“Tajný deník” studenta Západoevropských studií

26 Led 2012

Věc se má tak, že všichni ti, co mají moc nad naším akademickým konáním, chtějí po nás studentech Západoevropských studií recenze. Možná je tedy nechtějí všichni, ale rozhodně je chtějí ti, kteří mají moc i nad těmi, co mají sice moc nad námi, ale nemají ji nad těmi, co ty recenze chtějí. Je to složité, chápu, ale takový je už život. Proto čteme knížky o zemích, o nichž zhola nic netušíme. Proto se pak trápíme nad klávesnicemi a snažíme se vytvořit texty, jež by ty, co naše recenze budou číst, přesvědčily o opaku. Tedy o tom, že o dané zemi víme všechno. A nejlépe dvakrát. A zpaměti.

Tak to chodí na katedře Západoevropských studií.

Jednou z nás všech díky tomu budou chytří lidé.

Proto jsem četl o Irsku. A proto jsem o něm poté i psal.

Zásahem jakési vyšší síly, které můžeme říkat třeba doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., PhD. se mi tentokrát – a počítám zcela výjimečně – rozšířily možnosti výběru. Mohl jsem si totiž v rámci předmětu Sociálně politický vývoj Irska vybrat i beletrii. Nemusel jsem proto sahat do neuvěřitelně prázdných regálů odborné literatury se štítkem „Irsko“, kterými doslova překypují české knihovny. Mohl jsem si vzít román. Sice nějaký aktuální, nějaký, který se vztahuje k sylabu tohoto povinného předmětu, nějaký, o kterém by se dala vytvořit recenze hodná naší katedry, ale prostě román. Tedy knížku, při jejímž čtení nemusím nervózně přejíždět očima do spodních partií stránek, abych tam kontroloval poznámkový a odkazový aparát. To znamená knížku, kterou jsem před několika lety tolik miloval a na kterou teď obyčejně vůbec nemám čas. Knížku, při které se nerušeně přenesu někam úplně jinam, ujíždím tam na vlnách fantazie, nemusím se při jejím čtení zatěžovat nějakými výpisky a je mi s ní krásně.

Jedná se prostě o knihu, kterou vy čtete pravidelně, zatímco já skoro vůbec ne.

Akademický „patos“ jsem pro tentokrát nechal stranou i v recenzi, snad mi to doc. JUDr. PhDr. Ivo Šlosarčík, LL.M., PhD. odpustí. Napíšu mu pak za odměnu seminární práci o imigraci do Irska s tolika poznámkami, odkazy a komentáři, že se jejich konce ani nedopočítá.

Sebastian Barry, Tajný deník (Praha: Odeon, 2009).

Chudoba, emigrace, venkov, ovce, náboženství, mystika, občanská válka, pozdní a hektická modernizace, hudba, whiskey a tmavé pivo. Jen několik pojmů, které si lze vybavit pří zmínce o Irsku – o ostrově plném kontrastů. Snad právě kvůli těmto kontrastům pak Irsko patří k těm zemím, jež silně přitahují pozornost okolního světa, a to i v dobách, kdy se ekonomika země nenachází v problémech. A právě tak popisuje ve svém románu Tajný deník svou zemi irský spisovatel Sebastian Barry.

Děj Barryho románu čtenáře přenese do Irska na počátku 21. století, v němž s pomocí deníků stoletá Roseanne McNulty a stárnoucí psychiatr William Grene rekonstruují své osobní příběhy na pozadí irských dějin minulého století. Tedy dějin velice pohnutých a plných zvratů. Velikonoční povstání, válka za nezávislost na Británii přecházející poměrně plynule v mnohem krvavější válku občanskou, období konsolidace a hojení válečných jizev, éra emigrace Irů do vyspělejších částí světa a následná modernizace země a společnosti, která v Evropě zřejmě nemá obdoby. To jsou jen základní obrysy vývoje Irska v posledních sto letech. Je paradoxní, že ačkoli Barryho román vlastně není knihou historickou, irské dějiny jsou v něm přiblíženy tak zdařile a citlivě, že netvoří pouhou kulisu příběhu, ale z osudů hrdinů vysloveně vyčnívají. Díky tomu ono zmíněné přenesení čtenáře do děje románu proběhne téměř v opravdovém slova smyslu, tedy tak, jak to dokáže jenom dobrá kniha.

Roseanne je nejstarší pacientkou ústavu pro duševně choré v západním Irsku, který má být kvůli svému dezolátnímu stavu zbourán. Pacienti proto musí být přestěhování do nového zařízení, které však nebude mít takovou kapacitu. Proto se doktor Grene pokouší zjistit, kteří z pacientů v ústavu být nepotřebují. A z toho důvodu se začne intenzivněji zajímat o svou nejstarší pacientku. Asi takhle příběh ve zkratce začíná. Čtenář očekávající svižný a zajímavý příběh z tohoto bodu vychází a román ho až na předvídatelný závěr, který celkový dojem z knihy trochu kazí, nezklame.

Čtenář se zájmem o irské dějiny však z románu získá mnohem víc. Přes zápisky v denících se totiž dozví rozdílné pohledy a interpretace jednotlivých kapitol irských dějin. Dominantním historickým obdobím jsou v knize beze sporu 20. a 30. léta. Za zmínku stojí jednoznačně občanská válka, během které i čtrnáctileté děvče, jakým v té době Roseanne byla, dokázalo mezi lidmi ve svém okolí vycítit „pach nenávisti“ (s. 39). Krvavý střet mezi zastánci Svobodného irského státu a jeho odpůrci, při kterém proti sobě stáli bývalí spojenci a mnohdy i příbuzní, je komplikovanou epizodou sám o sobě. Na hloubce mu však přidává ještě fakt, že v katolickém Irsku žila protestantská menšina a také bývalí loajální policisté britské koruny. Jedním z nich byl i Roseannin otec – presbyterián a člen Královské irské policie, což v Irsku dvacátých let, tedy zemi s velmi konzervativním režimem úzce spjatým s katolickou církví nebyla nejbezpečnější kombinace.

Barryho příběh stejně tak ilustrativně ukazuje, další etapy irských dějin jako například pozoruhodnou proměnu odpůrce vyrovnání s Brity – „dohody[, kvůli níž] bylo Irsko bez hlavy, tělo s pažemi osekanými až po ramena“ (s. 39) – Éamona de Valery v jednu z nejvýznamnějších postav irské politiky vůbec. Pozdější irský prezident v románu přímo nevystupuje, nicméně stojí neustále kdesi v pozadí a jednotlivé postavy se k němu vztahují – ať už se jedná o jeho sympatizanty, nebo odpůrce. A odpůrců si de Valera dokázal vytvořit doopravdy hodně. Jedním z nich byl Eoin O’Duffy, bývalý poslanec a veterán z osvobozovací a občanské války, který ve 30. letech projevoval velké sympatie k fašistickým hnutím. Jeho příznivcem oblékajícím pro irské pravicové radikály typickou modrou košili byl i manžel Roseanne Tom. O’Duffy, který je v příběhu nazýván jako Generál, se mimo jiné později zapojil po boku Franca do španělské občanské války, což Barry přibližuje právě osudem Toma, jenž ve Španělsku také krátkou dobu bojoval.

Ústředním motivem táhnoucím se celým románem je ovšem náboženství a vliv katolické církve na irskou politiku a společnost. „Kněží měli v oněch časech pocit, že je nová země celá jejich,“ (s. 197) takto trefně Roseanne pojmenovává roli církve na život v Irsku 30. let. Hlavním zástupcem církve je v románu otec Gaunt, který má výrazný podíl na životním osudu hlavní hrdinky příběhu. Právě on se zasadí o to, aby bylo její šťastné manželství s katolíkem Tomem kvůli nejasné pomluvě anulováno, jelikož rozvody nebyly legální, a otec Grant sehraje svou roli i při umístění Roseanne do ústavu. Postava kněze, která z příběhu vyznívá jako charakterově snad vůbec nejhorší, je pak zajímavá i z pohledu interpretačního. Zatímco náboženství samotné je v knize vnímáno spíše pozitivně, nebo neutrálně, jednotlivci i instituce jsou velmi silně kritizováni. Obdobně jako katolická církev s irskou modernizací postupně ztrácela – a stále ztrácí – svůj vliv na irskou společnost, tak i líčení kněze jako záporné osoby vypovídá o tom, že Irsko se proměnilo.

Svědčí o tom jak samotné publikování knihy, tak i její ohlas, když v roce 2008 vyhrála ve Velké Británii a Irsku prestižní Costa Book Awards v kategorii nejlepší román a dostala se do nejužšího výběru na Man Brooker Prize udělovanou za nejlepší knihu v angličtině napsanou občanem některé ze zemí Commonwealthu, Irska nebo Zimbabwe.

Na závěr je nutné ještě jednou zdůraznit, že Tajný deník není historickou knihou. Jedná se především o román, který ovšem přetéká irskou historií a subjektivními interpretacemi. Ty jsou však podávány velmi čtivou formou. Obdobě čtivě (ačkoli rozhodně ne tak humorně) jako se to daří například Kari Hotakainenovi ve Finsku, případně Erlendu Loemu v Norsku, kteří s kontroverzními etapami dějin svých zemí také pracují (zimní válka ve Finsku, poválečné ostrakizování dětí německých vojáků v Norsku). Opravdového znalce irských dějin jednotlivé historické narážky a paralely potěší, zvídavého čtenáře Barryho kniha může přímět k tomu, aby si podrobnosti o zajímavých dějinách ostrovního státu vyhledal. A kdo si chce „pouze“ přečíst zajímavý román, při kterém bude s napětím otáčet přečtené stránky, také nebude zklamán.

Ondřej Pokorný, 26. ledna 2012