy. Slavia v něm porazila Partizánske, což je město ležící kdesi u Trenčína, jehož jméno na mne nejprve zapůsobilo svým měkkým i, aby mne pak uvrhlo do češtinářských depresí, protože vůbec netuším, jak ho skloňovat. „Partizánske, Partizánske,“ opakoval jsem si, když jsem pozoroval to škrcení, mlácení, tahání, padání a sápání. Je sice pravda, že o házené nevím o moc víc než o stupňování přídavných jmen v portugalštině, ale líbilo se mi to.

Navíc jsem se ve vršovické hale dozvěděl, že se za pár dnů v oblíbené zemi značné části mých albánsky nekorektních kamarádů (Srbsku) má konat házenkářské mistrovství Evropy mužů. Ačkoli chápu, že téma házená, navíc mužská, dokáže u většiny čtenářů tohoto blogu vzbudit asi stejné nadšení, jako kdyby měli hrát pexeso sami proti sobě, dnes to o házené bude. Jen málokdy se totiž naskytne příležitost představit čtenářům v aktuálních souvislostech oblast pisálkova zájmu natolik obskurní a alternativní, jakou představuje Skandinávie. Dnes taková příležitost je. Blíží se totiž zápas mezi Čechy a Švédy na mistrovství Evropy a toho musím využít. Musím ale postupovat obezřetně. Tuším, že existuje řada atraktivnějších témat. Skandinávie se českému čtenáři musí podávat přiměřeně, po kapkách. Nesmí to být násilné a chce to jistou šikovnost. Kdybych byl narcis, napsal bych teď: „Musí se to dělat prostě tak, jak to dělám já.“

S nabytou informací o blížícím se šampionátu jsem tedy zahájil výzkum. Mnozí by řekli, že jsem snad prokrastinoval, jak se pěkně česky vyjadřuje chorobné odkládání povinností, ale nebylo tomu tak. Naopak. Přibližně od začátku tohoto roku totiž nazývám neutuchající sledování informací v severských novinách, časopisech a televizích výzkumem. Prostě zkoumám. A samé důležité věci. Ačkoli je proces pořád stejně časově náročný a jeho důležitost pro můj reálný život se nijak nezvýšila, termín výzkum zní mnohem lépe než prokrastinování. V lednu jsem proto jednoduše přestal ztrácet svůj čas, v lednu jsem zahájil výzkum.

Za posledních několik dnů jsem pak zjistil, že se v severských médiích začíná častěji objevovat slovo házená. Začalo to nesmělými články schovanými kdesi hluboko ve sportovních rubrikách, ale teď se rozhovory, analýzy a reportáže dokážou na nějakou tu dobu udržet i na titulních stranách vedle příběhů o lyžařích, hokejistech nebo fotbalistech. Švédští novináři se rozepisují o svých modro-žlutých hrdinech, norští a dánští zase odhadují šance těch svých v červeno-bílých dresech. To samé platí zřejmě i pro Island. Ten je pro mne ovšem jazykově neproniknutelný, a to ani nemusí jeho sopky čoudit nad Evropou.

Seveřané to všechno pročítají, protože mají házenou rádi. Mužskou i ženskou. Zatímco švédský tým dominoval mužským soutěžím na přelomu tisíciletí, Dánky a Norky si v posledních dvaceti letech rozebraly drtivou většinu medailí ze soutěží ženských. Norský tým minulý rok zvítězil na mistrovství světa žen a Švédi si po delší době věří na úspěch na právě probíhajícím evropském šampionátu. Veřejně vyhlášeným cílem je sice jenom postup ze skupiny, ale oni se vidí mnohem výš.

Švédi si totiž velice rádi věří. Mediální ujišťování švédské veřejnosti o kvalitách modro-žluté reprezentace („Podívejte, jaký máme tým snů“, „Vybojujeme zlato“, „Švédská ‚zeď‘ světové kvality“) však po překvapivé remíze švédského týmu v úvodním zápase s Makedonií přešlo ke kritice nekoncentrovanosti týmu v závěru zápasu. A dnes noviny již bez takové euforie očekávají zápas proti Česku, za které hraje „nejlepší házenkář světa Filip Jícha“. Švédi rozmýšlejí, jak ho bránit a mají z něj obavy („Jícha – dnes večer největší švédská překážka). Včetně jejich brankáře Andrease Palicky, jenž sice česky neumí skoro nic, ale jeho táta z Čech pochází.

Ale protože jsem dostatečně empatický, cítím, že už článek dávno nečtete. Proto dnešní malou kapku Skandinávie ukončím zpravodajským: Česko – Švédsko, dnes ve 20:15 v srbském Niši.

Související články

• Už zase hoří, nehasit!
• Záhada hokejistů Hlinky a Hlaváče
• Losovat!
• Alespoň maličký kousek švédského prsu
• Drobné rozdíly